Ve svých videích učíte lidi, jak obstát ve rvačce na ulici. Většinou radíte, jak rychle a efektivně udeřit jako první a takzvaně „vypnout“ soupeře. To zrovna nezní moc jako sebeobrana. Není to spíš agrese?

Nejdříve je nutné vysvětlit, že videa jsou pouhým doplňkem ke knížce Jak vítězit ve rvačkách. V ní je všechno od základu podrobně a v souvislostech vysvětleno. Každé z mých videí je tím pádem nutně vytrženo z kontextu, na což také ve videích opakovaně upozorňuji. K vaší otázce: Hned druhá kapitola mojí knihy se jmenuje „Rvačce se vyhni, pokud to jen trochu jde“. Pokud se tedy rvačce vyhýbám, ale protivník na mě vyvíjí tlak, chová se agresivně, vyhrožuje, vstupuje do mojí osobní zóny, strká do mě a dává mi jasně najevo, že se nehodlá smířit s urovnáním a chce se rvát, pak bych byl hlupák, kdybych ho nechal udeřit prvního. Takže na čí straně je agrese? Na straně toho, kdo se snaží situaci urovnat a v poslední chvíli, aby nebyl v nevýhodě, z nutnosti udeří, nebo na straně toho, kdo celou situaci vyvolal a vyhrotil až k fyzickému konfliktu?

Jak by taková věc dopadla u soudu? Vím, že svým divákům radíte raději z místa rvačky utéct před příjezdem policie…

Cituji zákon: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící, nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ Přeloženo do běžného jazyka to tedy znamená, že mohu začít svoji obranu už ve chvíli, kdy útok přímo hrozí, a ačkoliv ještě nezačal, ze situace jasně vyplývá, že v příštím momentu začne. Kdybych totiž čekal, až útok začne, byl bych v nevýhodě, protože útočník ví, kdy přesně, jakým způsobem a na kterou část mého těla zaútočí. Já to ale nevím a musím se tedy přizpůsobit jeho akci. Tím se ovšem ocitám v nevýhodě, protože lidská nervová soustava není schopna reagovat okamžitě, ale vždy jen s určitou časovou prodlevou. Z toho důvodu nejjistější způsob, jak se ubránit a zůstat zdravý a živý, je předejít protivníka a na poslední chvíli sám zaútočit jako první. Ovšem v rámci zákona nesmí být moje obrana očividně nepřiměřená. Nesmím tedy bodnout nožem někoho, kdo do mě na zábavě strčil ve frontě na pivo. No a ten útěk ještě dřív, než dorazí policie... Nikdo vás přece nemůže nutit, abyste někde zůstával, pokud se vám tam nelíbí. Jediný, kdo by vás mohl donutit setrvat v místech, kde být nechcete, je policie. A proto je moudřejší tomu předejít. Krom toho je velice nerozumné tam zůstávat i proto, že by se vzápětí na místě mohli objevit kámoši vašeho protivníka, kteří by vám vaše vítězství asi příliš nepřáli.

Není lepší pokusit se fyzické eskalaci konfliktu vyhnout, než poté čelit nějakým oplétačkám se zákonem?

To samozřejmě je a tak to také píšu ve své knize. V jednom ze svých videí jsem reagoval na komentáře, kdy mě lidé obviňovali, že nabádám ke rvačkám a že to, co říkám, je nejlepší cesta do kriminálu. Samozřejmě, že tyto komentáře psali lidé, kteří nejen že moji knihu vůbec nedrželi v ruce, ale většinou ani nikdy nemuseli na ulici bojovat proti agresivnímu násilníkovi. Ti všichni psali, že nejlepší je taková rvačka, která vůbec nenastala, že nejlepší je se rvačce vyhnout, že je lepší vždy utéct a další podobné moudré rady. Představte si ale, že byste natočil video o tom, jak se zachovat, když na zledovatělé vozovce dostanete smyk. A do komentů pod video by vám „odborníci“ psali, že nejlepší je takový smyk, do kterého se člověk vůbec nedostane, že nejlepší je se smyku vyhnout, že je lepší před smykem vždy ujet... Ale to snad ví každý, že nejlepší je být obezřetný a smyku se vyhnout. Jenže až se jednou nečekaně tito lidé ocitnou v situaci, kdy už se smyku vyhnout nedokážou, tak by možná ocenili, kdyby jim býval někdo poradil, co mají dělat. Pokud totiž nevědí, co mají dělat, zřejmě nedopadnou dobře. Kdyby bylo možné se vždy včas vyhnout všem nebezpečím, nemuseli bychom mít chirurgické kliniky, hasiče, ani zásahovou jednotku Policie.

