Pane profesore, ze Spojených států nedávno přišly zprávy, že CIA považuje při šetření původu koronaviru za pravděpodobnější variantu, že byl uměle vytvořen a unikl z laboratoře. Podobně to konstatuje i rozsáhlá zpráva Kongresu USA. Jak to dnes komentovat ve světle „honu na dezinformátory“ z let předchozích, kteří byli za názory tohoto typu vytlačováni z veřejného prostoru?

Nemohu pokládat informace z institucí jako CIA (USA), FSB (Rusko), BIS (ČR), DGSE (Francie), MOSAD (Izrael), BND ( Německo), MSS (Čína) nebo MI6 (UK) za relevantní stran produkce a přijímání pravd o jakýchkoli událostech, věcech či skutečnostech. Jak známo, pracovníci těchto služeb, očíslovaní agenti 00X, milují život, ženy, svoje pozice, drahé kovy, nové zbraně, rychlá auta, komfort a suché martini a jsou vybaveni právem zabíjet, tedy zabíjet také pravdu či nevhodné informace a nahrazovat je jinými, pro výsledek svých akcí prospěšnějšími. Kontrolují pronikání, unikání, vnikání i zanikání kdečeho a jsou prý jádrem vlastenectví moderních států. Na Wikipedii ani na Googlu se o nich mnoho nedočteme, což je asi správné pro smysl jejich konání, nakolik však prospěšné též pro vládu lidu je otázka, neboť za nimi jdou též mnohá padoušství, ostatně jako za celým lidským společenstvím. CIA měla příležitost se vyjádřit ke koronaviru už v roce 2020 a patrně i léta předtím, činí tak trochu až nyní. Přijímat veřejná kázaní zpravodajských služeb o pravdě, právu, přírodopisu, dějepisu a morálce už pro jejich samotnou profesní povahu nelze.

Tedy ani jejich pravdy o virech. Člověk by si možná jen naběhl a byl by za ještě většího pitomce. Může se však pídit. Pídit se je ovšem nyní dost opomíjeno a nenosí se. Je nazýváno šťouráním, švejkováním, fejkováním a už i svinstvem. Ostatně veřejnost má i jiné priority – slevy, lyžování, dovolené, hitparády, počítačové hry a další. V epoše vědění dáváme pragmaticky přednost médii naservírovanému zboží, tudíž nevědění. Už dříve jsem kdesi napsal, že nevědění je věda a má klasifikačně čtyři stupně závažnosti: 1. nevím (já sám), 2. nevíme (je nás více), 3. neví se (všeobecně) a 4. nechce se vědět. V aktuálně oblíbeném čtvrtém stupni „nechce se vědět“ jsme při současném budování debilismu většinově ukotveni a zdá se, že v pohodě.