Máte vzezření mužika z obrazu Ilji Repina Burlaci na Volze. Jak se takový „burlak“ ve vašem případě dostal do srdce Evropy?

Stalo se to přesně před dvaceti lety. Před tím jsme žili v Bělorusku. Máma se angažovala v politice a byznysu, ale atmosféra tam začala houstnout. Takže v roce 1999 přišla s malým bráškou v náručí. Ještě ho kojila, a při tom psala žádost o azyl. Rok poté jsem se k nim připojil, protože se mezitím i táta dostal doma v Bělorusku do potíží a odjel do Kanady. Tam si začal budovat nový život, z čehož logicky vyplynulo, že zůstanu tady.

Máma se tedy střetla s politickými tlaky režimu Alexandra Lukašenka?

Ano. Měla docela velký byznys, o který přišla. Nicméně režim přitvrdil. Na lidi, co měli byznys a částečně se angažovali i v politice, byl vyvíjen velký tlak. Jednou mi říkala, že její známý zmizel a nikdo o něm doteď nic neví.

Když jste tedy přišel do Česka, tak už jste tady měl zázemí…

Jestli lze brát jako zázemí Azylové integrační středisko Jaroměř - Josefov, kde nás žilo dva roky pět v jednom pokoji, tak ano. Mamka nicméně už uměla trochu česky a orientovala se v místním prostředí, takže jsem hned šel do školy, abych se naučil nový jazyk. Výhodou bylo, že děti ve škole v Jaroměři byly zvyklé na cizince. Byl jsem malý kluk, bral jsem to jako dobrodružství. Krásná pevnost, hezká příroda a zrovna zrály třešně.

Vyrůstal jste tedy pod přísným mateřským dohledem, anebo jste měl volnost?

Líbí se mi české slovo samorost. Mamka se starala o dvě malá děcka a s otčímem si chtěla vybudovat nový život. Docela brzy se pak pustili do vlastního podnikání. Staral jsem se tedy o mladší sourozence, chodil do školy a vyrůstal trochu jako kůl v plotě. Byl jsem časově vytížený, ale jinak na mě nikdo netlačil. Chodil jsem na normální českou základku a pak jsem byl na Gymnázium Oty Pavla v Radotíně.

A co bylo dál?

Na gymplu mě bavila chemie, takže jsem šel na Vysokou školu chemicko - technologickou v Praze, kde mě chytla matematika. Nakonec jsem ale vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou Českého vysokého učení technického v Praze. Jsem bakalář. Nicméně jsem byl dost zklamaný ze zdejšího akademického prostředí. Dal jsem si pauzu a pořád návrat na vysokou odkládal. Vlastně jsem nevěděl, co dál. Hledal jsem nějaké uplatnění. Pak jsem si přečetl knihu irského enviromentalisty Marka Boyla Muž, který se zřekl peněz a přežil. Tehdy jsem pomáhal jedné známe na zahradě u Brna a ona ji měla na polici. Přečetl jsem ji za půl dne a řekl si, že to je ono, že to je ta správná filosofie pro život.

Také mě na cestě k určitému typu „osvícení“ ovlivnilo setkání s hnutím Rainbow Family, což jsou současní hippies. Jejich světové setkání trvá měsíc a probíhá jednou za rok. Tam se peníze používají, ale co nejméně. Vlastně jen na nakupování zásob. Začátek toho osvícení jsem bral jako pouť. Šel jsem pěšky z Prahy na Slovensko, kde se konalo jedno z menších, řekněme národních, setkání Rainbow Family. Cestou zpět již začínala zima a já onemocněl. Ubytovala mě na týden jedna slovenská rodina, abych se zotavil. Pak jsem se dostal na Valašsko a hledal další ubytování. Začala totiž tuhá zima. Říkal jsem si, že jestli nic nenajdu, tak to celé byl jen „blbej nápad“.

Zaklepal jsem na jedno stavení. Otevřela slečna, představili jsme se a ona na mě, že hledá někoho, kdo by jí tam v zimě topil. Ideální. Zůstal jsem tam do jara. Ona platila majiteli nájem, já sekal dříví, topil a staral se o stavení. Sousedům jsem zase pomáhal za stravu. Měl jsem čas přemýšlet, rozjímat, reflektovat minulost, představovat si budoucnost. Týden před jarní rovnodenností jsem dostal dopis od rodiny, že jde máma na operaci, abych se vrátil. Tak jsem se sbalil a odjel v březnu 2016 zpět do Prahy.

Jak jste to měl v životě s vírou?

V typickém běloruském maloměstě máte pravoslavný, katolický a řeckokatolický kostel, synagogu a mešitu. Vyrůstal jsem v uvědomění, že existuje mnoho církví a jejich bozi a ke všem je třeba mít respekt. Tady v Česku to mají lidé problém pochopit. Nicméně mí rodiče a celá jejich generace, byli vždy vychováváni dost ateisticky a religiozitu schovávali uvnitř. Projevovala se spíš v přístupu ke světu. Takovými projevy jako pokora, soucit a tak dále.