Není lepší učit se nějaké bojové umění, kde se fyzický aspekt spojuje i s duchovním a spirituálním rozměrem, než jen praktickou rvačku? Člověk by měl umět svou agresi kontrolovat, nebo nikoliv?

V pouliční rvačce není nic duchovního. V boji o přežití také není nic duchovního. Ani v útěku před medvědem, ani ve skoku z okna hořícího domu, ani ve střelbě na teroristu opásaného výbušninou, na ničem z toho není nic duchovního. To všechno jsou situace, v nichž duchovno není k ničemu. Zde pomáhají základní instinkty, pud sebezáchovy, vědomosti, zkušenosti a schopnost nepropadnout panice. V takových situacích není ani tak problémem zvládnutí vlastní agresivity, jako ovládnutí strachu z agresivity protivníka, z bolesti, zranění, či smrti. Problematice ovládnutí strachu se věnuji v každé ze svých knih, protože to je ta nejzákladnější podmínka k dosažení vítězství nebo k záchraně vlastního života. Pokud má někdo problém se zvládáním vlastní agresivity, určitě bych mu nedoporučoval čínská duchovní cvičení, ale poslal bych ho do boxárny, aby se tam pořádně unavil. Jedinou duchovní průpravou, kterou všem z celého srdce doporučuji, je učinit niterné a pevné rozhodnutí neubližovat zbytečně ani lidem, ani zvířatům, ani ničemu jinému. Pokud musím sáhnout k násilí, mělo by to být jen v případě, že volím menší zlo oproti většímu. Násilí má být vždy až ta poslední možnost.

Kromě knihy, „Jak vítězit ve rvačkách“ jste i autorem titulu „Nůž, nejlepší přítel v boji o život“. V něm vysvětlujete, jak v sebeobraně použít nůž. Není to už trochu za hranou? Minimálně tedy z pohledu české legislativy?

Určitě ne. Každopádně to není za hranou v situaci, kdy na vás agresor útočí nožem, sekerou, nebo mačetou. Nemusíme si jistě vykládat o tom, že na západ a na jih od našich hranic o taková dobrodružství domorodí Evropané nemají nouzi a téměř už není dne, aby se tam něco takového neodehrálo. No a pokud vidím, že k sousedovi vtrhli lupiči, pak je nejvyšší čas začít přemýšlet o tom, co budu dělat, když je načapám ve vlastním domě. To se nakonec přece už stalo i u nás v Brně, kdy dva naši chlapi byli pořezáni v obličeji a pobodáni nějakým žadatelem o azyl před diskotékou přímo v centru města. Natočili jsme o tom také krátké video s názvem Útok nožem v Brně. K vidění je na našem kanále na YT.

Ptám se proto, že západní země jako Velká Británie a dokonce už i Německo se v posledních letech potýkají s prudkým nárůstem počtu zločinů spáchaných noži. Co o tom soudíte?

