Ve čtvrtek Česká národní banka s okamžitou platností ukončila režim devizových intervencí, s nimiž začala v listopadu 2013, aby udržela kurz 27 Kč za euro. Čemu ten uměle udržovaný kurz za téměř tři a půl roku pomohl, čemu naopak uškodil?

Od počátku jsem byl k tomuto kroku ČNB skeptický. Myslím si, že umělý zásah do ekonomiky může sice krátkodobě pomoci, ale dlouhodobě se to může vrátit jako bumerang. Nad to jako ekonom zpochybňuji předkládaná rizika deflace, což byl jeden z důvodu, proč ČNB k intervencím sáhla. Jsem přesvědčen, že přirozená deflace naopak může ekonomice a spotřebitelům pomoci. Proto je potřeba o těchto termínech, jejich obsahu, následcích vést veřejnou debatu. Jinak řečeno, léčení nějakého ekonomického stavu trvá dva roky, neléčení pak 24 měsíců.

Dlouhá léta se specializujete na bankovní sektor a letos jste ohlásil ukončení své tradiční ankety o nejabsurdnější poplatek roku. Souvisí to nějak s čerstvě ohlášenými výsledky výnosů bankovních poplatků za minulý rok?

Jakkoli to může působit jako náhoda, tak pro mě je to očekávatelná věc. Před pár dny byly zveřejněny výsledky výnosů z bankovních poplatků za celý bankovní sektor za rok 2016 – a ty byly nejnižší za posledních deset let, kdy tyto údaje porovnávám. To považuji za pozitivní zprávu a úspěch. Navíc to zapadá do mého rozhodnutí, kdy jsem před měsícem vyhlásil vítěze posledního ročníku Ankety o nejabsurdnější bankovní poplatek, kterou jsem pořádal dvanáct let. A to právě z důvodu, že kritizované poplatky za základní bankovní služby postupně mizí a výnosy z poplatků se posledních pět let permanentně snižují. Skok mezi roky 2015 a 2016 je přitom největší, jaký kdy v historii byl, dvě a čtvrt miliardy v čistém, přes tři miliardy v hrubém. Prostředí se narovnává a s obdobím před dvanácti lety, kdy jsem s anketou začínal, se to nedá srovnat. Ať už se člověk podívá na sazebník, na jednání bank, ať už se podívá na sebevědomí, rozhodování a akčnost bankovních klientů, tak jsme úplně někde jinde. A jsem rád, že jsem svou troškou tomuto stavu mohl pomoci. Nemá dál smysl dělat anketu o tomtéž, když se situace zlepšila. Je potřeba se posunout dál, byť zůstat u tématu spotřebitelských práv, osvěty a zvyšování finanční gramotnosti.

Jako ekonom a odborník přes bankovnictví máte svým způsobem splněno, Od podzimu 2014 jste se ale dal na politickou dráhu a jako nezávislý na kandidátce hnutí ANO jste byl zvolen do pražského zastupitelstva. Co se vám v politice za dva a půl roku povedlo?

Jsem tu nováček a musím říct, že si připadám jako na houpačce. Někdy mám dobrý pocit z toho, že věci jdou rychle a že to funguje. Namátkou uvedu vznik mapy přístupnosti, podpora chráněných dílen, od nichž magistrát odebírá výrobky, což v minulosti nedělal. Při Vánočních či Velikonočních trzích nebo kdykoli je nějaká akce většího rozsahu, je její součástí aktivita týkající se handicapovaných, letos to je sport pro lidi se zdravotním postižením. Výrazně se podporuje odborné vzdělávání. V budově magistrátu vznikl místo původního bufetu sociální podnik, kde obsluhují lidé s lehkým mentálním postižením. To jsou příklady, kdy to šlo relativně rychle. Všechno, co jsem jmenoval, jsou ale v zásadě drobnosti. Není to stavba tunelu, metra nebo obchvatu města. Ale jsou to věci, které člověka potěší, že i jeden zastupitel zaměřený na sociální tématiku, na život a komunitu handicapovaných, a navíc nováček, může něco prosadit, že to má nějaký smysl. Tak to je, když je člověk na té houpačce nahoře.

Co vás naopak v komunální politice štvalo a jak jste vycházel s politickými rutinéry? Kdy jste se cítil jako na houpačce, ale dole?

