Pandemii koronaviru a případný příchod druhé vlny tohoto nebezpečného viru začínají v mediálním světě doplňovat i další závažná témata. Například živá diskuse o naší potravinové soběstačnosti. Sledujete ji? A jaký z ní máte pocit?

Sleduji ji, zajímá mě a sám se jí touto formou účastním. Mám ale pocit, že to není diskuse, ale spíš řízené dezinformace, štvaní a vymývání mozků, s cílem, abychom přijali bez odporu pokračující závislost a dominanci zahraničních potravin na našem trhu. Bez ohledu na názory spotřebitelské a odborné veřejnosti.

Mám totiž pocit, že vyslovit sousloví „potravinová soběstačnost“, pojem v západních zemích tak samozřejmý, je u nás snad něco jako velezrada a že je k tomu dnes už potřeba kus osobní odvahy. Holt zahraniční obchodní řetězce nás mají v rukou a každý kapitál má svůj domov, jehož zájmy prosazuje, nikoliv ty naše. Jsou to zájmy dvou mocných agrárních supervelmocí Francie a Německa plus jejich agrárních satelitů ze starých zemí EU, pro něž jsme se stali vstupem do unie novým hospodářským prostorem a vítaným odbytištěm jejich potravin.

Dělo se tak za potlesku našich politiků a bohužel tehdy i značné části společnosti. Konečným důsledkem byla drastická redukce stavů chovaných hospodářských zvířat a změna kulturní krajiny – úbytek jetelů, vojtěšek, luskovin, dále ploch pěstovaných plodin jako jsou zelenina, ovoce, brambory, chmel, len, cukrovka atd. Dám otázku – kdo dnes ví, že jsme byli svého času světová špička v oboru šlechtění a produkce travních semen, takzvané travičkářství, s kolébkou na Přerovsku?

Mohl bych pokračovat hlubokými návaznostmi na útlum zpracovatelského průmyslu, ztrátu pracovních příležitostí zejména na našem venkově, útlum zemědělského odborného školství, nevídaný nárůst kamionové dopravy dovážejících potraviny ze zahraničí, o platové deformaci nemluvě. To všechno naše společnost obětovala. A pokládám za legitimní právo zemědělců a potravinářů za návrat českých potravin, které si umíme vyrobit tady doma, bojovat.

Politici se ve velkém začali zajímat o novelu připravovaného potravinového zákona o poměru českých potravin v obchodech. Mluví se dokonce o porušování volné soutěže konkurence v obchodu, o neúnosném tlaku na naše spotřebitele, o omezování jejich volby, co si mají koupit a nakonec i o tom, že s tím nebude souhlasit EU. Proč se kolem toho rozpoutalo tolik vášní?

Jo jo, ať žije volná soutěž, přesněji volná zlodějna. Když budu parafrázovat, tak uvedu, že obchodníci soutěžili až vysoutěžili cenu třešní z dovozu až ke dvěma stům korun za kilo, květák za stovku, žluté papriky přes stovku. Co naděláte, když například pan Vítek pomáhá připravit půdu od nedůstojné práce při sklizni jahod, rozumějte nedůstojné pro českého člověka. Jestli vědomě, či nikoliv, to nevím, ale možná, že právě jeho kamiony je hbitě a důstojně dovezou, třeba jako ty třešně či zeleninu bůhví odkud.

Takže tlak na naše spotřebitele je opravdu neúnosný, souhlasím, ale i na jejich peněženku a možná i na jejich rozum, který však ještě nepozbyl soudnost. Je třeba si uvědomit, že se dostáváme do situace, kdy vyslovit pojem potravinová soběstačnost, v západních zemích včetně nejliberálnějších USA termín tak samozřejmý, je u nás jeho autor terčem útoků, dehonestace, ba mnohdy až zesměšnění. 

Všechno ale má svou míru a je otázka času, kdy se role vymění a autoři štvavé kampaně proti pozvolnému návratu českých kvalitních a čerstvých potravin budou lidem vysvětlovat – není-liž pravda pane prezidente Svazu obchodu a cestovního ruchu Prouzo, pane exministře zemědělství a dopravy Bendle, paní redaktorko Tvarůžková a další.

Jsem si jist, že boj proti českým potravinám – jejich postupnému navýšení, nelze vyhrát. Lidi nejsou hloupí, české potraviny vyžadují a podporují a pomohou – nepočítám Asociaci soukromých zemědělců a Potravinářskou komoru, jejichž vedení jsou jasně proti. A že s tím nebude souhlasit EU? Proč by nesouhlasila, copak pro západní země, které mají svoje potraviny v maloobchodní síti zabezpečeny, platí jiné zákony nebo žijí v nějaké „lepšo-unii“ a naše role je držet hubu a krok?