Babiš není spasitel, ale postará se o všechny. To je výstup posledního rozhovoru premiéra v demisi. Co je to za rétoriku? Co vypovídá o našem národu, že u něj slaví úspěch? Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spíše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak? „Vyhmátl“ to Andrej Babiš? A je to dobře?

Andrej Babiš je unikátem jen na českém hřišti. Hvězdnou hodinu politiků jeho typu zažívá celá Evropa. Těží z fiaska „tradiční“ pravice i „levice“ na baterky. Ty už většině, co nic neukradla, nemají co nabídnout. Poznání, v čem degeneruje sám systém, urychlí až příští krize. Tentokrát bude bolet mnohem víc. Teď lidi štve farizejství papalášů, co planě žvaní a umějí jen rabovat veřejnou kasu. Babiš vybudoval impérium, produkující chleba a kuřata, koblihy i buřty. Ty potřebuje i každá samoživitelka a zchudlá vdova. Babiš potřebuje i jejich nákupy. „Elity“, co umějí jen švindl a manka – a „řeší“ je asociálními škrty – škodí i jeho byznysu. Oč víc jim zatne tipec, tím lépe i pro všechny samoživitelky a vdovy. V bavlnce „blahobytu“ si hoví jen pár procent. „Pořádek“, jímž Babiš klestí cestu svým ziskům, však imponuje nehledě na politická kréda. Tím snáz „luxuje“ voliče stranám, jež neumějí ani to. Trumfuje je i kritikou „postkomunistické“ loupeže. Svůj „poločas rozpadu“ má logicky i tahle naděje. Zatím však zažívá zlaté časy.

Dokáže se náš stát starat o sociálně slabé, důchodce, postižené a samoživitelky? Lze schvalovat záměr Andreje Babiše razantně zvýšit důchody? Terorizují Česko exekutoři? Mají mladé rodiny šanci na slušný život?

To, jak doba nakládá s důchodci, zkresluje hlavně jedna věc. Většina z nich bydlí v bytech či rodinných domcích, kam se nastěhovali ještě za socialismu. Ať už si je postavili sami už tehdy, nebo koupili později za zlomek dnešní tržní ceny, bydlení je stojí jen pár tisíc korun měsíčně. Pokud by si je museli pořizovat na dnešním trhu, strádá většina z nich pod mostem. Především díky tomu, že je bydlení stojí jen kolem čtvrtiny až pětiny dnešní cenové hladiny, jich většina netrpí nouzí nehledě na ubohou výši starobních penzí. Mnozí z nich dokonce látají díry v rozpočtech svých potomků. Ti jsou naopak „mamánky“ mnohdy i do čtyřicítky. Lukulský dar, který „sametu“ nadělil démonizovaný „totáč“, však impotenci prvního z nich donekonečna sanovat nebude. Jedině razantní zvýšení starobních důchodů – i všech legitimních sociálních dávek – předejde humanitárním kalamitám, hrozícím jinak už docela brzy.

Dřív se neváhali vzít – a mít dvě nebo tři děti – i vrátný a uklízečka. Dnes si to rozmyslí i mnohý „kravaťák“. Zvlášť má-li před sebou celé dekády hypotečních splátek. Jsou i ideálním politickým náhubkem. Past „pracující chudoby“ číhá hlavně na rodiče nezletilých dětí. Především jim hrozí i exekuční chapadla. Právě matek, a ne slečen je víc i pod „červeným lucernami“. Jak samoživitelek, tak žen z partnerských ložnic. Rodin stíhaných ranami osudu, které už bývaly muzeálním exponátem, jsou statisíce. V sousedství nadutého luxusu je to uráží. Edisonů a Baťů je v něm pomálu. Pochází hlavně z loupeže tisíciletí – a „tunelů“, jimiž plení i to třetí. Tím víc dráždí masu hnanou existenční soutěskou. „Exekuční teror“ je až jejím následkem. Pobuřuje obludným dvojím metrem. Dluhy za „velké ryby“ platíme všichni.

Podle expertů na vzdělávání neučíme děti, co je potřeba. Naše školy jsou navíc nedostatečně financované. Jaká je budoucnost našich dětí? Co pro ni musíme udělat?

Experti mají pravdu. Řada mých přátel už z vysokoškolských kateder znechuceně odešla. Propast mezi erudicí, opravňující aspirovat na diplom, a její převažující úrovni láme rekordy. Masa dnešních bakalářů i nemalá část magistrů toho zná méně než dřívější maturant. Inženýrů a přírodovědců je děsivý deficit. Většina diplomů je z „humanitních“ oborů, často krajně pofidérního obsahu. Tím děravější jsou přesto všeobecné vzdělání i kulturní výbava, získané na školách až po „sametu“. Mají-li maturitu dvě třetiny ročníků, jež do daného věku právě dospěly, lžeme si do vlastní kapsy. Školství, urvané od reálné poptávky – a podřízené honbě za státní příspěvek „na posluchače“ – generuje pravý opak „vzdělanostní společnosti“. Většině dětí, které se nenarodily do dědičné bavlnky, zadělává na existenční dramata.

Jak se vlastně máme? Podle makroekonomů už předstihujeme některé západní země, spíše ty jižní. Praha je jedním z nejbohatších regionů EU. Na druhou stranu, řada občanů nemá nashromážděné rezervy k přežití ani na jeden měsíc. Byla naše cesta od revoluce úspěšná? Jsou ti, kteří se mají špatně, hlupáci?

