U příležitosti Dne nezávislosti, kterou si Spojené státy stvrdily přijetím deklarace 4. července 1776, jste v časopise Přítomnost pod titulkem „Rozklad Ameriky a amerického ideálu“ uveřejnil docela zdrcující kritiku země, kde jste se narodil. O co vám tu jde?

Dějiny nám ukázaly, že ke dnešku žádná společnost nebo říše netrvá věčně. Na rozdíl od minulých dob, kdy říše či velmoci fungovaly více regionálně, dnešní svět je globální, což vede k tomu, že základní pravidla a priority udržování společnosti či národa jako takového jsou pod obrovským stresem. Nicméně víme, že společnosti se prakticky vždy rozpadnou zevnitř, a to na základě deformace klíčových principů. Tento rozklad se dnes děje v celém západním světě, nejvíce v Americe. Amerika je výjimečná v tom, že vždy reprezentovala to nejlepší i částečně to nejhorší. Přesto všechno má stále obrovský vliv, který si mnoho z nás neuvědomuje – je to právě Amerika, která stále zaručuje naši svobodu přes NATO. Je to Amerika, která dává víc peněz do Ukrajiny než celá Evropská unie. O tolik více je pro nás důležité sledovat, co se děje s Amerikou.

Jaké jsou příčiny sociálního rozkladu pořád ještě světové velmoci číslo jedna?

Jsou tři hlavní. Tou první je čtyřicet let neskutečného blaha, během nichž si celá společnost zvykla a osvojila naprosto nevídaný a přehnaný standard očekávání. Na rozdíl od Evropy v Americe to gradovalo ještě víc – spojeno s liberalizací společnosti se klíčové slovo svoboda proměnilo z významu žít ve svobodě na význam svobodně si nárokovat úplně vše, co se dá. A v tom je obrovský rozdíl.

Druhým faktorem je – překvapivě – samotná americká ústava. Ta byla sepsána v roce 1787, přičemž kontext pro určité klíčové body se časem zcela změnil. Mám na mysli právo nosit zbraň, které bylo vymyšleno v úplně jiné době a proti úplně jinému nepříteli s úplně jinou zbraní. Dnes je důsledkem práva nosit zbraň to, že více Američanů bylo zavražděno domácí zbraní, než bylo zabito ve všech válkách s americkou účastí dohromady. Dále během několika desítek let bylo zastřeleno 38 tisíc amerických dětí. Jako další lze poukázat na polarizující rozsudky nejvyššího soudu týkající se otázky kolem lidských práv, mám na mysli nedávný kontroverzní zákaz rušení možnosti potratů na celostátní úrovni. Tím vrací soud Ameriku zpět do stavu, ve kterém byla kolem americké občanské války. To znamená, že z federace se stává čím dál víc konfederace států, které mají mezi sebou čím dál méně společného. V jednom státu jsou zakázané potraty, zbraně se mohou nosit volně bez registrace, přejedete státní hranici do druhého státu, kde potraty jsou povolené, ale kde si nesmíte pořídit zbraň. Jedete do třetího státu, tam platí něco z jednoho a jiné z druhého státu. Lidé, kteří v těch státech žijí, jsou bytostně přesvědčeni, že jsou to oni, kteří mají absolutní pravdu a že ti v tom sousedním státu ji vůbec nemají.

Chybí vzájemné pochopení a ochota uznat argumenty toho druhého?

Právě tím narážíme na třetí fenomén, který se týká nás všech, a to je dnešní forma mezilidské komunikace. V globalizaci hraje centrální roli internet a s ním sociální sítě, kde má každý možnost neomezeně troubit své vlastní moudrosti a pitomosti do světa a zároveň vymazává jakékoli oponentní názory. Výsledkem je, že lidé ztrácejí schopnost vůbec diskutovat mezi sebou a dělat kompromisy. Vše řeší holými větami přes SMS, které mají pět slov. K tomu přidejme obrovský nárůst propagandy a falešných zpráv. Paradoxem je, že právě tahle možnost komunikovat neomezeně naprosto atomizuje naši společnost – ve skutečnosti se jeden člověk odděluje od druhého, cítí se sám, nikoliv část národa či větší kultury, pouze částí klanu jeho tzv. přátel na Facebooku. Nehledají se dlouhodobé perspektivy, komunální řešení. Místo pravdy se novým bohem stala slova „data“ a „víc“. Čím víc toho máte, hlavně dat, tím líp. Obecně řečeno, už dávno máme víc než dost. Naší prioritou má být udržitelnost a redistribuce, nikoliv stále rostoucí blaho.

