Vaše kniha Tři sociální světy je dost temným sociologickým rozborem současnosti. Způsobil jste mi těžkou depresi kvůli obavám o mé blízké. Jak moc jsou ty obavy oprávněné?

Cílem téhle mé knížky rozhodně není někoho strašit. Prostě jsem se v ní pokusil popsat sociální strukturu a rozložení moci v zemích, které nazýváme ekonomicky vyspělými demokraciemi. Hlavní myšlenka je jednoduchá: V každé společnosti vždy existovaly různé formy nerovnosti. Charakteristickým rysem dnešní situace ovšem je, že obyčejná nerovnost se změnila v něco odlišného – v naprostou nesouměřitelnost.

Poměrně malé skupinky nejbohatších rodin mají majetky mnohonásobně větší než jaký je ekonomický výkon celých národních států. Podobná nesouměřitelnost se rozevírá také v rovině příjmů. Ti nejlépe odměňovaní získávají stonásobky příjmů průměrných. Aby bylo jasno, nikomu to nezávidím a nevolám po rovnostářství. Pouze se snažím analyzovat důsledky tohoto stavu věcí.

Obrovské majetky se dědí po generace a spojují se díky promyšlené sňatkové politice podobně jako tomu bylo kdysi ve feudalismu. Horní vrstvy, které si takto počínají, nazývám diskrétní elitou. Se členy diskrétní elity se nikdy nesetkáme v práci, při nakupování a už vůbec ne na dovolené. Žijí ve svém světě, do kterého by cizího nepustili, ani kdyby vyhrál první cenu ve sportce.

Nejsem stoupencem konspiračních teorií. Superbohatí nás nechtějí ani ovládnout, ani očipovat, ani decimovat. Mají svoje starosti a my jsme jim naprosto lhostejní. Mnohem početnější je vrstva těch, které řadím do pomocné elity. Politici, manažeři, různí generálové, mediální hvězdy všeho druhu, vlivní právníci, novináři a takzvaní intelektuálové. Ti nemají vystaráno na celé generace. Vyškrábali se nahoru sami a pokud by nesloužili systému, na jehož vrcholku stojí někdo jiný, mohou zase snadno spadnout o pár pater níže. Dobře to vědí a podle toho se chovají. I když na ty ostatní nejednou pohlížejí svrchu, diskrétní elita by ani je, ani jejich potomky v prvé či druhé generaci mezi sebe nepustila.

Střední třída ztrácí své jistoty díky úbytku sociálního státu mnohde po světě. V nejistotě pak spíše nadává na ty chudší než reflektuje, kvůli čemu nadmíru bohatnou miliardáři. To je ztráta zdravého rozumu anebo důkaz, že se stala média a zčásti i internet skvělým nástrojem na ovládání mozků?

Střední vrstvy jsou velice různorodé. Patří mezi ně jednak staré střední vrstvy, tedy drobní podnikatelé, živnostníci a svobodné profese, dále nové střední vrstvy, tedy zaměstnanci organizací veřejného i soukromého sektoru a konečně něco, co z nedostatku vhodnějšího termínu nazývám nejnovějšími středními vrstvami. To jsou příjmově nadprůměrní odborníci pohybující se zpravidla v prostředí globalizované ekonomiky a působící v technologicky nejpokročilejších oborech.

Zájmy různých segmentů středních vrstev jsou často protikladné, takže těm nahoře nehrozí, že by se ti uprostřed spojili a vytvořili nějakou vlivnou politickou sílu. Spojuje je jen obdiv k těm, kteří stojí příjmově a majetkově výše, a přesvědčení, že za všechny jejich problémy mohou ti, kteří patří do nižších vrstev. I když zejména nové, tedy zaměstnanecké střední vrstvy, postupně ztrácejí své dosavadní postavení a jistoty, zůstávají oporou systému z obavy, že by propadli dolů mezi ty, kteří mohou, podle jejich názoru, úplně za všechno.

Ke druhé části vaší otázky, tedy k vlivu médií na ovládání mozků. Už americký žurnalista Walter Lippmann, který se zabýval veřejným míněním a jeho formováním, byl toho názoru, že demokracie je přijatelná jen jako „demokracie diváků“. Obecenstvo je nutno držet v iluzi, která zajišťuje stabilitu politických elit. Tohle prohlásil přesně před sto lety a podle tohoto programu se jede. Byly vypracovány četné techniky ovlivňování myšlení pomocí médií. Setkáváme se s nimi denně.

Mezi zvláště oblíbené nástroje manipulace patří vytrhávání faktů z kontextu a jejich zařazování do uměle vytvářených souvislostí, ve kterých ztrácejí svůj původní smysl. Jiným způsobem je prohlásit nesporná fakta za pouhé nepodložené názory dezinformovaných lidí. Pomocí podobných fíglů můžete podle potřeby vytvářet hněv veřejnosti a cíleně ho směrovat vůči těm, kdo jsou vám nepohodlní. Můžete přesměrovávat rozhořčení a nespokojenost občanů tak, aby to neohrozilo centra moci, ale odnesl to někdo jiný. Můžete ve prospěch svých zadavatelů pracovat se strachy lidí vyvolanými stresy v práci a s jejich obavami ze sociálního poklesu. Místo argumentace můžete používat udavačské a pomlouvačné formule. Když někoho soustavně označujete třeba za populistu, může si říkat, co chce, a stejně nebude na „správné a spořádané občany“ působit věrohodně. Pusťte si Českou televizi a máte učebnici praktik manipulace i s obrázky.