Václav Klaus: Zápisky z cest

Nikdy jsem neměl v úmyslu psát cestopisy a navíc dobře vím, že je to v naší zemi - po Karlu Čapkovi - téměř nemožné. Když si jeho „zápisky z cest" člověk vezme do ruky i po dlouhých osmdesáti letech, čte je se zatajeným dechem a má pocit, že je v nich snad všechno podstatné a že se v nich dozvídá mnohé i o naší současnosti. Je to ale úžasný žánr. Nedávno se mi dostala do ruky Miky Waltariho „Cesta do Istanbulu" a i od této knihy jsem nemohl odtrhnout oči. Není to v žádném případě pasivní, deskriptivní, více než šedesát let starý cestopis, ale povídání o Evropě po právě skončené II. světové válce.

Politik skoro nepřetržitě cestuje. I tuto předmluvu píšu v letadle při cestě na summit Evropské unie se zeměmi Latinské Ameriky, který se v druhé polovině května 2010 koná v Madridu. Budu tam jeden a půl dne, pak jeden den v Praze a hned potom následuje dvoudenní, tentokráte státní návštěva Lotyšska. Cesty jsou to krátké a jakékoli dojmy, které při nich člověk získává, jsou opravdu jenom „z rychlíku". Před několika dny jsem byl v Moskvě na oslavách 65. výročí konce války a také se mi o tom chtělo něco napsat, ale sám jsem si to zakázal, protože jsem tam byl příliš krátce. Měl jsem v úmyslu říci aspoň jednu věc. Viděl jsem Moskvu v roce 1970, v roce 1988 a několikrát velmi krátce (většinou jen s jedním přespáním) v posledním dvacetiletí. Můj - jakkoli zkratkovitý - dojem z poslední návštěvy je, že je Moskva roku 2010 od Moskvy roku 1970 a 1988 nekonečně vzdálenější - směrem k lepšímu - než Praha při porovnání ve stejných letech. Měli bychom být schopni to přiznat.

Myšlenka písemného zachycení dojmů z cest vznikla z mé vlastní frustrace, že o cestách prezidenta (dříve premiéra či předsedy sněmovny) skoro nikdo nic podstatného nenapíše, ač s námi skupina novinářů vždy jede. A když napíše, tak mám často pocit, že jsme byli na poněkud jiných cestách nebo že podstata byla v něčem úplně jiném. Psaní takto koncipovaných zápisků umožnil v mém případě do značné míry internet. I když bezprostředně nebloguji, moje webová stránka www.klaus.cz má některé části, které se blogování blíží - např. polemická rubrika „Co Klaus neřekl". Při několika delších cestách do zahraničí jsem začal pro svou webovou stránku psát každodenní zápisky, pak z nich začala citovat některá média, pak je začaly přebírat některé internetové servery a nakonec je občas publikovaly i některé noviny.

Na přelomu listopadu a prosince roku 2009 jsme absolvovali deset dní trvající státní návštěvu Peru a Brazílie. Událo se toho tam tolik, že jsme z mých zápisků z této cesty více méně pro domácí potřebu vyrobili jako předvánoční dárek malou knížku, která - pro mne zcela nečekaně - vyvolala zájem několika českých nakladatelství. Výsledkem jejího zásadního rozšíření je tato publikace, za kterou velmi děkuji nakladatelství Fragment.

Jedná se o texty velmi nesystematické. Mnoho let jsem žádné takto koncipované zápisky nepsal. Leckdy na to nebyl čas a navíc se v předinternetové době - což jsou pro mne osobně ještě skoro celá devadesátá léta - různé „nezásadní" texty nezachovaly. Přesto jsem i s odstupem 10-15 let nalezl řadu článků, které jsem psal jako svůj pravidelný týdenní sloupek (který více než 10 let putoval po českých denících - nejdéle to byly Lidové noviny a Pražský Deník a současně s ním i všechny další regionální deníky). Bývalo to ale tehdy spíše shrnutí pocitu ex-post (nebo při cestě zpět), nikoli popis cesty. I tyto starší články se staly součástí této publikace.

Když se na své texty tohoto typu dívám nyní, zdá se mi jich být strašně málo, i když cest a zážitků (a poučení se z nich) bylo hodně. Počet mých služebních, čili nesoukromých cest do ciziny ročně po celých dvacet let kolísal mezi čísly 20-30.

