Pane Holíku, vy jste vlastně prožil celkem 3 režimy. Co takhle krátké bilancování vašeho života. Jste nyní šťastný?

Víte, já jsem rád na světě, zejména když moji vrstevníci už v mnoha případech odešli a já jsem stále relativně zdravý.

Ale šťastný, to je trochu něco jiného. To byly vždycky asi jenom ty desítky vteřin nebo minut té euforie a toho enormního štěstí, když jsme vyhrávali všechny ty tituly a medaile, ale to samozřejmě pomine. To velké štěstí považuji spíše za vzácnou a krátkodobou záležitost.

Takže souhlasíte s tím, že trvale šťastný může být leda idiot – jak se kdysi nechal slyšet doktor Miroslav Plzák?

Smích… ano, ano, to je myslím úplně přesné, k tomu není co dodat.

Dětství jste prožil především v 50. letech. Jaké bylo?

Nádherné! Já na své dětství nedám dopustit. Pokud vezmeme tu materiální stránku, tak to bylo až tristní, my jsme neměli oproti dnešním dětem téměř nic, ale oproti nim jsme zase trávili celé dny venku a domů nás dokázala kromě přísné rodičovské metly zahnat jedině noc.

Váš největší úspěch?

Já jsem kluk z malého města, který se dostal do národního mužstva a viděl svět. To bych viděl jako ten svůj největší úspěch. Sportovní i životní. A řeknu vám, že možná nejvýš ze všeho pro mě stojí, když jsem jako malý s tím svým městečkem vyhrál dorostenecký přebor republiky. S městečkem, kde tehdy nebyla jediná umělá ledová plocha. Toho si cením minimálně stejně jako všech těch reprezentačních titulů.