Kolem vměšování ruských zpravodajských sil do amerických prezidentských voleb formou hackerských útoků se stále vedou ostré diskuse. Americké bezpečnostní služby jsou o ruském vlivu na volby prý stoprocentně přesvědčené. Dokonce Barack Obama za to Moskvě hrozil odvetou. Donald Trump to však rezolutně popírá. Jaký na tuto záležitost zastáváte názor? Jedná se jen o boj mezi politickými stranami v USA a odvetu poražených příznivců Hillary Clintonové, anebo to může být pravda?

Jestliže americké bezpečnostní služby prohlašují, že jsou stoprocentně přesvědčeny o ruském vlivu na americké volby, mají nepochybně pravdu. Rusko už jen svou existencí nemůže nemít vliv na americké voliče, a tudíž i na výsledky voleb. Vždyť v USA je už téměř 100 let SSSR (a Ruská federace jako jeho nástupce) prezentován jako primitivní a tmářská „země zla“, monstrózní jaderný nepřítel a hrozba americkému způsobu života. To se nemůže neodrazit ve způsobu myšlení voličů a v jejich rozhodování, komu dát svůj hlas. Předpokládám, a předvolební průzkumy v USA to jasně ukazují, že tento pohled na Rusko vynesl Hillary Clintonové díky její výrazně protiruské rétorice velmi významný počet hlasů.

Samozřejmě netvrdím, že se ruská strana alespoň nepokusila „nahlédnout“ do vybraných informací, kroužících ve formě nul a jedniček rozlehlým kybernetickým světem USA. Divil bych se, kdyby tomu tak nebylo. Mate mě však fakt, že ačkoliv se americké tajné služby považují personálně i technickým vybavením za nejlepší na světě, nedokázaly kromě „stoprocentního přesvědčení o ruském vměšování“ předložit ani jeden zásadní důkaz, že se tak skutečně dělo. Že by špičkově vybavené americké tajné služby, které bez problémů „šmírovaly“ mobilní hovory (a předpokládám, že i e-maily) všech vrcholových evropských politiků včetně Angely Merkelové, nedokázaly zabránit „primitivním“ ruským hackerům v průniku do serverů hlavních politických stran USA?

Fakta nasvědčují tomu, že rétorika CIA, jejíž vedení bylo jednoznačně nakloněno vítězství Clintonové, byla součástí předvolebního boje mezi ní a Trumpem. Pro tento závěr hovoří i únik tajných e-mailů Clintonové, za nímž rozhodně ruští hackeři nestáli. A Obamovi pak už nezbývalo než se rétorice CIA přizpůsobit, aby se vyhnul mezinárodní ostudě.

Jaroslav Štefec

Je zde ještě jeden podstatný faktor, o němž se příliš nemluví. Vítězství Trumpa neznamená žádnou zásadní výhru pro Rusko a už vůbec ne pro Vladimíra Putina. Trump jako prezident bude i nadále nekompromisně hájit národní zájmy USA, i když je samozřejmě přizpůsobí svým představám o prioritách Ameriky dnešních dnů. Pravděpodobně, poměrně brzy po jeho nástupu do funkce, dojde ze strany USA k výraznému omezení protiruských sankcí. Prakticky jistě dojde k výraznému omezení americké přítomnosti v Evropě, což bude Ruskem, na rozdíl od evropských zemí NATO, přijímáno určitě pozitivně. Ale určitě budou také pokračovat zbrojní programy, zaměřené na modernizaci jaderného potenciálu USA a určitě bude zahájen avizovaný proces „návratu“ americké armády ke schopnosti vedení standardní války s rovnocenným protivníkem, ovšem s využitím moderních technologií.

Na závěr k této otázce ještě jeden drobný detail. Kdo sleduje pozorně ruskou politickou scénu, nemohl si nevšimnout, že nejhlasitější projevy podpory Donaldu Trumpovi před volbami vycházely paradoxně od největších protivníků Vladimíra Putina. Z toho je možné usuzovat na jediné – existence silného propojení ruské protiputinovské opozice s vládnoucími elitami USA. Muselo být jasné, že jejich halasné vytrubování podpory Trumpovi ve skutečnosti nahání hlasy opačné straně, tedy Hillary Clintonové. A sem také mohou vést (a podle mého názoru také vedou) počátky „ruské stopy“ v amerických prezidentských volbách.

Koalice arabských spojenců, za vydatné podpory USA v Iráku a Ruska v Sýrii, se snaží v současné době zničit teroristický Islámský stát. A i když ofenzíva v iráckém Mosulu je dost zdlouhavá, mohl by prý Islámský stát, podle názorů některých analytiků, přestat existovat už v létě příštího roku. Nemohou se pak naplnit předpovědi některých bezpečnostních expertů, že většina z islámských radikálů se pak „přelije“ do Libye, Pákistánu i Afghánistánu, kde posílí Tálibán a síť al-Káida?

