Vaše kniha Tři sociální světy je dost temným sociologickým rozborem současnosti. Způsobil jste mi těžkou depresi kvůli obavám o mé blízké. Jak moc jsou ty obavy oprávněné?
Cílem téhle mé knížky rozhodně není někoho strašit. Prostě jsem se v ní pokusil popsat sociální strukturu a rozložení moci v zemích, které nazýváme ekonomicky vyspělými demokraciemi. Hlavní myšlenka je jednoduchá: V každé společnosti vždy existovaly různé formy nerovnosti. Charakteristickým rysem dnešní situace ovšem je, že obyčejná nerovnost se změnila v něco odlišného – v naprostou nesouměřitelnost.
Poměrně malé skupinky nejbohatších rodin mají majetky mnohonásobně větší než jaký je ekonomický výkon celých národních států. Podobná nesouměřitelnost se rozevírá také v rovině příjmů. Ti nejlépe odměňovaní získávají stonásobky příjmů průměrných. Aby bylo jasno, nikomu to nezávidím a nevolám po rovnostářství. Pouze se snažím analyzovat důsledky tohoto stavu věcí.
Obrovské majetky se dědí po generace a spojují se díky promyšlené sňatkové politice podobně jako tomu bylo kdysi ve feudalismu. Horní vrstvy, které si takto počínají, nazývám diskrétní elitou. Se členy diskrétní elity se nikdy nesetkáme v práci, při nakupování a už vůbec ne na dovolené. Žijí ve svém světě, do kterého by cizího nepustili, ani kdyby vyhrál první cenu ve sportce.
Střední třída ztrácí své jistoty díky úbytku sociálního státu mnohde po světě. V nejistotě pak spíše nadává na ty chudší než reflektuje, kvůli čemu nadmíru bohatnou miliardáři. To je ztráta zdravého rozumu anebo důkaz, že se stala média a zčásti i internet skvělým nástrojem na ovládání mozků?
Střední vrstvy jsou velice různorodé. Patří mezi ně jednak staré střední vrstvy, tedy drobní podnikatelé, živnostníci a svobodné profese, dále nové střední vrstvy, tedy zaměstnanci organizací veřejného i soukromého sektoru a konečně něco, co z nedostatku vhodnějšího termínu nazývám nejnovějšími středními vrstvami. To jsou příjmově nadprůměrní odborníci pohybující se zpravidla v prostředí globalizované ekonomiky a působící v technologicky nejpokročilejších oborech.
Zájmy různých segmentů středních vrstev jsou často protikladné, takže těm nahoře nehrozí, že by se ti uprostřed spojili a vytvořili nějakou vlivnou politickou sílu. Spojuje je jen obdiv k těm, kteří stojí příjmově a majetkově výše, a přesvědčení, že za všechny jejich problémy mohou ti, kteří patří do nižších vrstev. I když zejména nové, tedy zaměstnanecké střední vrstvy, postupně ztrácejí své dosavadní postavení a jistoty, zůstávají oporou systému z obavy, že by propadli dolů mezi ty, kteří mohou, podle jejich názoru, úplně za všechno.
Ke druhé části vaší otázky, tedy k vlivu médií na ovládání mozků. Už americký žurnalista Walter Lippmann, který se zabýval veřejným míněním a jeho formováním, byl toho názoru, že demokracie je přijatelná jen jako „demokracie diváků“. Obecenstvo je nutno držet v iluzi, která zajišťuje stabilitu politických elit. Tohle prohlásil přesně před sto lety a podle tohoto programu se jede. Byly vypracovány četné techniky ovlivňování myšlení pomocí médií. Setkáváme se s nimi denně.
