Jak je možné, že se Tálibán tak rychle zmocnil celého Afghánistánu?

Zaprvé neměl odpovídajícího protivníka. Afghánskou národní armádu jsme řadu let cvičili, financovali a vyzbrojovali. Ještě před měsícem západní představitelé včetně našich prohlašovali, že ji budou i po stažení cizích vojsk dál podporovat a ve výcviku se bude pokračovat ve třetích zemích. Uváděli, že to bude možná v Turecku nebo v Gruzii. A najednou není koho podporovat ani cvičit.

Zadruhé, ale to je jen můj odhad, když vojáci Afghánské národní armády díky mobilům a sociálním sítím viděli, že Tálibové na dobytých územích nemasakrují, nedrancují ani se nemstí, hromadně dezertovali. Nasvědčovalo by tomu i to, že v prvních dnech vítězného tažení Tálibů zprvu k bojům docházelo, pak už vůbec ne. Kdyby vládní vojáci viděli, že jim jde o krk, nevzdali by se.

Jak je toto hnutí připraveno na dobu míru, na vládnutí, na administrativní práci, prostě na budování alespoň bezpečného územního celku?

To teprve uvidíme. Část funkcí nutných pro udržení jakžtakž moderního státu vykonávali Afghánci. Je otázka, kolik z nich si nový režim dokáže udržet. Na druhé straně bylo mezi státními zaměstnanci tolik mrtvých duší a lidí bez kvalifikace, kteří se na svá místa dostali jen kvůli nezměrné korupci, že nevíme, jaký je ve skutečnosti výchozí stav.

Arabista Petr Pelikán.

Kromě Afghánců působili v zemi i zahraniční odborníci. Možná by je mohla nahradit pracovní síla třeba z Indie, Bangladéše, Pákistánu, Íránu, Turecka... Vidíme je v kvalifikovaných pozicích v zemích Perského zálivu. Jsou levnější než Evropané a zvládají to.

Zpočátku dojde k potížím zcela určitě. Možná je nový režim zvládne, možná ne. Za chvíli bude zima, to je v Afghánistánu vždy krizové období.