Úvodem samozřejmě blahopřeji, pane Holíku.

Já vám moc děkuju, já si na ty oficiality moc nepotrpím.

A přitom jich už máte dost za sebou…

Jak se to vezme. Je pravda, že když jsme jako národní tým udělali nějaký úspěch, tak jsme povinně nakráčeli na Pražský hrad a tam nějaké ty ceremonie samozřejmě taky probíhaly. Kdybych vzpomínal, tak bych si jistě vzpomněl na další akce, ale obecně nejsem člověk, který by tyhle příležitosti zrovna vyhledával. Za mě vždycky mluvil hokej.

Ale neměl jste problém medaili převzít a zúčastnit se ceremoniálu?

Určitě neměl, je pro mě velká čest, že jsem mohl převzít takové ocenění od prezidenta republiky. Navíc být ve společnosti tolika vážených a šikovných lidí, to je vždycky inspirativní. A jsem také rád, že jsem si mohl pro medaili sám dojít, že mi ještě zdraví slouží.

Nazval byste to vrcholem své kariéry?

No, určitě už žádný další nečekám (smích).

Ale ty nejdůležitější chvíle jsem prožíval v letech, kdy jsem reprezentoval, to znamená prakticky celá 70.léta. Z té doby mám doma tři tituly mistra světa, medaile z olympiády, chybí jenom ta zlatá. Myslím, že bychom si ji bývali opravdu zasloužili v roce 1976 v Innsbrucku, kdy jsme měli skutečně velmi silný tým. Ale stříbro se také počítá. Byly to všechno krásné okamžiky, ty mi zůstanou v paměti po celý můj život. Stejně tak mi tam zůstane i ten pocit, kdy z rukou prezidenta přijímám tak vysoké státní vyznamenání a tleská mi celý Vladislavský sál. To je taktéž nezapomenutelné a neopakovatelné.