Byly to cesty velmi různorodé. Byly mezi nimi cesty jednodenní, ráno tam, večer zpátky. Byly to např. krátké cesty na pohřby - izraelský premiér Rabin, polský prezident Kaczynski, saúdskoarabský král Fahd bin Abdulazíz Ál Saúd, rakouský prezident Klestil, americký prezident Reagan a řada dalších. Byly to jednoúčelové cesty - např. prezentace mé Modré, nikoli zelené planety při jejích vydáních v cizích jazycích - Paříž, Kodaň, Vídeň, Berlín, Düsseldorf, Haag, Miláno, Madrid, Káhira, Varšava, Sofie, Tirana, Ljublaň a další. Byly to přednášky a účasti na konferencích tak zvaně „na otočku". Byly to cesty dvou i vícedenní nejrůznějšího typu, nejčastěji oficiální návštěvy. Byly to však i cesty více než desetidenní - Latinská Amerika, Austrálie a Nový Zéland, Afrika, nejméně 10x Asie, která je - díky tomu, že je to kontinent probouzející se a rychle rostoucí - asi nejzajímavější. Byly to velké summity - EU, NATO, OSN, OBSE, Rada Evropy, IMF a další. Nejčastěji jsem určitě byl v USA, za 20 let v politice nejméně 50x, jednou dokonce dvakrát za týden. Přesto platí, že sousedství je sousedství, a proto v Evropě bezkonkurenčně vede Rakousko, Německo a Polsko.

V Evropě mi „chybí" už jen Malta, Moldavsko a Bělorusko. Nevím, jestli tam někdy pojedu. Zcela jsem zatím při svých cestách vynechal zakavkazské země - Arménii, Ázerbájdžán, Gruzii. S výjimkou Egypta, Tuniska, Nigérie a Jižní Afriky chybí celá Afrika. Ani ale nevím, zda něco výslovně postrádám? Spíše v klidu čekám, že mne události v budoucnu opět někam „zavanou" a že na některé další země dříve či později dojde. Uvedu pro představu plánované či avizované cesty, ke kterým by mělo dojít v následujících měsících roku 2010: státní návštěva Makedonie, ekonomická konference v půvabné Strese u Lago Maggiore, setkání expertů na měnové problémy v Sieně, oslavy 600 let výročí památné bitvy u Grunwaldu v Polsku, každoroční mezinárodní fórum v italské Villa d'Este u jezera Como, Valné shromáždění OSN v New Yorku, státní návštěva Kuvajtu a Sjednocených arabských emirátů a řada dalších. Jistě budou i akce v této chvíli zcela neočekávané.

Poučení z toho je obrovské. Leccos si samozřejmě prostudujete předem. Ministerstvo zahraničí i můj úřad mi pečlivě připraví různé podklady. Systematicky si v novinách, časopisech, knihách vytrhávám či oxeroxovávám různé články s vědomím, že si je mám uložit a vzít je do ruky až v letadle. Potkáte se se spoustou zajímavých lidí a posloucháte je. Snažíte se mít oči otevřené.

Aby nebylo mýlky. Všechny tyto cesty byly cesty pracovní, ani jedna z nich nebyla soukromá. Přesto je zřejmé, že o pracovní části těchto cest v zápiscích není skoro nic. Nicméně, právě to bylo jejich záměrem. Oficiální zápisy z jednání na těchto cestách vypadají jinak a toto je nijak nenahrazuje.

V každé z navštívených zemí je spousta odlišností od toho, co známe u nás, ale většinou pokorně přiznáte, že je tam i leccos velmi podobného, že to nepodobné není horší než u nás (a že to platí i o těch zemích, na které máme ve zvyku se dívat trochu skrz prsty) a že je to většinou lepší než jste očekávali. Často mluvím o rozdílu mezi expektacemi (očekáváním) a realitou a málokdy jsem byl v situaci, že mé expektace byly příliš vysoké a proto nastalo zklamání. V drtivé většině případů je tomu naopak. To je důležitý poznatek.

Už jsem řekl, že cesty politika jsou velmi krátké a navíc při nich politik často projíždí zcela vyklizenými ulicemi a setkává se jen s jednou, velmi nestandardní skupinou lidí. To je nepochybně nevýhoda a já si toho jsem vědom, ale troufnul bych si říci, že je to výhoda i nevýhoda současně. V každém případě tím nastává jiná optika než u turisty či byznysmena. Mnohé člověk nevidí, ale vidí i něco, co oni ne. I krátká cesta umožní získat pocit atmosféry místa a země a nemusí to být horší než při normální občanské turistice. Ekonom ve mně si je navíc vědom obecné platnosti velmi antiintuitivního zákona klesajících mezních výnosů - druhý den získává člověk méně než první, třetí den méně než druhý, atd.

