Kolem Pirátů se toho v posledních týdnech semlelo až až. Neúspěch v evropských volbách, debakl v krajských volbách, problémy jejich předsedy Ivana Bartoše s digitalizací stavebního řízení, jeho vyhazov z vlády, odchod strany z Fialova kabinetu. Co k těm všem potížím ambiciózní strany, která si před minulými volbami dokonce brousila zuby na premiérský post pro Ivana Bartoše, říkáte?

Ivan Bartoš, který se svými směšnými dredy pobíhal po Bruselu a snad si skutečně myslel, že se může stát předsedou vlády, svým chováním jen potvrzuje naprostou nesoudnost o vlastních možnostech a schopnostech.

Klasická poučka o politických stranách nám říká, že je to organizace složená ze skupiny lidí, která prosazuje určitou ideologii nebo je vytvořena za účelem řešení nějakého problému. Pirátská strana je ukázkou nových politických poměrů, které se rozvinuly ve druhé polovině 20. století a jejichž vznik není vázán na nějaký skutečný politický nebo sociální problém. Ale jedná se o účelově založenou jakoby politickou organizaci mafiózního stylu, jejímž hlavním cílem je nepokrytě touha získat nějaká vlivná místa. Tím i moc a peníze. Tyto strany už nejsou jako „staré demokratické strany“ a neslibují žádný sociální pokrok ani vybudování lepších zítřků. Pirátská strana vznikla na základě myšlenky, že je potřeba legálně prosadit okradení všech tvůrčích duchů ve společnosti tím, že nebude uznávat žádná vlastnická práva k duševnímu dílům. A nabídla svým členům a sympatizantům představu společnosti, která pomocí IT bude „spravedlivě vládnout“ podle hesla „Co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není“. Oproti ideologii komunistické strany, která chtěla okrást všechny občany o jejich majetek, Piráti nabízejí společnost, která bude žít z toho, že okrade všechny ostatní o duševní vlastnictví.

O jakou skupinu voličů se Piráti s těmito svými ambicemi ucházejí?

Lze na to pohlížet tak, že komunisté a různí nacionální a internacionální socialisté se opírali o chudé a mnohde až zbídačelé vrstvy, vedené marxistickými ideology, Pirátská strana se opírá o postmoderní pubertální představu uspořádání světa. Podle této představy mají tzv. mladí a pokrokoví nezadatelné právo požadovat vše, co je jenom napadne, a rozhodně odmítají nějaké myšlenky na to, že by se mělo nejprve pracovat. Odmítají myšlenky, že je nutno něco hmotného i duševního vytvořit a teprve potom je možné klást požadavky na získání toho, co bychom chtěli „my“. Je to pubertální způsob myšlení, který lze přirovnat k tomu, jako když se malý kluk válí po zemi, kope kolem sebe a řve, že chce koupit míč, dneska spíše nějaký nejmodernější iPhone. Anebo když se pubertální slečna domnívá, že ona je centrem vesmíru, a všechna její přání musejí ti ostatní okamžitě splnit, jinak ztropí hysterickou scénu. Podíváme-li se na vyjadřování a reakci místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Olgy Richterové na odvolání ministra Bartoše z funkce, máme dokonalý obrázek toho, jak se chová nedospělá a pubertální osoba, domnívající se, že je génius a osoba morálně nadřazená ostatním.

Momentálně je ale spíše politováníhodnou postavou zuby nehty se držící křesílka místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, i když jí nejeden koaliční politik vzkázal, že na tom místě už nemá co dělat. Myslíte si, že ona sama i její spolupracovníci někdy pochopí, že lpění na funkci, která jí nenáleží, je směšné až ubohé?