Nemůže být dalším důvodem možného rozkladu Ameriky i skutečnost, že jedna část populace zdůrazňuje, že na jejích životech záleží?

K rozkladu společnosti vždy patří to, že jedna část se začne cítit čím dál tím víc ohrožena, čímž se zradikalizuje. Když se člověk dostane pod stres, hledá určité jistoty – kulturní zvyky, pracovní možnosti a tak dále. Když vidí, jak se ty jistoty otesávají, stoupá frustrace a úzkost. Lidé se do sebe stáhnou, začnou být radikální, přecházejí od patriotismu k nacionalismu. To zajímavé je, že v Americe, a dokonce i v Evropě vzniká tento radikalismus u konzervativních domácích občanů, tedy většinou bílých, kteří cítí, že přicházejí o vlastní identitu. S tím úzce souvisí novodobá imigrace. Na rozdíl od všech předchozích vln imigrantů dnešní imigranti prakticky bez výjimky nemají zájem se integrovat do společnosti, ale spíše si zachovat vlastní kulturu a vydělat co nejvíce. Dnešní imigrant necítí tu dynamickou potřebu co nejvíce integrovat se do jakéhosi tavícího kotle, ve kterém je právě společenská síla. Dnes kolem deset procent Američanů, tedy skoro 40 milionů lidí, neumí anglicky.

Místní konzervativní občan by měl být ve své zemi pořád ještě většinou. Proč tedy politici nevycházejí vstříc této poptávce po tom, aby se necítil ohrožen?

Tady si dovolím nesouhlasit, že by poptávce nevycházeli vstříc. Naopak. Právě tento stav slouží jako velice plodné orné pole pro pravicové politické strany, aby si zajistily své voliče, a dokonce i rozšířily základnu. Příkladem jsou Republikánská strana v Americe, konzervativní strany převážně ve východním Německu a jihovýchodním Rakousku a tak dále. Takže fragmentace společnosti doprovází fragmentace v politice. Dnes se točí politika kolem dvou pólů. Ten první apeluje na tradiční hodnoty a spojuje je s populismem a s ekonomickým blahem přes často nesmyslné či nerealizovatelné kroky. Příkladem u nás je strana ANO a samozřejmě SPD. Na druhém pólu jsou strany, které uznávají komplexnější řešení a krátkozrakost současné politiky.

A lze pozorovat nějakou odezvu na neochotu imigrantů přizpůsobit se zemi, do které se přistěhovali?

Jako reakci na uvedený fenomén migrace se politika mutti Merkelové v Evropě a otevřenosti imigrační politiky v Americe obrátila opačným směrem. Dnes je těžší získat povolení k přistěhování či k práci než dříve.

Hovořil jste o stresu lidí ze ztráty jistot, stoupající frustraci a úzkosti. Co z negativních vlivů poslední doby může napětí v lidech ještě více stupňovat?

Nejnovější stresy tvoří samozřejmě otázky kolem energetiky, inflace, války na Ukrajině, globálního oteplování a covidu. V nervózní společnosti všechny tyto stresy tu nervozitu zvyšují, priority se dále deformují. Stačí se podívat na to, že Řád bílého lva udělil prezident Zeman někomu čistě za to, že dělal svou práci, vydával chaotické a neustále se měnící doporučení k léčbě covidu, přičemž sám nerespektoval restrikce, které osobně zavedl. Dnes jsme si na covid zvykli, nikdo nedostane žádné ocenění za to, že ho léčí.