To je přirozený důsledek politického vývoje posledních let. Když si do vlastního domu pozvete na návštěvu množství lidí, o nichž nic nevíte, neznáte jejich jména, jejich skutečný věk, neznáte jejich návyky, nevíte nic o jejich minulosti ani neznáte jejich úmysly do budoucnosti, prostě jste svoje hosty nevybral jen z okruhu svých přátel a známých, pak vám může být jasné, že se nebudou všichni chovat přátelsky a slušně. Naopak je s určitostí jisté, že někteří z nich, a možná že i většina, vám nebude za vaše pohostinství vděčná. Když se dovtípí, že jste slabý a neumíte si svůj domov ochránit, vstoupí do vašeho obýváku v zablácených botách, rozvalí se na vašem kanapi, vyžerou vaši ledničku, pomočí vám záchodové prkýnko a až se poté, co vypili vaši zásobu luxusního koňaku, rozdovádí, zamknou vás v koupelně a začnou se věnovat vaší ženě. Útoky nožem, kyselinou, najíždění autem do skupin chodců a házení dětí pod vlak k tomu prostě patří. Nůž je nejdostupnější a nejúčinnější zbraň pro boj zblízka. Je tichý a dá se snadno skrýt v oděvu, proto se nejlépe hodí k těmto vražedným útokům z nenávisti, které se odehrávají v západní Evropě čím dál častěji. Proč říkám, že to jsou útoky z nenávisti? Protože jsou nevyprovokované, oběti jsou zcela náhodně vybrané, s útočníky nebyly v žádném osobním vztahu a nikdy předtím je ani neviděly. Přesto na ně tito hosté zaútočili. Důvodem je rasová nebo náboženská nenávist. Nic jiného to prostě být nemůže a prohlašování, že šlo vždy o duševně vyšinuté pacienty, je opravdu komické.

Tyto země zvažují, že zpřísní legislativu týkající se držení nožů a některé nože dokonce zakáže….Nepomohlo by to?

Máte pravdu, anglická vláda a politbyro EU se snaží proti tomuto fenoménu bojovat zesílením zákazů ohledně držení a nošení nožů. To je vyloženě směšné. Když vrahové nebudou mít k dispozici nože, vezmou do ruky kladivo nebo cihlu. Pokud chci zamezit zločinům z nenávisti, pak musím odstranit důvody oné nenávisti. Tyto zločiny ustanou až tehdy, když ze západní Evropy buď odejdou hosté, nebo jejich hostitelé.

Co byste doporučil člověku, který je nucen bránit se útočníkovi vybavenému nožem, holýma rukama. Má vůbec šanci?

V mnoha kursech se vyučují rozličné techniky sebeobrany holýma rukama proti noži. Já jsem to kdysi také učil, ale už jsem od toho upustil. Pokud studujete středověké knihy šermířských mistrů, pro něž byl boj nožem nebo dýkou denní realitou, pak zjistíte, že se obranou holýma rukama proti noži skoro vůbec nezaobírali. Proč? Příčina je v tom, že statisticky je taková obrana úspěšná pouze zhruba v pěti procentech případů, což je zanedbatelně málo. Navíc asijské techniky, které se ve většině kursů vyučují, jsou složité, přetechnizované a vůbec neodpovídají realitě ulice. Na ulici jsou útoky nožem prováděny zuřivě, tedy maximální silou, velmi tvrdě, rychle a opakovaně. Já doporučuji, pokud má útočník dlouhý rukáv, zachytit ruku s nožem, pokud má holou paži, tak ji alespoň odrazit, a bez prodlení zaútočit prsty proti očím. Vždy je potřeba ihned zaútočit proti těm nejcitlivějším místům na protivníkově těle, což jsou v první řadě oči, v druhé řadě genitálie. Samotná obrana bez protiútoku nemůže obránce zachránit. Nůž je smrtelně nebezpečná zbraň a při pouhé pasivní obraně, dřív nebo později, bude obránce zasažen. Když je prvotní útok odražen, je potřeba srazit útočníka na zem, nebo vytáhnout vlastní nůž.

Nebyl by vhodnou alternativou k noži například pepřový sprej?