Mezi zvláště oblíbené nástroje manipulace patří vytrhávání faktů z kontextu a jejich zařazování do uměle vytvářených souvislostí, ve kterých ztrácejí svůj původní smysl. Jiným způsobem je prohlásit nesporná fakta za pouhé nepodložené názory dezinformovaných lidí. Pomocí podobných fíglů můžete podle potřeby vytvářet hněv veřejnosti a cíleně ho směrovat vůči těm, kdo jsou vám nepohodlní. Můžete přesměrovávat rozhořčení a nespokojenost občanů tak, aby to neohrozilo centra moci, ale odnesl to někdo jiný. Můžete ve prospěch svých zadavatelů pracovat se strachy lidí vyvolanými stresy v práci a s jejich obavami ze sociálního poklesu. Místo argumentace můžete používat udavačské a pomlouvačné formule. Když někoho soustavně označujete třeba za populistu, může si říkat, co chce, a stejně nebude na „správné a spořádané občany“ působit věrohodně. Pusťte si Českou televizi a máte učebnici praktik manipulace i s obrázky.
Fotogalerie: - Interpelace na Fialu
Kniha, i díky citacím, popisuje hlavně dění v západním světě. Postsocialistické země jsou přeci jen trochu odlišnou verzí příběhu. Nebo ne?
Často se nám říká, že patříme na Západ. To je určitě pravda, je to však jen část pravdy. Stali jsme se pevnou součástí periférie Západu. Z hlediska sociální struktury to znamená, že specifickým způsobem kopírujeme tři odlišné sociální světy, o kterých je řeč. Diskrétní elitu v pravém slova smyslu zatím nemáme. Je u nás ve srovnání s jinými podobnými zeměmi poměrně mnoho miliardářů, jsou to ovšem zbohatlíci, kterým zatím chybí hlavní rys diskrétní elity – kontinuita výjimečného postavení předávaná po celé generace.
O to více máme pomocných elit. Sahají od pana prezidenta až po poslední komentátory médií hlavního proudu. Jdou všem ostatním vzorem v tom, jak se to dělá, pokud chce člověk tělem i duší sloužit. Zvláště pan prezident o tom mluvívá velice dojemně. Těžko najít někoho, komu by ještě s poctivostí sobě vlastní nesloužil. Tolik k pomocným elitám.
Kdo je budoucností ODS?Anketa
Také nižší vrstvy u nás kopírují situaci těch na Západě. Ta jejich část, která je na tom jakžtakž dobře, se stále častěji musí spokojit jen s neplnohodnotnou, prekérní prací. A ti úplně dole se neobejdou bez pomoci sociálního státu. Někteří si to zavinili sami, jiné to semlelo, ani nevědí jak. Někdy stačí rozvod, trocha zdravotních problémů, ztráta práce, pak už se z toho člověk nevymotá.
Jak jsou vaše postřehy a citace zejména francouzských, britských a amerických sociologů naroubovatelné na českou každodennost?
Hodně zjednodušeně lze říci, že problémy, na které upozorňují sociologové vyspělých zemí, se k nám dostávají se zpožděním dvou až tří dekád, přičemž tempo dohánění se v poslední době zrychluje. Jen pár příkladů. Narůstající prostorová segregace, kdy ti úspěšní se snaží přestěhovat co nejdále od neúspěšných. Ztráta víry v to, že naše děti se budou mít lépe než my sami. Mimochodem tato víra poháněla energii středních vrstev. Nárůst rizika sociálního propadu i pro ty profese, které se až dosud cítily spolehlivě zajištěny. Nárůst kriminality na veřejných prostranstvích, v supermarketech, na nádražích, ve školách. Velké počty bezdomovců jako běžná kulisa života větších měst.
Brzy přibudou dnes pro mnohé ještě nepředstavitelné problémy spojené s existencí enkláv migrantů, kteří si vybudují svoji paralelní společnost, tak jak to známe z Francie, Švédska či Velké Británie.
Jak moc je vláda Petra Fialy poplatná diskrétním světovým elitám? ODS trvá na zavedení výpovědi bez udání důvodu. Jak velcí jsou slouhové světového velkokapitálu?
Nejde tu jenom o Petra Fialu a jeho kolegy ve vládě a na Hradě, kteří se vyprofilovali jako poskoci okresního významu. Už americký sociolog a historik Immanuel Wallerstein ukázal, že světový kapitalistický systém funguje na principu centra a periférie. Jen hlupák by si mohl myslet, že hospodářské a politické centrum touží po tom, aby pozvedlo periférii na svoji úroveň, či se s ní dokonce podělilo o nějaké pravomoci.