Hned na úvod mi dovolte poopravit úvodní větu vaší otázky. Spojení pojmů „koalice arabských spojenců“ a „snažící se zničit Islámský stát“ je něco, čemu se říká oxymóron neboli protimluv, spojení něčeho, co se navzájem vylučuje. Možnost vůbec jen prezentovat tento slepenec jako „koalici“ je principiálně podmíněna pouze dvěma faktory.

V první řadě je to samotná existence IS. O jeho vznik a vyzbrojení původně jako nástroje likvidace asadovského režimu v Sýrii se zásadně zasloužili především wahhábisté vládnoucí v Saúdské Arábii s vydatnou zbrojní a finanční podporou USA. Zásadním posílením této původně okrajové organizace islámských radikálů byla vojenská intervence USA v Iráku a v dalších zemích, z nichž se rekrutuje většina takzvaných bojovníků IS. Postupně se tak díky štědré podpoře arabských sponzorů a zřejmě i USA vytvořilo „něco“, s čím lze alespoň zdánlivě bojovat, zdůvodňovat tím výdaje na nákupy zbraní a munice, omezování svobod občanů ve jménu zajišťování jejich bezpečnosti před terorismem atd., atd.

Druhým faktorem jsou štědré finanční a zbrojní „pobídky“ členům americko-arabské koalice ze strany USA, Saúdské Arábie, Kataru a dalších arabských zemí, pokud v ní budou setrvávat. USA si dodávkami zbraní a investicemi kupují podporu arabských států stejně, jako si s odvoláním na článek 5 Severoatlantické smlouvy kupují (ovšem za daleko menší peníze) podporu evropských zemí NATO při vytváření zdání legality a masové podpory svých zahraničních dobrodružství v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Sýrii a dalších zemích. Těchto dobrodružství se bohužel zúčastňuje rovněž armáda ČR, která se částečně i díky nim stala pouhým přívěskem tzv. „zahraničních operací NATO“, které jsou v naprostém rozporu nejen s Chartou OSN, ale i se zněním samotné Severoatlantické smlouvy.

„Koalice“ tak paradoxně bojuje proti něčemu, co její klíčoví členové sami vytvořili. Zřejmě také proto až do zahájení ruské letecké podpory syrské vládě Bašára al-Asada nevyvíjely v oblasti Blízkého východu ani letecké síly USA, ani pozemní vojska koalice žádnou vojensky významnou činnost, která by vedla k oslabení Islámského státu. Naopak, velké množství zbraní, deklarativně dodávaných „umírněné proasadovské opozici“ a Kurdům, se neznámými cestami ocitalo ve výzbroji IS. Včetně samopalů vzor 58, příslušné munice a granátů F1 české provenience, které měly být dodány prostřednictvím USA právě Kurdům. Před zásahem Ruska do konfliktu s IS s vědomím vůdců „koalice“, Islámský stát rovněž čile obchodoval s ukradenou syrskou ropou, za níž získával peníze na nákupy zbraní, placení žoldnéřů a rovněž organizování migračních aktivit muslimů doslova po celém světě.

Porážka IS rozhodně nezávisí na dobytí Mosulu. Ten je pouze jedním z mnoha měst, v němž si IS zřídil svá centra moci. Ze strategického hlediska má jeho dobytí pouze epizodní roli, která se absolutně nedá srovnávat s porážkou IS syrskou vládní armádou v Aleppu. Zde bylo totiž hlavní středisko obchodu se syrskou ropou, významné centrum výroby zbraní, munice a výbušnin pro bojovníky IS a rovněž odsud byly organizovány teroristické akce po celém Blízkém a Středním východě a zřejmě i v Evropě. Proto také je ztráta Aleppa pro IS (a také pro tzv. „syrskou umírněnou opozici“) velmi bolestivá. Významně oslabila pozici jak IS, tak všech složek protiasadovské opozice nejen na území Sýrie. Ty dokonce donutila k přímým jednáním se syrskou vládou. V Moskvě, bez protektorské přítomnosti USA.

Co se týče „konce IS“, je třeba říci, že tato entita je v současné době nezničitelná. Není to stát s nějakou pevnou řídicí, ekonomickou, vzdělávací strukturou a podobně, ale dobře organizovaná teroristická organizace, pevně svázaná ideologií islámu, právem šaría a myšlenkou džihádu za celosvětové vítězství islámu. Proto také nemá smysl bavit se o tom, že by „přestala existovat“.