Nůž má nejen ranivou, ale i psychologickou účinnost. Když na vás obránce na ulici vytáhne pořádný mesr a vy uslyšíte klapnutí zámku a zableskne se čepel, pak se asi pořádně vyděsíte a svoje záměry zřejmě přehodnotíte. To se stane i v případě, že s sebou máte dva nebo tři kámoše. Respekt z nožů plyne z naší letité zkušenosti, kterou jsme získali už jako děti, když jsme se neopatrně pořezali a zjistili, jak moc to bolí a jak moc nám pak teče krev. Zato pokud na vás obránce vytáhne pepřák, možná si toho ve víru událostí ani nevšimnete, a pak jde jen o to, jak moc a jak přesně vás obránce zasáhne. Ale i když si všimnete, určitě vás to nevyděsí. A nejste-li vyděšen a od svého úmyslu jste tím pádem neupustil, hledáte další způsob, jak ho realizovat. To znamená, že obránce je stále ohrožen. Pokud s sebou máte dva nebo tři kámoše, nemá obránce s pepřákem žádnou šanci. Samozřejmě, že je lépe mít pepřák, než holé ruce, ale možnosti obrany pomocí pepřáku jsou oproti noži velice omezené.

Máte pocit, že se bezpečnostní situace v Brně v posledních letech zhoršuje, že rvaček a bitek na nože přibývá? Z čeho vyvěrá ten pocit?

Pocit je jedna věc a realita je věc druhá. Pokud chceme poznat realitu, musíme srovnávat. Bez srovnání nejsme schopni pochopit skutečnost. Vidíme tedy, že ve státech, kde je nošení nožů velice omezeno, nebo dokonce přísně zakázáno, a kde je policie schopná zatknout a uvěznit člověka jen za to, že má u sebe škrabku na brambory, se útoky nožem stávají denní banalitou. Ale u nás, kde u sebe může kdokoliv nosit jakkoliv velký nůž, nebo třeba mít u pasu mačetu nebo meč, a kde každý svéprávný dospělý člověk může legálně získat palnou zbraň, se nic takového neděje. Zmínil jsem se o případu, kdy byli dva Brňáci napadeni a pořezáni nožem. Zachránilo je zřejmě jen to, že oba byli zkušení boxeři, trénovaní před útoky uhýbat. Velice silně se mě dotkl i dva nebo tři roky starý případ z Bratislavy, kdy byl na ulici v centru města doslova podříznut asi třicetiletý Slovák. Viděl jsem záběry této tragédie, které nějaký svědek natočil na mobil a umístil na internet. Musím vám říct, že to bylo opravdu brutální. V obou případech, v Brně i v Bratislavě, byli pachateli neevropští cizinci. Otázka tedy není, jestli se situace zhoršuje. Situace se naprosto logicky zhoršovat bude, protože nežijeme na ostrově uprostřed oceánu. Jsme v schengenském prostoru, naše hranice je otevřená a stejně ji nemá kdo hlídat, zatímco v sousedních zemích se dějí věci, nad nimiž hrůzou zůstává rozum stát. Že se tyto věci dřív nebo později začnou dít i u nás, je nad slunce jasnější. Otázka tedy zní, zda by se naše perspektiva zlepšila, kdyby naši občané měli zákonem zakázáno nosit v kapse nůž a v podpaždí pistoli. A na tu otázku musím s hlubokým přesvědčením odpovědět, že určitě ne. Jediné, co může zločince odradit od spáchání zločinu je strach, že vyhlídnutá oběť není natolik slabá, aby se on sám nakonec nestal obětí. Právo bránit svůj život je to nejzákladnější lidské právo, dané člověku Bohem i přirozeným zákonem. Nosit zbraň je výsadou svobodného plnoprávného člověka. Kdo nesmí nosit zbraň, je nevolník nebo otrok. Takže kdo se nechá dobrovolně odzbrojit, je dozajista idiot. Já jenom doufám, že právo nosit zbraň bude už brzy zakotveno do naší ústavy. Tím bude potvrzeno, že jsme a zůstaneme svobodnými lidmi.