Ilona Švihlíková dostatečně jasně doložila, jak jsme se stali kolonií. Po ekonomické stránce jsme se stali subdodavatelem zejména Německa a byli jsme za to odměněni zhruba třetinovou mzdou. Svoji závislost jsme však dokázali diverzifikovat. Po stránce politické jsme se stali jedním z nejsnaživějších poskoků Spojených států. V tomto dvojím smyslu patříme tedy zcela spolehlivě na Západ. Stovky miliard korun, které ročně od nás vyvádějí velké cizí firmy a banky, rozhojňují bohatství světové diskrétní elity a přispívají svým drobným dílem k jejímu životnímu komfortu. Na oplátku se mohou špičkoví členové naší pomocné elity fotit se špičkami evropské pomocné elity a nadýmat se pocitem vlastní důležitosti.
V kapitole o diskrétních elitách chválíte francouzské sociology Monique Pincon - Charlot s manželem Michelem Pinconem, že se dostali nejdál ve výzkumu opravdu bohatých lidí. Jak to dokázali, když dnes jsou diskrétní elity snad tou nejuzavřenější skupinou obyvatelstva?
Podařilo se jim navázat kontakty a získat důvěru několika VIP francouzských rodin, které je pak uvedly do svých kruhů. Napsali o jejich životě, zvycích, rodových vazbách a tradicích šest nebo sedm knih, kde zcela věcně popisují jejich poměry, aniž by se dopouštěli nějakých impertinencí. Člověk se z nich dozví i takové zajímavosti, že do přístavů pro skutečně bohaté vás nepustí, pokud nemá vaše jachta délku alespoň osmnáct metrů, že klubový poplatek na tenisovém hřišti v Saint Tropez je vyšší než průměrná roční mzda Francouze a že lyžování ve švýcarském Gstaadu je pro ně nemyslitelné bez vlastního vrtulníku.
Mohou být tři sociální světy vůbec někdy opět trochu kompatibilní bez zatím zřejmě zcela iluzorní, ale přesto úplně radikální změny systému vlády ve světě?
Je to vymyšleno tak, aby se to bez obrovských otřesů změnit nedalo. Řada autorů si uvědomuje, že diskrétní elita je dnes vlastně jedinou třídou v pravém slova smyslu. Naprosto přesně si uvědomují své zájmy, mají promyšlené strategie, jak jich dosahovat, a i přes drobné rozmíšky mají silnou kolektivní soudržnost.
V mentalitě středních i nižších vrstev je naopak podporován vyhraněný individualismus, v důsledku čehož jdou pod heslem zdravé konkurence jedni po krku druhým. Čím větší vzájemná řevnivost v nižších patrech společnosti, tím větší prostor pro další hromadění majetku v patrech nejvyšších. O zbytek se postará pomocná elita.
Ostatně, je demokracie stále tím nejlepším zřízením?
Domnívám se, že ve svém doslovném překladu, tedy jako „vláda lidu“ je demokracie skutečně lepším zřízením než jakékoliv jiné. Problém je v tom, že řada politiků, kteří mají demokracie plná ústa, nám krok za krokem podsunuje něco, co s vládou lidu příliš společného nemá. Není to ostatně nic nového.
Když Alexander Hamilton, jeden z Otců zakladatelů USA, hovořil o zastupitelské demokracii, chápal ji jako způsob, jak držet lid co nejdále od politiky, jak ustavit a udržet vládu oligarchie s pokud možno masovou podporou. Jeho kolega James Madison viděl v americké demokracii způsob, jak ochránit zájmy menšiny zámožných před většinou chudých. Pracovalo se na tom dalších dvě stě let, takže významný německý politik Horst Seehofer příliš nepřeháněl, když v roce 2010 označil současnou podobu demokracie za systém, ve kterém „rozhodují ti, kdo nejsou nikým voleni, zatímco ti, kdo voleni jsou, nemají co rozhodovat“. K tomu lze dodat snad jen to, že pro udržení tohoto stavu je velice důležité používat poskoky okresního významu, kteří si namlouvají, že jsou světoví lídři.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 4 čtenáři)
Máte obavy o svou budoucnost?
autor: Jan Rychetský
anaboca