Pro nás, obyvatele Evropy, je podstatné, že bojovníci IS nemají žádný důvod pro to, aby se v případě svého vytlačení z území Iráku a Sýrie přelévali do Libye nebo Afghánistánu. Díky neustávajícímu sponzoringu ze strany některých islámských států (zejména členů již zmíněné „koalice“) má IS dostatek prostředků na to, aby se etabloval kdekoliv na světě, kde bude mít dobré podmínky pro svou existenci a prosazování svých cílů. Což jsou nyní – kvůli prakticky neexistující ochraně hranic, nesmyslně štědré sociální podpoře tzv. „uprchlíkům“ a prakticky neexistujícímu aktivnímu odporu obyvatel proti islamizaci – paradoxně především „staří“ členové EU.

A když se bavíme o nebezpečí od islamistických radikálů, jak to může být v budoucnu s Tureckem? Je sice členem NATO, nicméně někteří politici tvrdí, že Erdogan usiluje o „Velké Turecko“, které by se stalo ve své oblasti muslimskou velmocí, jehož základní politickou ideologií je radikálnější islám, což už předvedl represemi po potlačení vojenského puče…

Současná pozice Turecka na Středním východě a v Evropě je nejasná a není jednoduché predikovat směry jejího vývoje. Díky nezdařenému pokusu o vojenský puč části armádního velení se Turecko v současné době emancipuje od americkému vlivu, ačkoliv navenek se stále deklaruje jako pevný spojenec NATO, a také vyvíjí velmi intenzivní snahu stát se členem EU.

Složitými peripetiemi procházejí rusko–turecké vztahy. Během necelých dvou let se dokázaly stát obě země z blízkých obchodních a politických partnerů nepřáteli na život a na smrt (po sestřelení ruského bombardéru Su-24), aby se bezprostředně po potlačeném puči a ostentativním odklonu Turecka od USA opět jejich vztahy oteplily až natolik, že se ruský velvyslanec v Ankaře zúčastnil veřejné akce bez doprovodu vlastní ochranky, aby za to vzápětí zaplatil životem. Je otázkou, zda a nakolik tento výjimečně závažný teroristický čin ovlivní v konečném důsledku vztahy obou zemí.

Turecko sehrálo v minulosti neblahou roli při dobývání Evropy islámem. Přes veškeré snahy jeho vedení je však stále ještě tím, čím bylo po skončení první světové války – nemocným mužem na Bosporu. Snaha prezidenta Erdogana vrátit islamizující se zemi bývalou moc však má reálný základ. Podle všeho hodlá vytlačit Saúdskou Arábii z pozice lídra sunnitského islámu. Pokud se mu následně podaří s Ruskem jako prostředníkem sblížit se s Íránem, který je už nyní duchovním a tím i mocenským centrem asijského i evropského šíitského islámu, vznikne zde pro Evropu velmi nebezpečná, ekonomicky, politicky i vojensky nezávislá mocenská struktura, principiálně podstatně nebezpečnější než IS.

Samotné Turecko disponuje druhou největší armádou v NATO (po USA). Její velitelský sbor je sice čistkami po nezdařeném puči výrazně oslaben a ani výzbrojí nepatří k nejmodernějším, přesto však představuje sílu, z níž je třeba mít respekt. Totéž platí i o armádě Íránu. Pokud by se obě země spojily, získaly by díky obrovské převaze muslimských států v OSN možnost zcela ovládnout její vedení, případně tuto mezinárodní organizaci zcela ochromit. Tato situace by zákonitě vzápětí vedla k totální změně systému mezinárodních vztahů a mezinárodního práva, jehož důsledky pro Evropu, a tedy i pro ČR, lze dnes jen těžko domýšlet.

Z druhé strany Angela Merkelová a lídři EU hovoří o Turecku jako o spáse, která má zastavit příliv migrantů do Evropy. Jsou ochotni za to platit. Evropskými penězi a ústupky. Turecko, jehož ne zcela nepodstatná část (přibližně o velikosti Slovenska) leží v Evropě, má od EU dostat v první fázi tři miliardy eur a Ergodan naprosto nevybíravě požaduje bezvízový styk a urychlení přístupových jednání o členství v této organizaci. Vedení EU těmto snahám ustupuje, ačkoliv navenek mluví o lidských právech, o právech Kurdů na sebeurčení atd. Otázka je, kam až budou ochotni v Bruselu Turecku ustoupit. Pevně věřím, že tentokrát ne až k Vídni.

Přitom by stačilo, kdyby vedení NATO, které tento proces zatím úspěšně blokuje, požádalo Turecko o pomoc na základě článku 5 Severoatlantické smlouvy. Tento krok by rázem vyřešil dva zásadní problémy. Jednak by jasně ukázal, zda to Turecko stále ještě myslí s členstvím v NATO vážně, jednak by (v případě, že se Turecko skutečně stále cítí členem NATO) v podstatě okamžitě, vojenskou mocí, došlo k zastavení přílivu nelegálních migrantů z tureckého směru. Obávám se však, že tohoto kroku se za Obamovy administrativy nedočkáme. A za půl roku může být pozdě.