Jak hodnotíte rok 2017 z hlediska české politické scény? Jaké události byly podle vás klíčové? Co lze hodnotit kladně a co naopak záporně?

Klíčová událost? Vítězství „protestních hlasů“ ve volbách. Tvořily skoro dvě třetiny. Fakticky mezi ně spadá i oněch čtyřicet procent lidí, kteří k volbám už ani nechodí. Až na pár výjimek totiž už nevěří, že volby cokoli změní. Pro éru, pasující se na „triumf demokracie“, to je tristní  vysvědčení. Za rámeček si je nedá nikdo z těch, kdo se střídali u moci od prahu 90. let. Teď se krčí v menšinové opozici.

Slavit však nemá co ani česká levice. Z bankrotu polistopadových dinosaurů měla vytěžit právě ta. Utržila propadák nemající obdoby. Máme co dohánět. Čas pracuje proti nám. „Kosmetika“ to nespraví. Řešením je jen zásadní změna.   

Co má KSČM dělat, aby nezůstala v propadlišti dějin?

Znásobit svůj opoziční potenciál. Rozkročit se napříč kritickými náladami. Vrátit se do role jejich hlavního mluvčího. Stát se duší mnohem širších aliancí. Zbořit zeď dělící náš cíl – a politiku pro „tady a teď“. Změnit vše, co má šanci až za horizontem kapitalismu, už v zrcadlo dnešních poměrů. Razit pro lidská práva, s nimiž nakládá neurvale pracka trhu, řešení rukama veřejného sektoru. Umět hnát do úzkých ty, kdo to budou sabotovat. Tak aby to ukázalo jako na dlani, zač stojí dnešní „elity“ – i co všechno kapitalismus už prostě ani neumí.  

Co bude podle vás podstatné u nás v roce 2018? Na co je třeba se soustředit a které věci „ohlídat“?

Teď běží hlavně o to, jak své vavříny unese vítěz voleb. Nakolik to bude v zájmu republiky – a nakolik naopak zbohatne na její úkor. V tom prvním si zaslouží i podporu zleva – tím spíš proti „tunelářské“ mafii, co nepostavila ani kozí chlívek. To druhé musíme důsledně „ohlídat“. Skloubit obojí bude zapeklitý hlavolam. Nepančovaná levice před ním nestála už 70 let. Výjimkou byla jen řecká epizoda koncem 80. let. Tehdy se svérázné tolerance komunistů domohla tamní pravice. Trvalo to jen tři měsíce. Jinak šlo vždy o vztah k vládám sociální demokracie. Třebaže prosadily i řadu pokrokových změn, pro komunistické strany to dopadlo tragicky. Tím tvrdší ořech se bude louskat u nás. Zvládne to jen levice nezávislá a skutečně kvalifikovaná. Politické „podpantofle“ by ji srazily do groteskní nicoty.      

Důležitá bude jistě prezidentská volba. Jak tipujete výsledek prvního a druhého kola?

Soros prý do Prahy předisponoval skoro dvacet milionů dolarů. Coby gáži pro klaku mající nám vnutit povolného satrapu. Mlčící většinu to oblbne jen sotva. Loutky na dálkový ovladač vyhořely už minule. Tentokrát bych jim to přál už v prvním kole.    

Funkční období prezidenta Zemana se chýlí ke konci. Jak ho hodnotíte?

Nikdo není dokonalý, Miloše Zemana nevyjímaje. Leccos je zřejmě opravdu jen vynucený manévr. „Aby nám ho nezabili,“ jak říkává jeden koumák. A leccos si pan prezident prostě „vzal do hlavy“. Rivala, schopného hájit národní zájem aspoň tak jako on, však očividně nemá.    

Výraznou osobností, která rozčeřila doposud klidnou debatu před prezidentskými volbami, je Mirek Topolánek. Jak ho hodnotíte jako kandidáta a jakou má šanci?

Šanci má mizivou. O to víc roztříští frontu proti Miloši Zemanovi. Kampaně pražské „kavárny“ jsou k uzívání. „Chlap s gulama“ nabízí aspoň jarmark „kudy z nudy“. Dřív přitom – sice až poté, co nám přestal vládnout – pouštěl do éteru i lecjakou svatokrádež. Například na téma, kolik „suverenity“ nám dávkuje „ředitel zeměkoule“ – a jak tahá za drátky českých maňásků, které nám nechá poroučet. Třeba se dočkáme nášupu i v tomto směru.   