Jak se dnes vlastně máme? Jak kdo. Někteří z nás pohádkově. Jiní prekérně. Těch druhých je víc. Mnohem víc. Televize z nich „celebrity“ nedělají. Za své trable se většinou mlčky stydí. Tvrdit, že jsou snad hloupější než ti za vodou, dokáže jen buran. Drtivá většina zdrojů, které jsme měli před privatizačním převratem, vznikla až po válce. Byla to kolektivní investice – práce, úspor a odložené spotřeby. Nenechat si ji rozkrást před očima, jsme na tom nepoměrně lépe. Většina artiklů i služeb, které jdou naproti skutečným potřebám, by byla mnohem dostupnější. Rizika existenční pasti by zůstala muzeálním exponátem.

Viktor Kožený, Radovan Krejčíř, zesnulý František Mrázek, Tomáš Pitr, Zdeněk Bakala. Jména, která jsou považována za symboly velké ekonomické kriminality v ČR. Co každé z nich značí? Dává některé z nich důvody k pochybám o správnosti směřovaní naší země či o tom, že jsme právním státem?

Kterých miliardářů je víc? Snad těch, co se k mamonu dostali invencí, slučitelnou se zákonem a etikou? Tomu věří jen trouba nebo fanatik. Hospoda ví, proč říká, že „dneska se má jako prase leda svině“. Masarykův bonmot o idejích, s nimiž se režimy rodí a mizí, čeká velkolepá repríza. „Elity“, zrozené metodami galerky, to nemají na věčné časy. Ty chytřejší to tuší. O to víc pasou i po protektorech ze zahraničí. Proto ten katechismus „atlantických závazků“. „Spojenecké věrnosti“ až za hrob. Řiťolezectví i vůči politice, hazardující s přežitím civilizace. Opičí láska k mamonu ohrožuje i naši bezpečnost.

Už jsou to tři roky, co českou politiku ovládlo téma migrace. Někdy slýcháme, že to bylo zbytečné a zástupné téma, protože tu skoro žádní migranti nebyli. Jak to tedy nakonec rozsoudit? Jinak, syrští migranti už do Evropy neproudí, ale zato se zvyšuje tlak z Afriky. Bude tzv. Dublin IV krizovým momentem EU? Hrozí zničení Evropy, jak někdy slýcháme?

Dít se to, co hrozí i nám, v čínské provincii nebo ruské gubernii, slepota jurodivých „vítačů“ se ještě dá pochopit. Všechny ty „no go zóny“ – i erupce terorismu a exotických nemocí – však bují v zemích, k nimž „vítači“ planou poníženou úctou. Jsme součástí „Schengenu“, a tedy státem s otevřenou hranicí. Zemí krajně závislého kapitalismu. Ti, komu jeho politika říká pane, už vzkazují bez všech skrupulí, že nám „přebytečné“ migranty budou expedovat. Lví díl našeho ekonomického výnosu končí v zahraničí. My proto – tak jako Německo – „na migranty“ volných 500 miliard ročně nemáme. A to ani za dnešního, relativně přijatelného „ekonomického počasí“. Tím méně zdrojů zbude, až se ekonomicky zamračí. Vox populi vytušil právem, co nám hrozí. Politika tu není od toho, aby mu to rozmlouvala, ne-li ho urážela. To, že zisky shrabují jen vyvolení – a ztráty i náklady nesou všichni ostatní – je za kapitalismu „normální“. Teď se nám ovšem mají „rozepisovat“ nejen finanční manka, ale i exodus před válkami a terorem – krvavým i ekonomickým. Zabránit tomu je na špici národních priorit.

SERIÁL: AUDIT ČESKÉ SPOLEČNOSTI

Klimatické změny, přelidnění. Ostatně i to souvisí s migrací. Měl pravdu Václav Klaus, když tvrdil, že globální oteplování je nesmysl? Měli pravdu mnozí vědci, když varovali před zatopením pobřeží, šířením sucha a pouští, nebo naopak povodněmi apod.? Máme proti tomu vůbec něco dělat, když to možná jsou všechno přírodní cykly? Myslíme změna klimatu a sucho?

To, že nám příroda vrací nešetrné zacházení, bije do očí. Část ekologických aktivistů tu pravdu zbytečně kompromituje. Vzpourou proti despocii živelnosti bylo už osvícenství. Hegel ji dovedl až k vizi „udělatelnosti dějin“. Žijeme v „rizikové společnosti“, řečeno s Ulrichem Beckem, ikonou německé sociální teorie našeho století. Svět kolem nás mění kroky, podnikané na základě nových objevů, know-how a ziskových motivů. Čím hlubším zásahem jsou do daného stavu, tím dramatičtější mohou být i jejich vedlejší důsledky – sociální i ekologické povahy. Tím nebezpečnější „fachidiotismus“, hluchý k poznání jiných vědních oborů, a tím spíš partikulární zájem korporací, lhostejný k „externalitám“. Tedy ke společenským a environmentálním nákladům vlastního byznysu, „znárodňovaným“ a stále víc i „globalizovaným“ k tíži všech ostatních.

Tohle vše už nebylo cizí ani načteným hlavám, z nichž si vybíraly vezíry Bílý dům, Downing Street i ostatní mocenské špičky. Od časů Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové se však kyvadlo vrací opačným směrem. Mantra „volného trhu“, domněle chytřejšího než šedá kůra celé planety, má navrch právě v čím „rizikovější společnosti“. Přírodních pohrom rychle přibývá. Rozměry mnoha jsou drastické. Uvádí do chodu „stěhování národů“, větší než před válkami a terorem. Ten bumerang míří hlavně nad Evropu. Zkrotit despocii živelnosti už není jen cílem radikální levice. Teď je to požadavek civilizační sebezáchovy. Vyjdou mu naproti dnešní „elity“? Zní to jako víra v neposkvrněné početí. Tím žhavější téma je to pro opozici, jíž nejde jen o pozici v režimním závětří.