Člověka, a o tom psal už Karel Čapek, obvykle v cizině nejvíce uchvátí, že tam našel to, co očekával. Jsem tím vždy mile „překvapen" - pyramidami v Gize, Monou Lisou v Louvru, pekingským zakázaným městem, mohutností Amazonky, pouštěmi a prázdnými pastvinami Mongolska, úchvatnými horami jako je Fudži, Ararat nebo Popocatepetl, mrazem na Sibiři, vedrem v Saúdské Arábii. Úplných překvapení je málo - italská Ravenna, španělské Toledo, jordánská Petra, peruánské Cusco, vnitřek Turecka, ale pro mne např. i Dubrovník, který jsem až díky státní návštěvě Chorvatska uviděl daleko později než většina Čechů, kteří tam byli na letní dovolené.

Bez cestování si například neuvědomíte obvyklé zkreslení všech atlasů. Vždy jsou strukturovány tak, že je země, ve které je atlas vydán, centrem světa. Koupíte-li si atlas v jiné zemi, najednou objevíte, že je všechno jinak. Něco úplně jiného je ve středu, něco jiného tvoří periferii. Je to velmi poučné. Musím se přiznat, že jsem si nejvíce uvědomil, že nejsme „pupkem světa" a že je vlastně zázrak, že se o nás vůbec ví, na třech místech svých cest. Prvním byl Jeruzalém, druhým Šanghaj, třetím Bombaj. Tento pocit vůbec nemám např. v New Yorku či Washingtonu, v Paříži, ale ani v Londýně.

Mimochodem, teoreticky je snadné - zejména pro ekonoma - rozdělovat svět na vyspělé a rozvojové země (měřeno velikostí HDP na hlavu). V realitě je to daleko spornější, zejména opustíme-li úzce vymezené ekonomické charakteristiky a přestaneme-li se dívat na země jako na jednolitý celek. Řada „vyspělých" zemí má regiony, které jsou daleko méně vyspělé než různé regiony „rozvojových" zemí. A to nemluvím o civilizačně-kulturní úrovni jednotlivých zemí, které leckdy závisí na něčem jiném než je velikost hrubého domácího produktu.

Ze všech svých cest však nemám sebemenší pocit, že máme mít jakýkoli pocit malosti či méněcennosti. Rozlohou i počtem obyvatel jsme sice země malá (i když jsou i daleko menší), díky postupující násilné a umělé europeizaci našeho kontinentu ztrácíme stále více své suverenity a nezávislosti, v rozporu s celým dosavadním vývojem lidstva hrozivě narůstá víra v globální vládnutí, v centralizaci a nikoli v decentralizaci, v regulaci shora, nikoli v trh, ale šanci máme. Budeme-li sví, budeme-li trvat na svém. Nebudeme-li propadat panice. Nebudeme-li spoléhat na pomoc zvenčí. Nebudeme-li si vzájemně podrážet nohy. Zůstaneme-li svobodní - ve svém myšlení a ve svém chování.

Ještě jedna závěrečná poznámka. Propadáme panice z toho, že jsme zaplaveni výrobky „made in China". Je to oprávněné? Jako ekonom musím říci, že na počet obyvatel vyváží Česká republika daleko více než Čína! Jsem v Madridu a všude vidím auta značky Škoda. Před týdnem jsem totéž viděl v Rakousku a v Německu. A včera večer na slavnostní večeři v královském paláci v Madridu jsem seděl vedle kolumbijského prezidenta a ten se mne ptal, jaké jsou naše hlavní exportní produkty. Začal jsem mu to dlouze vysvětlovat a pak mne napadlo obrátit talíř a ukázat mu, že španělský královský servis (pro tuto obrovskou hostinu) má značku THUN, CZECH REPUBLIC.

P.S. A to jsem ještě nevěděl, že tak úžasně vyhrajeme mistrovství světa v hokeji!

Václav Klaus

Autor: Václav Klaus
Vydavatel: Fragment
ISBN: 978-80-253-1124-0
Rok vydání: 2010
Počet stran: 144

Dále čtěte:

Profil Václava Klause na ParlamentníchListech.cz:
##MINIPAS 1##