Za pár dnů jsou volby - komunální a senátní. Kandiduješ na Táborsku do Senátu. Přiznám se, že mě to překvapilo, protože tě znám jako člověka a umělce, který si vždycky chránil svou integritu, byl sám za sebe a často za to i platil nepřízní mocných - za minulého i dnešního režimu. Co tě vedlo k té kandidatuře?

Za minulého režimu jsem odmítl jít na vojnu, skončil ve fabrice, pak bylo těžké se odtud vymanit. Na filmovou školu jsem se dostal náhodou. Škola si potřebovala vyrovnávat kádrový profil a dělník se jim hodil. Hned při prvních filmech jsem poukazoval na společenské problémy, narážel na nepřízeň pedagogů, ale moje filmy se dostávaly do zahraničí a měly úspěch. Koncem osmdesátých let se vody uvolnily, natočil jsem duchovní triptych filmů Dům pro dva, Masseba, Stavení, kde jsem řešil pohled středoevropana na křesťanství v symbolické poloze. Nesl jsem si nálepku zakazovaného filmaře, a to se se mnou táhlo i po listopadu osmdesát devět. Nejprve jsem cestoval v zahraničí, natáčel na různých kontinentech, pak mě okolnosti vrátily domů. V krátkém filmu Čechy krásné, Čechy mé, se vyjadřuji k české povaze, Občan Karel Kryl vznikl až po Karlově smrti, kdy jeho osoba byla už delší dobu dramaturgy odmítána. Na Táborsku mám rozvětvenou rodinu po otci, který se narodil v Poříně, přežil koncentrační tábor, kde byl jako politický vězeň. Do příbuzenstva patří i František Bílek, sochař, mystik, kdy letos slavíme 150 let od jeho narození. Chci jen říci, že nejsem sám, kdo se vyjadřoval k současnosti nebo k historické paralele českého národa z naší rodiny.

Všude jako ústřední heslo uvádíš větu "Zrušme Senát". Může to být pouhá provokace, ale taky vážně míněný návrh. Co z toho je pravdě blíž?

V době krizí se bráníme a hledáme pevnější body. Pokud nás stát, tedy vláda zadlužuje, tlačí na lidi, rodiny, kteří se dostávají do dluhových pastí, tak je to špatně. Pokud se neúnosně pro většinu lidí zdražuje nebo se má šetřit na úkor zdraví například teplem v zimě, ať se vyklidí kanceláře rozbujené administrativy státu a začne se šetřit shora. Zrušme Senát jako symbol a další nepotřebné uměle vytvořené nástroje moci, které pro většinu lidí jsou zbytečné. Známý novinář Ferdinand Peroutka namítal: „Už tehdy, kdy byl vytvořen Senát v této podobě, ozvaly se hlasy, že k ničemu nebude. A ukázalo se vskutku, že po celou dobu svého trvání neučinili ničeho, co by se podobalo činu.“ Chápal bych Senát jako pojistku demokracie, ale to tak není. Přátelé mi namítají, že by stačilo Senát reformovat. V době krize, zbytečná zátěž. Senát podle Ústavy je tady pro všechny lidi. Pokud nefunguje, zrušme ho.

Představme si, že ve volbách uspěješ a nastoupíš do Senátu, který navrhuješ zrušit. Jak by vypadaly první tvé kroky na té cestě?

Asi bych došel k pultu s mikrofonem a ostatním senátorům bych navrhl tento požadavek. Oni by pak mohli, každý sám za sebe, odůvodnit svoji volbu a dokazovat potřebnost Senátu, svého postavení, osoby, která chce pomoci České republice dostat se z krize, o které se dnes diskutuje, ekonomické, energetické krize, ale i morální, lidské, duchovní. Pak by asi nastoupili právníci, možná soudy, zhodnotili by možnosti setrvání těch lidí, osob, senátorů, kteří nesplňují hlavní požadavek Ústavy, že jsou tu pro veškeré lidi. Celé by to natáčela televize, sestříhávala by z toho jednotlivé šoty a já bych to mohl kontrolovat, režírovat, protože tak by z toho mohla vzniknout pracovní verze pro budoucí film. Hledala by se cesta, jak Senát zrušit. Když se podívám do historie, jsou osobnosti, které dokázaly svůj národ chránit, bránit. Tím nemyslím jen příběhy od spisovatele Aloise Jiráska, ale tou osobou je pro mě třeba indický právník Mahátma Gándhí. Jsem pro dialog. Vážím si života a vždycky budu hájit náš jazyk a národní, duchovní kořeny naší země.  

Šťoural by namítl, že přece platí úsloví o kaprech, kteří si vlastní rybník nevypustí. Máš v sobě dost imunity proti takovému pokušení?