V Česku platí od pátku nouzový stav. Denně přicházejí do země tisíce uprchlíků z válkou decimované Ukrajiny. Dva roky byla ekonomika v Evropě i v Česku všelijak přiškrcovaná kvůli pandemii, teď jí zasadila ránu ruská invaze do sousední země. Jak se bude vzpamatovávat z dopadů těchto dvou nepředvídatelných a na sebe takřka navazujících vlivů?

Všimněte si: Pandemie nikdy nekončí z minuty na minutu, ona pomalu odeznívá. Tato pandemie ale z minuty na minutu „skončila“. V tu minutu, kdy došlo k invazi. Takže ona tu pandemie už není? Anebo je, ale vlastně je banální? A nebyla náhodou banální už posledních pár měsíců? Není to náhodou tak, že jen jedna obsese byla vyměněna jinou obsesí?

Cítím silné déjá vu březen 2020. Vidím stejnou obsesivní umanutost, stejné tunelové vidění, stejná placeba jako tehdejší celonárodní šití děravých hadrových roušek z nevyhovujících materiálů. Stejnou ochotu v rámci placeba k nouzovému stavu a vzdání se své svéprávnosti.

Co tím máte na mysli?

Jednoho dne invaze skončí. A situace se znormalizuje. Ale i kdyby se po vojenské stránce normalizovala a Ukrajina zůstala ještě dlouho v rozkladu jako třeba Afghánistán, dav si zvykne a zaměří pozornost zase někam jinam. Třeba se s podobnou vervou vrhne do obsesivního boje s CO2. Nebo si najde něco jiného.

Není to covid, co ničil ekonomiku. Není to válka na Ukrajině, co ničí ekonomiku. Je to ztráta schopnosti většinové populace adaptovat se na stres a žít se stresem. Víte, přiměřený svalový stres v podobě cvičení vede k růstu svalů i svalové síly. Nepoužívané svaly atrofují. Přiměřený psychický stres v podobě nutnosti starat se o sebe vede k psychické síle a k růstu psychické odolnosti.

Zbytnělý sociální systém a „ochrana“ mladých před „znepokojivými“ obrázky, informacemi, situacemi, vedou ke ztrátě odolnosti celé populace, která se při stresových situacích hroutí a místo čelení situaci žádá ještě větší míru ochrany, například v podobě vyhlášení nouzového stavu. Není to pandemie, není to válka, co likviduje ekonomiku – jsou to státní opatření s nimi spojená, která jsou ovšem jen odpovědí na poptávku veřejnosti.

Až stres spojený s válkou odezní, veřejnost si najde novou obsesi, nový podnět, kterým dráždit svůj ochablý limbický systém, který potřebuje podněty. A v rámci téhle nové obsese začne znovu volat po nějaké formě „ochrany“ – po novém nouzovém stavu, po dalších dávkách ze státního rozpočtu, po dalším pumpování peněz do ekonomiky.

A tak dál a dál a dál. Není to nepředvídatelné. A navazuje to na sebe jen zdánlivě, v realitě se to prolíná, to jen navenek se vždy pozornost zaměřuje jen na jednu záminku, proč svou svobodu omezit a proč fungování ekonomiky poškodit. A proto se z toho vzpamatovat nelze. Je to pomalá dekadence, která ještě zdaleka není za bodem zlomu.

V reakci na válečný konflikt ekonomové upozorňují, že ve spotřebním koši českých domácností se sejde zdražení energií a potravin, tedy položky, které – třeba na rozdíl od dovolené – škrtnout nelze. Už se objevily i úvahy, že vláda bude muset sáhnout k razantnější pomoci, než byla ta, kdy nedávno kvůli zdražení energií zvýšila příspěvek na bydlení. Myslíte, že k tomu dojde, nebo by si ti nejvíce postižení měli poradit v rámci stávajícího systému podpor?

Tato otázka vychází z chybného paradigmatu. To zní zhruba takto: Přišly dva průšvihy, covid a Ukrajina, a v důsledku toho, bohužel, zdražily potraviny a energie. Musíme teď vymyslet, jak z toho ven a jaká pomoc růst cen zastaví.

Takže ještě jednou: toto paradigma je úplně pomýlené.

Ani pandemie, ani válka sama o sobě nejsou nutnou příčinou inflace. Pokud by ekonomika byla ponechána sama sobě, nečelila by státním intervencím, kterým se bůhvíproč říká pomoc, nebyl by důvod k razantnímu růstu cen. Inflace je vyvolaná kombinací především dvou hlavních faktorů plus řady vedlejších.