Politikou rezonuje vyloučení Václava Klause mladšího z ODS. Byl to pro stranu rozumný krok? Nebo je to předzvěst další kroků, které už tedy tady mimochodem kdysi byly?

Vyloučení Václava Klause mladšího z ODS byl srozumitelný krok, jestliže se ODS hodlá profilovat jako levicově liberální strana zaměřená na mladší voliče z velkých měst. To je ovšem hájemství Pirátů a TOP 09. Jde tedy o strategickou chybu, která může způsobit, že se ODS v příštích parlamentních volbách nedostane do Poslanecké sněmovny. S takovým pádem by se rozhodující aktéři ve straně, zvyklí na privilegované politické a ekonomické postavení, nesmířili, potápějící se loď by opustili a ODS by pravděpodobně zmizela v propadlišti dějin. Zmíněnému scénáři může zabránit pouze okolnost, že by pravicový politický prostor, který se tímto uvolnil, nevyplnil žádný věrohodný konzervativní subjekt. Pak by řada voličů hlasovala pro ODS ze setrvačnosti a kvůli absenci alternativní nabídky a strana by nadále získávala mezi deseti až patnácti procenty hlasů, což označuje stávající vedení strany za „úspěch“. Výsledkem by byla dlouhodobá stagnace české společnosti a rostoucí odcizení mezi světem vládnoucí politické kasty a každodenní realitou běžných lidí.

Na Václavu Klausovi mladším leží velká odpovědnost týkající se budoucí existence české pravice. Až doposud byl solitérem bez přímé odpovědnosti. Nyní by se měl obklopit sladěným, loajálním a kompetentním týmem. Je znám jako schopný publicista píšící o nejrůznějších tématech, přičemž jeho největší přidanou hodnotou bylo prolomení politické korektnosti a neomarxistické rétoriky a používání zdravého rozumu. Teď by měl iniciovat zrod politické strany, která by dokázala identifikovat veškerá slabá místa českého politického, právního, společenského a ekonomického života a systematicky a koncepčně pracovala na jejich nápravě.           

Český veřejný, mediální a akademický prostor je zamořen negativními emocemi a až neuvěřitelně vyhrocenou záští a nenávistí vůči všem, kteří vybočují z liberálně progresivistické, prounijní a agresivně protiruské ideologické linie. V zásadě lze hovořit o studené občanské válce, v níž není možný smír, ale ze které vzejdou pouze vítězové a poražení, přičemž triumfující strana „pravdy a lásky“ nezná slitování. Česká republika potřebuje státníka typu Abrahama Lincolna či Otto von Bismarcka, který by se nezalekl krajních prostředků při obnovení její vnitřní jednoty spočívající nikoliv v represivně vynucovaném souhlasu, ale ve schopnosti dosáhnout konsensu při prosazování specifických českých zájmů. Uvidíme, zda Václav Klaus mladší dokáže tuto nesmírně obtížnou a nevděčnou úlohu sehrát a jestli o ni vůbec stojí.