Mirek Topolánek u nás prosadil v parlamentu Lisabonskou smlouvu, která zakotvuje společnou migrační politiku. Je v ní zakotven princip společné imigrační politiky, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků a která se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni… Měli by to voliči při své volbě zohlednit?

Samozřejmě. Kdo má na hrbu tak děsivé selhání, cpát se na Hrad je to poslední, nač má právo. Což ovšem není jen případ Mirka Topolánka.   

Jak podle vás nakonec dopadne jednání ohledně vlády u nás? Vznikne nějaká koalice či tichá podpora?

Trumfová esa drží Andrej Babiš. S klidem želvy půjde i do předčasných voleb. Tím víc má navrch proti všem, kdo zatím dělají drahoty. „Staré struktury“ – míněno ty, co mají za nehty loupež tisíciletí – na většinovou vládu nedosáhnou. Ta loupež však nezůstala beze stop. Ve stínu platných paragrafů jistě způsobují i bezesné noci. Ty drahoty tak budou mít jen krátkou životnost. Skončí to shnilým kompromisem? Nebo mu ANO dokáže odolat? Pokud ano, tím větší prostor se nabízí levici, která má čisté ruce. Případná tolerance menšinové vlády má – řečeno ve zkratce – dvě podmínky. Nesmí na ní ulpět ani stín podezření, že je to koňský handl za pár lukrativních postů. A jasno musí být i v tom, co vláda musí a co naopak nesmí. Naprosto konkrétně a transparentně. A hlavně v podobě, kterou miliony těch, s nimiž se život nemazlí, vezmou jako skutečný posun dopředu.     

A co lze od vlády či vlád Andreje Babiše očekávat? Přinese něco pozitivního?

Je tu kapitalismus na druhý pokus. Moc „tunelů“ z cizích rukou a mozků. Až tak perverzní fazónu jako minulé tři dekády však nemusí mít ani ta. Většina těch, kdo nám poroučeli dosud, měla o kapitalismu jen „brožurkové“ ponětí. Klíčovou „kvalifikací“ bylo pořádat seriál aukcí vyprodávajících dílo generací za trapný zlomek reálné hodnoty. Jen jako jmelí přisáté na veřejné rozpočty a statky, to zvládali i ti z nich, co sami také podnikali. Teď je na trůnu muž, který to v té samé džungli dotáhl až na špici reálného byznysu. Agrofert prosperuje z buřtů a kuřat, koblih a hnojiv i dalších hmatatelných artiklů. Vydělá na nich úměrně kupní síle podhradí, pro něž je vyrábí. Právě tu ovšem rabují parazitní „penězovody“. Krátí i rozpočtové zdroje státu. Zatnout jim tipec je tak i v zájmu vítěze voleb. Klady Babišovy vlády budou úměrné tomu, nakolik zkrotí parazitní sarančata. Cokoli nad tento rámec dostane šanci až pak.       

V senátu neprošla novela ústavy zakotvující právo občanů držet zbraň. Co tomu říkáte?

Právo na efektivní obranu lze lidem brát, jen zvládá-li ji stát. Úskalí však hrozí i z opačné strany. Bezpečí není z položek, které lze vydat divoké privatizaci. Snadno si totiž dovedu představit, že se nůžky mezi „elitou“ a podhradím projeví i tu. A hrstka, co na to má, si pořídí ještě větší ochranky ozbrojené až po zuby. Tím méně ji bude zajímat, jak je to s bezpečím všech ostatních. Ostří hoši, které si najme, budou mít důvod dokazovat svou nepostradatelnost. Kde je záruka, že se to nezvrhne i v „legalizované“ vyděračství těch, co budou „elitám“ pít krev? Poměry jako za Puzova Kmotra by si přál jen blázen.

Mluví se též o tom, že jsme hospodářskou kolonií Německa či Západu. Je to pravda? A lze se případně z tohoto postavení nějak vymanit?