Někdy jsem měl a mám pocit, že to vůbec nedává smysl, že jsou rozhodování postavena na formalitách, procedurách, primitivním politikaření, dlouho to trvá a když není dobrá vůle, tak se vždy najde důvod, proč něco neudělat. Pro člověka, co nemá zkušenosti z té procedury schvalování, je to nepředstavitelné. Jednou jsem si tak počítal, že kdybych měl přečíst všechny texty, co se tu vytvoří na výborech, komisích, radách či zastupitelstvu, tak bych musel denně přečíst osmdesát stránek včetně sobot a nedělí. To se samozřejmě nedá. Občas mě přepadá pocit marnosti, smutku a neužitečnosti.

Zatímco člověk, který je v politice deset, patnáct let, je na to zřejmě zvyklý a bere to jako nedílnou součást života politika, já se s tím těžko smiřuji. A teď jde o to, jestli se s tím naučím žít a pokusím se některé zvyklosti změnit nebo odejdu. Určitě se nechci trápit, a jak často někteří politikové říkají „obětovat“ se pro správu věcí veřejných. To fakt dělat nebudu. Já se zkrátka nechci stydět za to, co tu dělám a chci, aby po mně něco pozitivního a smysluplného zůstalo, byť jsem jen v pozici předsedy výboru.

Ve funkci předsedy Výboru pro výchovu a vzdělávání Zastupitelstva hlavního města Prahy jste určitě pozorně sledoval události, k nimž došlo na Střední průmyslové škole Na Třebešíně a na Střední zdravotnické škole v Praze 10. Co si o kauzách šikany učitelky a soudním sporu somálské uchazečky o studium kvůli zákazu nošení muslimského šátku myslíte?

Rád bych v té pozici řešil pozitivní věci, jako jsou podpora odborného vzdělávání, rozšiřování zájmu o řemesla, více peněz do propagace těchto oborů, širší spolupráce se soukromými školami, prostor pro žáky a studenty se zdravotním postižením, vybavování středních škol moderními technologiemi a podobně. No a pak tu máte kauzy, které se v tomto období staly. A buď mohu mlčet, schovávat se a čekat, že to nějak dopadne a já se přitom „nesmočím“, nebo vyjádřím svůj názor. Já jsem pro to druhé.

Pokud jde o soudní spor ohledně nošení šátku ve škole, tak tam je to z mého pohledu jednoznačné. Škola má právo si ve školním řádu definovat pravidla, která platí pro všechny. To je základní věc, že tam není pro nikoho výjimka ani v pozitivním, ani v negativním smyslu. To, že si to někdo vykládá vztahovačně jen vůči sobě, je jeho problém. Pokrývka hlavy je ve školách zakázaná od Marie Terezie. Vůbec nerozumím tomu, proč se o tom diskutuje. Některé školy to mají implicitně, jiné explicitně ve svých školních řádech, které jsem analyzoval. Celý spor považuji za absurdní. Studentka se soudí se vzdělávací institucí v zemi, která jí nabídla pomoc. Ještě více nepochopitelný je pro mě vliv těch lidí, kteří ji do toho vmanipulovali a kteří ji v tom podporují. A to už vůbec nemluvím o akcentu, že žijeme v sekulární zemi, která jednoznačně odděluje veřejný život a soukromé náboženské projevy. Nikdo tu nikomu neomezuje náboženskou svobodu, ale z toho neplyne, že člověk má právo na všechny atributy náboženské víry v každé vteřině svého života, na každém místě a v každé situaci.

Do toho druhého a tragického případu jste vstupovali jako zřizovatel školy. Skončila pro vás ta událost odvoláním ředitele?

To byla nepříjemná situace. Od počátku mi to přišlo jako naprosté nezvládnutí funkce ředitele školy, který prokazatelně o šikaně věděl a podcenil ji. Od té doby se tématu šikany věnuje velká pozornost, nicméně samotná událost byla smutná. Vyjádřil jsem se k tomu jasně, že odpovědnost nese ředitel, což se potvrdilo i kontrolou České školní inspekce, a jako zřizovatel jsme museli konat. Neumím si už představit jiný případ, kdy bychom jako zřizovatel měli odvolávat ředitele než tento. Kromě toho jsem se snažil pomoci dceři učitelky, protože vedle hlavní linky takových událostí – osud studentů, kteří šikanovali, jsou i vedlejší, které zapadají. V tomto případě to byla v té chvíli neplnoletá dcera.