Ze strany nastupující vládní koalice obvykle zaznívá, že se chce „vrátit k havlovské zahraniční politice“. Zní to tak hezky pohádkově, ale co si pod tím termínem „havlovská zahraniční politika“ vůbec představit?

Především musím říct, že pro mne je havlovská zahraniční politiky symbolem zcela nesamostatné až vazalské podřízenosti, prosazování a závislosti na zájmech tzv. západních velmocí a mezinárodních a nadnárodních organizací, jako EU a NATO. Politiky, která zcela ingnoruje národní zájmy České repbliky a jejích občanů – či spíše politiku, která jde přímo proti těmto zájmům.Zažil jsem její dopady v zahraničí, když ničila naše odbytové cesty a vyklízela naše tradiční zahraniční trhy ve prospěch převážně evropské konkurence. Podle mých osobních zkušeností z terénu je to tedy noční můra.

Je vůbec možné navazovat na zahraniční politiku Václava Havla, která probíhala v devadesátých letech ve značně specifickém čase? Dnes je atmosféra ve světě zcela jiná. Může politika „expanze lidských práv“ fungovat bez dominantní světové pozice USA, onoho „amerického četníka“?

To naštěstí už není možné. V 90tých letech bylo totiž kde brát, ČSFR byla bohatá nezadlužená a vysoce průmyslová země. Nyní je zcela jiná tuzemská i geopolitická situace, ekonomická, společenská i ideologická. Z doby tzv. unilateralismu (dominance jednoho subjektu, tehdy USA) se ocitáme ve světě multilareralismu, kdy existuje více center moci, více významných globálních hráčů – vedle USA jsou to Rusko, Čína, Indie, Indonésie, některé další asijské státy, Německem dominovaná Evropská unie a další. Proměňuje se i vnitropolitická situace v USA, kde klesá podpora expanzionismu (tzv. vývoz demokracie na bodácích, expanzivní zahraniční války) – a naopak tam roste podpora izolacionastického postoje (America first). Je zřejmé, že bez USA – a jejich armády – nemůže politika „vývozu lidských práv na bajonetech“ vůbec fungovat.