Ministr zahraničí Jan Lipavský si pochvaluje, že nový prezident Petr Pavel bude v zahraniční politice „aktivní“. Co na tato slova říci?

Kromě jiného jde o krásnou ukázku pokrytectví a dvojího metru ministra Lipavského a celé vládní pětikoalice. Když totiž byl v zahraniční politice aktivní prezident Zeman, zcela v intencích Ústavy, která mj. dává prezidentovi kompetenci sjednávat mezinárodní smlouvy a být důležitým hráčem v této oblasti, současný ministr zahraničí byl jedním z jeho nejhlasitějších kritiků s tím, že prezident má být jen pasivním vykonavatelem vůle vlády.

Čili termín „aktivní“ lze v této souvislosti spíše přeložit jako „aktivistický dle not Washingtonu případně Berlína či Bruselu“. Ostatně, taková je nyní celá naše oficiální zahraniční vládní politika, nesamostatná, nečeská a servilní vůči EU a USA.

Po Pavlově zvolení zaznívá jásot, že česká zahraniční politika bude konečně jednotná. Zaznamenal jsem ale i hlasy, že tato „jednotnost“ je na úkor vyvažování, které dávalo za minulých prezidentů určitou možnost manévrování. Neuvazujeme se tím až příliš k jedné kotvě?

Samozřejmě, v našem ústavním systému tvoří exekutivu dvě složky – vláda a prezident.

Zahraniční politika je jejich sdílenou kompetencí, a je to tak dobře. Tato konstrukce má zabraňovat právě tomu, aby byl výkon zahraniční politiky příliš vychýlen jedním směrem, ať už vládním nebo prezidentským, a to z jednoho prostého důvodu: zahraniční politika musí reprezentovat národní zájmy v celé jejich šíři, a tedy musí odrážet i názory a preference občanů-voličů tak, jak se v čase vyvíjejí a proměňují.

Nezapomínejme, že vláda, byť zprostředkovaně skrze většinu v Poslanecké sněmovně, tak prezident (ten přímo) jsou občany voleni a zastupují je. Nelze potlačit jednoho na úkor druhého, vyvažování je klíčové. V americkém politickém systému je toto označováno jako tzv. systém brzd a protivah a je to základní pilíř demokratického uspořádání, má-li být silné a stabilní.

Doba, ve které žijeme, je z hlediska mezinárodních vztahů určitě zcela mimořádná. Je podle vás v současné době třeba spíše „jednoznačný postoj“ a přimknutí k lídrům Západu, nebo diplomatická „politika více azimutů“, udržující otevřené co největší množství dveří?

Jednoznačně druhá varianta. Nebo přesněji – klíčové je provozovat takovou zahraniční politiku, která je primárně v zájmu České republiky a jejích občanů v dlouhodobém horizontu a s důrazem i na české ekonomické, nejenom bezpečnostní, zájmy a dobré vztahy s okolními státy. Měli bychom si uvědomit, že (i když nám to tvrdí) nejsme automaticky nesvéprávnou součástí tzv. Západu, protože naše zájmy se s těmi „západními“ vždy nekryjí. Občas jsou naopak v přímém rozporu.

Pokud máme s někým v zahraničněpolitické oblasti spolupracovat těsněji a své postupy případně koordinovat, pak jsou to především naši středoevropští sousedé a partneři z tzv. Visegrádské čtyřky, Slovensko, Polsko a Maďarsko, popř. ještě Rakousko, Slovinsko a země západního Balkánu.

Ještě by mě k tomu zajímala jedna věc. Je podle vás „západní společenství“ ve vztahu k ukrajinské válce dnes homogenní, nebo se přístup jednotlivých mocností liší natolik, že si v podstatě dělá každá svou vlastní ukrajinskou politiku?

Určitě jsou zde viditelné rozdíly, zejména co se týče představ o rozsahu a podobě pomoci Ukrajině, zda má být primárně vojenská (a pokud ano, jaká konkrétně), anebo spíše finanční či humanitární, anebo zda má jít o určitou kombinaci těchto typů pomoci.

Některé státy, Pobaltí, Polsko a právě i Česká republika resp. její vláda a nově zvolený prezident, preferují co nejsilnější vojenskou pomoc včetně dodávek zbraní všeho druhu. To je ale nejlepší recept na to, jak konflikt ještě dále eskalovat, prodlužovat ničení ukrajinské infrastruktury a jak zvyšovat počet jeho obětí, zejména těch ukrajinské národnosti a občanství.

Je to postoj vrcholně alibistický až odporný. Na druhé straně této škály o to více vyčnívá umírněný a realistický postoj Maďarska a jeho premiéra Orbána. Někde mezi těmito póly tendují západoevropské státy, v čele s Německem a Francií, kde se sváří touha dělat vlastní zahraniční politiku s podléháním vlivu a tlaku USA.