To, že jen na dividendách mizí „za čárou“ skoro desetina HDP, říká i analýza, kterou si objednala Sobotkova vláda. O kvanta přidané hodnoty nás obírají i „reexporty“. Tedy produkce českých rukou a mozků, z níž doma zůstává jen mikroskopická marže. Cizí principálové vymění jen dodací doklady – a vyfakturují zisk v desítkách procent. Jde přitom často i o dodávky do zemí, v nichž jsme bývali exportní velmocí. Privátní kapitál nás z té pozice nedostane. Produkce firem v rukou českých majitelů stagnuje už čtvrt století. Právě to dokládá ta samá analýza, kterou si objednala Sobotkova vláda. Z koloniální škarpy nás vytáhnou jen průlomy ve veřejné gesci a vlastnictví.        

Co je klíčové z hlediska naší obranné a bezpečnostní politiky? Má být naše armáda expedičním sborem, nebo má být více dimenzována na obranu našeho státu?

V ozbrojených intervencích, neschválených Radou bezpečnosti OSN, nemá česká armáda co pohledávat. Ty „lidskoprávní“ masakry už trvají dvakrát déle než obě světové války dohromady. Krvavá stopa teroru, kterému slíbily zakroutit krkem, se však blíží i k našim hranicím. Obranyschopnost republiky je na ubožejší úrovni než kdy dřív. Ústava zavazuje armádu bránit vlastní zemi – a ne se opičit po cizinecké legii. Tak hluboko jsme neklesli, ani když generálnímu štábu velel francouzský maršál.       

Co otázka uzavření našich hranic v případě silné migrační krize?

To přirozeně nastat může. Možná dokonce dřív, než se to jeví momentálně. Kdo by to reálně zajistil, je však ve hvězdách. Pukrlata „věrnosti“ až za hrob umí každý trouba. Uhájit bezpečí vlastní země je neporovnatelně náročnější. Zvlášť na troskách všeho, co tu z ochrany státních hranic zbylo.

Jaké je vaše hodnocení roku 2017 z hlediska zahraniční politiky? Které věci byly podstatné? Které negativní a které pozitivní?

Česká vláda se zmohla aspoň na odmítání „imigračních kvót“. Vcelku úspěšně kladla odpor i mafiím pašujícím migrační chaos. Tím ovšem důvod pro plusová znaménka končí. Dnešní Česká republika vlastní zahraniční politiku nemá. Z diplomacie je dostihová dráha kariér soutěžících v poklonkování cizím zájmům. Výjimkou z pravidla jsou některé kroky hlavy státu. Právě ty budí i největší amok pražské „kavárny“. 

Co zmíněná migrační vlna? Je problém vyřešen, nebo nás to nejhorší teprve čeká?

Na lidi, kteří z té vlny mají vítr, si kdejaký hejhula otevírá šlejfírnu. Nadává jim do panikářů, ne-li i „sobců“ a „rasistů“. Vox populi se však nemýlí. Ta vlna není dočasným karambolem. Je z ranku civilizačních pastí, s nimiž si kapitalismus už neporadí. Zpětným rázem válek za „změnu režimu“ – a pomstou za barbarství neokolonialismu. Ten země, které drancuje, oblbuje i lákadly konzumního ráje. Oč méně mladíků na něj dosáhne doma, tím víc je to táhne tam, odkud ty billboardy pocházejí. „Vítací“ hysterie tomu nasazuje korunu. Agresím a loupeži fandí do roztrhání těla. A pak nás – tváří v tvář chaosu, k němuž vedou – zkouší vydírat přikázáními Desatera. Na to, že „nás to nejhorší teprve čeká“, se dá vzít jed.

Řešením jsou jen válečné reparace – a rozvoj, který těm, kdo se valí na Evropu, nabídne důstojnou perspektivu doma. Ne ale na úkor evropských i národních zdrojů, akumulovaných i z daní každé uklízečky. Přes prkenici se musejí plácnout ti, kdo z válek a loupeží zbohatli. Právě ti ovšem poroučejí i politice. Řešení tak leží až za hranicemi jejich moci. Čím se zkompromituje natolik, že to uvolní prostor systémové změně, se dopředu neví. Co když to bude právě kříženec diletantismu a hamižnosti, s jakým „řeší“ migrační krizi?