Kontroverze případ provázejí od začátku: zpochybněné pachové stopy, DNA jiné osoby z kukly nalezené poblíž místa činu, i role tzv. „univerzálního svědka“ – recidivisty, který si měl za své svědectví polepšit a být nakonec propuštěn z vězení. Naopak David Šimon už 13 let čeká na spravedlnost. Zatím však marně. Jeho žádost o obnovu řízení soudy zamítly, neuspěl ani u Ústavního soudu. O tuto kauzu a „kondici“ české justice se ParlamentníListy.cz zajímají dlouhodobě. O živý rozhovor jsme oficiálně požádali Vězeňskou službu, ta jej však z „organizačních a technických důvodů“ nepovolila. Proto přinášíme korespondenční rozhovor, kdy na otázky redakce ručně odpovídal David Šimon přímo ze své vězeňské cely. Z textů je cítit naděje, ale i obrovská únava a bezmoc. Přesvědčte se sami.

Davide, jak se po těch letech ve vězení cítíte? Jak vypadá váš každodenní život a jak jste se dokázal vyrovnat s představou, že vám byl uložen tak dlouhý trest?

Jsem unavený, strašně unavený. Nikdy jsem se s tím trestem nevyrovnal. Jsem vyčerpaný, naštvaný a cítím obrovskou křivdu a nespravedlnost. Žiju den za dnem, pracuji, cvičím, hodně spím, a tak stále dokola. To, že tady prostě musím jen sedět a čekat a někdy nedělat vůbec nic, je beznaděj. Naději mám vždy a stále vzhledem k tomu, že jsem nevinný. Ale pociťuji obrovskou bezmoc. To je něco strašného, co nepřeji nikomu. Ve vězení mi pomáhá rodina a přítelkyně.

Co je pro vás ve vězení nejtěžší? A co vám naopak pomáhá překonávat těžké chvíle?

Nejtěžší je bezmoc. Ta bezmoc, že tady musím jen sedět a čekat a nevím, jestli se vůbec něco bude dít. Jsem nevinný, ale pociťuji obrovskou bezmoc. Rozhodnutí soudu je zafixované a člověk tady je sám, nevinný. Rodina mi pomáhá nejvíc.