Válka na Ukrajině nebude, Putin ji už vyhrál rozkladem jednoty NATO. Oslabení západní aliance využívá ke sblížení s Čínou na „transformaci globálního systému vládnutí a světového řádu“ – jak to spolu s čínským šéfem právě oznámili. Tato nová protizápadní „osa“ se navíc ještě sbližuje s Íránem. Ten zavádí rakety s dostřelem na Evropu, zrovna v době, kdy mu Západ ustupuje v jednání o jaderné produkci. Nezahnal se Západ do kouta, kde se stává snadným terčem nového nepřátelského paktu? A nezpůsobil si to i tím, že místo smiřování s Ruskem, které se jevilo nadějné po pádu komunismu, jej zahnal do objetí s Čínou, jak se dnes dočítáme v mnohých komentářích?

Oslabenou jednotu NATO se Putinovi rozhodně podařilo ukrajinským tahem zviditelnit a vsadím se, že mu šlo víc o to než o kousek ukrajinského území, za nějž by asi muselo padnout pár tisíc ruských vojáků. Kromě toho už tam vznikají dva odpadlické státečky s ruskou většinou, Doněck a Luhansk, které by se mohly od Ukrajiny odtrhnout. Uvažuje-li NATO vůbec o nějaké obraně Ukrajiny, není mu možná ani jasné, o kolik jejího území vlastně půjde. Ukrajina, tedy území, které se dnes Ukrajina jmenuje, je vlastně umělý a násilný Stalinův slepenec z konce druhé světové války s kusem do tehdejšího Polska, Rusínska, Maďarska a Rumunska, tedy s menšinami, které se určitě nepokládají za Ukrajince, a kdoví jakou loajalitu by od ní ukrajinský stát mohl čekat. Maďaři se dokonce často nechávají slyšet, že od ukrajinského státu zažívají etnickou diskriminaci. Nějaký vojenský střet by mohl dokonce způsobit rozpad Ukrajiny – a kdoví, možná i vzájemné řežby jako při rozpadu Jugoslávie. Toto je aspekt, který málokdo vnímá. Je to, jako by nějaká kulturní a civilizační trhlina mezi evropským Západem a Východem – historicky vytvořená křesťanstvím západním a pravoslavným – procházela právě středem Ukrajiny. Ostatně právě tak to popsal americký historik Timothy Snyder. Samotné jméno Ukrajina nám zní, jako že si zde každou chvíli někdo něco od někoho ukrajuje.

Dohnání Ruska do náruče s Čínou je vlastně taky dost přesný popis politiky vůči Rusku, jak se vyvíjí za ta tři desetiletí. Západ při ní zapomněl na slavný bonmot prezidenta Johnsona o potenciálních nebo pofidérních spojencích: „Je lepší, aby ten parchant byl s námi ve stanu a čůral ven, než venku a čůral dovnitř.“

Takže jak tedy má Západ s Ukrajinou jednat?

Přijetí celé Ukrajiny do NATO snad nikdo nemyslí vážně. Doufat se asi ještě dá v diplomatické ponechání Ukrajiny bez války vcelku jako neutrálního pásma mezi NATO a Ruskem, když už se nám Rusko stalo opět nepřítelem – na jehož energetice si navíc vytváříme závislost. Jak ta by pro nás dopadla při válečném konfliktu, si asi dokážeme představit. Alternativou je onen právě popsaný rozpad.

Nemohl by vás za tohle někdo nařknout z proruské propagandy?

Od útlého dětství patřím mezi silné nesympatizanty Ruska a všeho ruského kromě hudby – a rád to komukoli opakuji. Ale jedna věc jsou pocity, třebaže ovlivněné realitou sovětského komunismu a četbou Karla Havlíčka Borovského, něco jiného je historie, či jak se dnes rádo říká „narativ“ Ruska ve vztahu k Západu. Do bolševické revoluce bylo Rusko součástí civilizace, které říkám „anticko-biblická“ čili přibližně západní. Jejím okrajem, pravda trochu zaostalým a ušmudlaným. Pokládalo se za dědice Byzance, a dokonce si rádo říkalo „Třetí Řím“. Ostřílelo se střety s všelijakými Tatary, Mongoly a džihádisty, před nimiž vlastně i Evropu chránilo. Ukrajina – tedy bez těch dříve polských a rakousko-uherských území – byla vždy součástí ruské historie. Stará prvotní Rus ostatně nevznikla v Moskvě, ale v Kyjevě. A historicky bylo pro Evropu vždy bezpečnější spokojit se na východě s těmi hranicemi rakousko-uherskými, pevně si je držet, do Ukrajiny nevrtat a nechat Rusy, ať se roztahují do Asie. Čili ať čůrají ze stanu ven, slovy Johnsonovými. Teď je tedy máme zase venku, s podporou Číny, a nedáme-li jim nějakou použitelnou latrínu, očůrají nás od hlavy k patě. Nějaké budoucí zastavení plynu Evropa pocítí od Čiernej pri Čope až po Hoek van Holland.