Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize... I tak by se dala popsat první polovina roku, kdy si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. V kontextu tohoto výročí, co jsme se za uplynulé měsíce dozvěděli o naší společnosti? Je tento půlrok skutečně extrémně neklidný, nebo máme jen tendenci si idealizovat minulost? Co nám schází a co nás trápí?

Možná, že vás překvapím, ale podle mě je situace „extrémně klidná“. Alespoň ve srovnání s našimi vzory, tedy se „Západem“. U nás nejsou demonstranti masakrováni gumovými střelami jako žluté vesty ve Francii, mají možnost se vyjádřit a na volební preference to nemá, jak se ukazuje, žádný vliv.

Pokud jde o 30. výročí listopadu 89 – tehdy byla společnost jednotná v odporu proti selhávající moci. Té moci, která byla dosazena okupačními silami, vůči kterým se dokázala jen částečně emancipovat. Velmi dobře si pamatuji, jak rok 1989 probíhal, a mimořádně cenné bylo, že došlo ke spojení odporu organizovaného mimo KSČ i uvnitř KSČ. Proto se tak rychle podařilo změny provést.

Co nám schází a co by nás mělo trápit? To, že nemáme srozumitelnou, perspektivní a realistickou vizi dalšího vývoje, tj. toho, co je příčinou problémů, jak je řešit, jaké je naše místo v EU i ve světě, co se děje s dnešním světem, v čem je současná doba přelomová. Riziko spočívá v tom, že v současné době nelze od žádné politické strany očekávat, že by s něčím takovým přišla. A letenští demonstranti také, bohužel, trpí drahošovskou prázdnotou, člověk by skoro řekl, že pocházejí ze stejné líhně.

Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na vše podíváme s odstupem: co nám vlastně Milion chvilek pro demokracii ukazuje? Co tohle hnutí znamená?

To je jedna z věcí, kterou dost nechápu a která je víc než podezřelá. Marie Benešová je v naší justici jedním z nejsvětlejších momentů. Připomenu, že se k její osobnosti velmi podrobně a s argumenty vyjádřil místopředseda Ústavního soudu profesor Jaroslav Fenyk v článku velmi příznačně nazvaném „Kdo se bojí Marie Benešové?“, viz ZDE.

Absurdní je, že proti Benešové protestovali i ti, kterých se ve své době statečně zastala, např. místopředseda ČSSD Dolínek. Z toho se chce člověku zvracet a vypadá to hodně divně.

Přitom, všimněte si – neuvádějí se argumenty proti Benešové, protestuje se proti tomu, co by prý mohla udělat! Začínám mít pocit, že celý ten „Milion chvilek“ je vlastně jen obhajobou Fajtovy finty rozkrádání veřejných prostředků.

Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, „vrahy odkazu 17. listopadu“, jak naznačuje liberální část společnosti? Co přinášejí Česku oba dva, a hlavně jejich partnerství? Mimochodem, lze mluvit o partnerství? Co přinášejí svým voličům?

Zeman sehrál při přípravě listopadu 1989 mimořádně významnou roli, mj. svým skvělým článkem v srpnovém čísle Technického magazínu. Pak sehrál významnou roli při nápravě polistopadových pochybení, takovým chybám se nevyhne žádná změna. Česká republika se pod jeho premiérováním začala chovat jako suverénní země. On že by byl hrobař listopadu? Nebo některým vadí právě to, že se snaží dělat politiku nezávislé země, která není vazalem, nenechá se vtahovat do globálních lumpáren, na které sama nejvíc doplatí, nenechá se rozkrádat?

A Babiš? Ten měl už plné zuby toho, jak si různí Dalíkové říkali o úplatky. Tak vstoupil do politiky. Přímo, osobně, bez placených slouhů. Tím začala jeho jízda na tygru. A víte, čím nejvíc vadí? Tím, že – aby ustál svoji pozici – tak si musel říci o podporu ze strany většinové společnosti, tedy obyčejných, normálních lidí. Potřebuje je a normální lidé to vědí. Vědí, že tím nad ním mají i určitou moc. Stal se premiérem, který není slouhou současné globální moci. Proto ta obrovská nenávist vůči němu.