Je tomu třicet let, co Češi a Slováci začali budovat demokracii. Často je připomínáno, že z historického hlediska jde o světový unikát, kdy se dvě země rozdělily mírovou cestou, a z Československa se staly dva státy. I když to samozřejmě nelze srovnávat kvůli odlišným okolnostem, začátkem devadesátých let celý svět sledoval dění v Jugoslávii – tedy tamní rozdělování států za dramatických i násilných situací. Jak se na to zpětně díváte?

Rozdělení Jugoslávie samozřejmě nemůže být totožné s rozdělením Československa, protože tamní soustátí bylo udržované silou, přičemž mezi sebou měli nevyřízené účty Chorvati, Srbové a podobně. Otázka druhé světové války, jak se chovali Chorvati vůči Srbům a tak dále… všichni víme, o co jde. My jsme mezi sebou nic takového neměli, takže jsme ani neměli důvod se nerozejít v klidu.

Jak tedy během rozpadu Jugoslávie hodnotíte zásahy zvenčí – tedy například evropských států, Severoatlantické aliance, které se účastnily bombardování?

Jednoznačně víme po vyhlášení nezávislosti Chorvatska, kdo první uznal Chorvaty jako samostatný stát (Německo, Švédsko a Itálie, pozn. red.), a co následovalo po té. Myslím, že se jednalo o celou souhru nešťastných vstupů do této země. Navíc my jsme takzvaně přispěli humanitárním bombardováním k obrovským ztrátám na civilním obyvatelstvu. Určitě je po bitvě každý generál, ale nepochybným faktem zůstává, že se situace daly řešit jiným způsobem. Nemuselo dojít k tak obrovským krveprolitím a skandálům, nad kterými člověku zůstává rozum stát.

Například jakým jiným způsobem?

Zcela nepochybně když bylo jasné, že soustátí Jugoslávie je jako útvar neudržitelné, tak se nejdříve měla – vzhledem k historickým zkušenostem – hledat cesta, která by vedla k mírovému uspořádání. A hlavně dříve, než se vyběhlo s uznáváním jednotlivých států, což pak vyústilo v další události. Protože byli všichni hrrr, tak si nedořešené následky nesou dodnes.

Situace tedy vyústila bombardováním Srbska v roce 1999, do kterého se zapojila Severoatlantická aliance. Prezident Miloš Zeman se nechal slyšet, že by rád „oduznal“ Kosovo jako samostatný stát, ale byla to jeho vláda, která bombardování podpořila…

Kosovo ale vždy historicky patřilo Srbsku, pokud vím, ne?

Ano a Srbové tamní území ovládli do doby, než bombardování začalo.

Samozřejmě, ale bohužel začala fungovat celá problematika s uznáváním některých etnik jako vedoucí síly v určitých regionech, což se potom přeneslo sem. Když je nechali, tak se jejich představitelé podíleli na genocidě jiných. Nemá cenu to rozvádět, všichni víme, o co a o koho kráčí.

Je sice chvályhodné, že prezident takovým způsobem vnímá dnešní situaci, ale bohužel co se stalo, už se nedá odestát. Zase: bez použití násilí – mírovou cestou to už nikdo nikdy nevyřeší. Oni se svého území nebudou chtít vzdát.

Další zásadní zahraniční událostí posledních desítek let byla válka v Iráku v letech 2003–2011. Byl zajat a oběšen Saddám Husajn. Došlo k vyostření konfliktu mezi šíity a sunnity, země dodnes není stabilizovaná. Jaký význam s odstupem času přikládáte působení amerických vojenských sil – včetně spojenců – v Iráku?

Už jsme o tom mluvili minule. Spojené státy vstoupily do Iráku, všechno rozdrbaly, jak se lidově říká. Místo nastolení míru a předání vlády věcí příštích do jejich rukou nastoupil někdo, kdo po sobě zanechal jen spoušť a zkázu. Pokud se podíváte na dnešní Evropskou unii, neshledáváte tam mnoho podobného? Tedy že se někomu vnucuje něco, co on vlastně sám nechce, a brání se způsobu vnucování?

Spojovat náboženské otázky s politikou je to samé, jako když si stoupnete v kožených botách na led. Nebo v bruslích, když neumíte bruslit. V tomto případě se musí velmi opatrně našlapovat a mít rozmyšleno několik kroků dopředu, jako když hrajete šachy, aby dotyčný nezpůsobil více škody než užitku. A to se právě nestalo. Šlo jen o to, zakroutit Husajnovi krkem, dostat se k ropě a dalším komoditám, a tím to skončilo. Jestli Iráčané budou žít tak, či onak, koho to zajímá?

Během těch tří desítek let se Česká republika stala součástí Severoatlantické aliance. Ta v poslední době čelí kritice kvůli tomu, zda dokáže adekvátně a včasně reagovat. Ozývají se hlasy, že bychom měli vystoupit. Na druhou stranu přicházejí rázná varování, že bez NATO nebudeme obrany schopni. Je pro nás členství podle vás podstatné?

Členství v NATO je podstatné pro někoho.

Pro koho?

Pro ty, kteří vykládali, že armádu nepotřebujeme, NATO nás ochrání, když o něco půjde. Když o něco půjde, budou tady okamžitě a zachrání nás. Opak je pravdou. Po našem způsobu se za každou cenu musíme angažovat všude. Znám jednoho, který – když vstoupily Spojené státy do Afghánistánu a vysvětlovalo se mu, že pro Česko to bude velice složitá záležitost vzhledem ke geografické poloze a všemu ostatnímu – tak jeho jediná odpověď byla: Mě to nezajímá, já chci, aby tam byla zapíchnutá česká vlajka. Takovým způsobem někdo řeší naše členství v NATO? To je prostě krátkozraké. Už v roce 2013 měly být splněny ukazatele, proč celá akce v Afghánistánu proběhla, ale nikdo není schopen říci, že je nesplnili. Teď mají sbalit kufry a vypadnout. Řeči, že bojují za nás nebo proti terorismu kolik tisíc kilometrů daleko… nesmysl.

Umožňuje se Afgháncům, kde žádná válka není, Pákistáncům, kde žádná válka není, aby šli do Evropy. Když tam žádná válka není, proč sem lezou? To všechno je důsledek krátkozraké politiky. V souvislosti s migrační krizí si NATO myje ruce, že nejde o vojenskou operaci, že nemůže jít o vojenskou operaci… a přitom když se podíváte například do Řecka, brzy může dojít k destabilizaci, protože situace s uprchlíky se vyvíjí opravdu špatně. Může se stát něco, co se vymkne kontrole, a NATO od všeho dává ruce pryč. Evropská unie je se všemi svými komisaři a velvyslanci na mrtvém bodě. Nikdo není schopen uvést věci na pravou míru a začít s tím něco dělat. Posílat tam peníze nic nevyřeší.