Jak na vás působí konflikt, k němuž došlo na olomoucké univerzitě kvůli petici proti přijímání uprchlíků?

Jako člověk, který tam nebyl, mohu vycházet jen z mediálních informací. Nejvěrohodnější je ta, kterou prezentoval rektor Univerzity Palackého. Souhlasím i s tím, že rektor nabádal své kolegy z ostatních univerzit, aby upozorňovali studenty na to, aby se nenechali vyprovokovat, protože je dost možné, že by k podobným incidentům mohlo docházet častěji.

Iniciativa IVČRN je založena vysokoškolským pedagogem a získala již další zastánce v akademickém prostředí. Čím působí?

Je vidět, že akademické vzdělání není automaticky dokladem o povahových vlastnostech a charakteru lidí, kteří je získali. V případě hnutí Islám v České republice nechceme podle mě jde o několik lidí, jež se snaží získat politický vliv a antiislamismus je poměrně laciná karta, která může mít v současné politické situaci relativně rychlý úspěch. Prostě našli díru na trhu, mohou u nás získat určitý ohlas a předpokládají, že politicky uspějí. A jsou následováni různě motivovanými příznivci, kteří těmto lidem skočili na špek.

Obavy z vlny uprchlíků jsou ale u lidí rozšířené bez ohledu na politický postoj…

To vnímám jako vážný problém, ale nespojuji jej přímo s problematikou islámu nebo českou xenofobií. Je tady řada lidí, které nelze označit za xenofobní a ani to nejsou ovce, které jdou slepě za nějakým vůdcem, a přesto reálně zvažují, co fenomén uprchlictví bude do budoucna znamenat. To, co v tomto směru vidíme teď, jsou jen první vlaštovky, vypadá to, že nás bude čekat mnohem masivnější příliv uprchlíků a bude to souviset hlavně s tím, jak se budou projevovat další symptomy globální změny klimatu. Nastane to v momentě, kdy na chudém jihu nebude možné s nedostatkem pitné vody a kolapsem zemědělství dál žít. A to, myslím, naše civilizace už nebude umět ustát. Zatím jsme konfrontováni sice s masivním uprchlickým přílivem, který ale ještě Evropa může vstřebat.

S tím se nabízí obecnější filozofický problém, jak se k tomu postavit. A neexistuje na něj jednoznačná odpověď. My jako západní civilizace stojíme před jakousi Sofiinou volbou – mezi dvěma do budoucna nešťastnými řešeními. To první spočívá v tom, že se jako humanisté a křesťané přirozeně můžeme snažit lidi v nouzi přijmout, postarat se o ně, zkusit je nějak integrovat a pomocí kvót rozdělit do států Evropské unie. Do budoucna to ovšem bude znamenat, že povzbudíme další, kteří jsou ve své vlasti nespokojení, a vyvoláme tím další vlny,které už Evropa nevstřebá.

A druhé řešení?

Na to může dát odpověď termín, s nímž přišel americký myslitel Garrett Hardin v 70. letech a kterému se říká etika záchranného člunu. Hardin přišel s metaforou, která spočívá v představě, že ztroskotala loď, padesát lidí je v záchranném člunu s kapacitou padesát míst a asi deset dalších by se do něj ještě vešlo, aniž by se potopil a vydržely zásoby. Jenže ve vodě je dalších sto lidí, kteří se snaží ke člunu připlavat a dostat se do něj. Jaké jsou možnosti, jak se zachovat? Jak vybírat z těch, kteří jsou ještě ve vodě? Vybereme nějak těch deset, nebo se chopíme vesel a zbraní a budeme hájit svůj život?

A co to může znamenat do budoucna? Pokud zvolíme vlastní záchranu, zbavíme se toho, co z nás dělá Evropany, příslušníky západní civilizace, zbavíme se křesťanského étosu. Když úplně odmítneme uprchlíky, rezignujeme tím na svou identitu. Přinese nám to možná ještě pár let nebo desetiletí relativního klidu, kdy bude naše civilizace schopna přežít, ale až přijde ten skutečně masivní nápor vyvolaný globální změnou klimatu, stejně nebudeme schopni obstát. Nedovedu si představit horší válku než válku o vodu.

Aktuálně je ale tady otázka kvót a několika set uprchlíků. Máme jako Česká republika na kvóty přistoupit?

Je to stále totéž dilema, o kterém jsem mluvil. Buď rezignovat na své hodnoty, jak to prosazuje iniciativa IVČRN, která volá po ochraně prostoru, ale přitom vlastně chce, abychom se svých tradičních hodnot vzdali, anebo přijmout uprchlíky a přidělat si tím problémy s přizpůsobivostí těch lidí. Není zde jednoduché řešení. Kdybych se za sebe měl jednoznačně vyjádřit, byl bych pro křesťanský přístup. I tak je zde ale otázka, jestli to musí být formou kvót, zda třeba nevybírat uprchlíky podle jiného klíče, než určí EU, třeba jen z jihu, nebo se spíš nezaměřit pouze na Ukrajinu, která je nám civilizačně blíž a odkud také budou přicházet uprchlíci.

Argumentem proti přijímání uprchlíků je možnost, že by mezi nimi mohli být příslušníci Islámského státu, aby zde teroristicky působili…

Nebezpečí, že s uprchlíky přijedou i tito lidé, je reálné, a je otázka, jestli jsou to schopné odfiltrovat zpravodajské služby a zda je mezi uprchlíky možné rozlišovat. To, že tzv. Islámský stát využívá taktiku trojského koně, není v rámci uprchlické vlny možné vyloučit.

Pohybujete se jako pedagog mezi mladými lidmi. Jak vnímají tyto problémy studenti?

Musím říct, že jsem zatím u studentů neregistroval výraznější protimuslimské nálady, debaty se vedou na kultivované úrovni. Mladí lidé ale reagují s velkými obavami na problém uprchlictví. Snažíme se debatovat na obecné rovině a o tom, jak se má starý svět zachovat, když se sem blíží někdo, kdo nám říká: Vy jste zničili planetu, nedá se na ní žít a je to vina bílého muže, že už nemůžeme žít ve svých domovech, tak s tím něco dělejte. Stojíme vlastně tváří v tvář svému špatnému svědomí a studenti to dobře vnímají a vnímají i tu slepou uličku, do které jsme se dostali, i absenci jednoduchých a snadno použitelných řešení.

Kam se v poslední době posunul český antiislamismus?

Je vidět, že se řada politiků ze zavedených stran účastní antiislamistických akcí, v tom ale příliš velký posun nevidím. Že se to děje, vnímám ale jako velmi neblahé, protože podobné iniciativy vidím jako nebezpečné pro demokracii. Je to projev extremismu, i když se tito lidé verbálně od extremismu distancují, myslím, že tady platí Ježíšovo „po ovoci poznáte je“. Nevycházím tedy z jejich slov, ale z jejich pozice.