Bezpečnostní expert Štefec po masakru v Londýně varuje: Vypadá to, že se rodí nová strategie extremistů

Myslíte si, že nejnovější - naštěstí zastavený v zárodku - teroristický útok v Antverpách, který stejně jako v Londýně spáchal islamistický fanatik, má podobnou povahu jako ten před britským parlamentem? To znamená transparentní útok na jednu z bašt svobod evropské civilizace anebo se jedná o něco jiného – soukromou akci teroristy-osamělého vlka?

Na úvod k odpovědi na tuto otázku jen krátká, na první pohled bezvýznamná poznámka. Víte, že koordinace některých teroristických akcí a komunikace jejich aktérů před jejich provedením probíhá na dálku, cestou skupinových počítačových her, a to včetně nácviku akce simulací v konkrétním prostředí?

Z dostupných informací je stále jasnější, že útok před britským parlamentem byl pečlivě připravenou a prokalkulovanou akcí. Muslimský fanatik zaútočil naprosto promyšleně v místě nejen pro většinu Angličanů, ale i občanů mnoha dalších evropských zemí téměř posvátném. Britský Parlament je uznávaným symbolem kořenů evropské demokracie a evropského parlamentarismu, a jeho napadení vyslalo evropské civilizaci jasné poselství.

Vypadá to, že se rodí nová strategie extremistů, založená na akcích „osamělých vlků“. Už vloni koncem roku vedení Islámského státu vyzvalo své stoupence v Evropě, aby necestovali do Sýrie, ale páchali útoky doma. Islámský stát tak nemusí být přímo organizátorem, jako v případě útoku v Istanbulu nebo rok starého masakru v Bruselu, ale jejich inspiračním zdrojem, jak ukázaly například útoky v Nice, Orlandu nebo San Bernardinu, kdy neměly tajné služby v podstatě žádnou indicii, že někdo chystá teroristickou akci. Stejně jako v případě londýnského útoku a pokusu o útok, zmařeného v Antverpách.

Měli bychom se na tuto skutečnost připravit. Česká republika není proti islamistickému terorismu rozhodně imunní. A měli by si to nejspíš konečně uvědomit i naši političtí přestavitelé.

Vynořuje se před námi přízrak i dalších bezpečnostních problémů v Evropě, nyní kvůli tureckému prezidentu Erdoganovi? Ten dal najevo, že umí pohnout svými krajany v západní Evropě a přinutit je brojit proti většinové populaci. Dává též najevo chuť vypustit uprchlíky z Turecka na nás. A má v zásadě největší armádu v Evropě, s dotykem na bolavý Blízký východ. Mohlo by se stát, že Erdogan proti Západu poštve Turky žijící na Západě, zaplaví EU uprchlíky a nedej bože využije svoji armádu proti některým svým evropským sousedům, například proti Řecku, se kterým má už léta napjaté vztahy?

V první řadě chci zdůraznit, že současné bezpečnostní problémy našeho kontinentu absolutně nesouvisejí s prezidentem Erdoganem. Primární příčinou toho, co se v Evropě děje, je nezvládnutá přistěhovalecká politika západoevropských zemí, jejíž kořeny leží v 50. letech minulého století. Obecně během poválečného vývoje přišlo do západní Evropy z různých důvodů, ať už ekonomických (poválečná obnova a znovuvybudování průmyslu v Německu), nebo v důsledku válečných konfliktů (válka v Alžíru a exodus Alžířanů do Francie) milióny lidí z oblasti Středního východu a dalších zemí Asie a Afriky.

Původní romantické představy dospívajících „dětí květin“ o tom, jak se přistěhovalci budou začleňovat do evropské společnosti, začaly v průběhu let narážet na drsnou realitu. Už příchozí v první generaci měli problémy jazykové a sociálně-kulturní, ale díky dostatku práce a určité míře „vděku“ imigrantů za poskytnutý azyl vlády hostitelských zemí nebyly příliš zřejmé. Vlády víceméně počítaly s tím, že přistěhovalci se postupně asimilují a srostou s prostředím.

Nestalo se. Jak sociální, tak bezpečnostní situace hostitelských zemí se díky novým „spoluobčanům“ a jejich naprosto odlišným sociálním a kulturním kořenům začala zhoršovat. A pak se to zvrtlo. Místo tvrdého uplatňování zákonů a požadavků se ve snaze udržet sociální smír začaly v západní Evropě uplatňovat na přistěhovalce „jiná hlediska“. Jejich základ tkví především v americkém systému multikulturalismu a politické korektnosti, prosazovaných v USA rovněž od 50. let (podotýkám, že právě díky nim mají nyní USA v podstatě stejné problémy s migrací jako Evropa, ne-li horší). Díky tomu o několik generací později máme v Evropě skutečný problém, v němž hraje Erdogan jen malou roli tím, že ho využívá k realizaci svých politických ambic obnovy muslimského Velkoturecka jako vůdčí síly islámského světa (mimochodem zcela mimo realitu).

Pokud bych tedy měl pojmenovat základní příčinu současného bezpečnostního problému, není to prezident Erdogan, ale dlouhodobá politika ustupování imigrantům v jejich sociálních a nábožensky motivovaných požadavcích ze strany západoevropských zemí, a aktuální faktické zhroucení schengenského prostoru a zneplatnění dohod z Dublinu, vyvolané německou proimigrační politikou. A samozřejmě totální nekompetentnost vrcholných představitelů a orgánů EU a jejich neschopnost zajistit bezpečnost zemí EU a jejich občanů.

Nepominutelnou velmi negativní roli zde hraje také NATO, které se tváří, že se ho imigrační krize netýká a chová se, jako by naprostá většina jeho členů nebyla zároveň členskými zeměmi EU. Právě NATO hrálo mimochodem největší roli v rozpadu a faktické likvidaci armád především jeho nových členů jako reálné síly, schopné bránit jejich území před vnějším i vnitřním ohrožením.

Erdoganovy výzvy a projevy se ovšem setkávají s úspěchem a aktivizují nejen Turky, ale i další muslimské obyvatele Evropy, včetně už tak dost radikálních nově příchozích. Díky neschopnosti zjednat pořádek na vlastních územích a jasně říci Erdoganovi „na to nemáš“ ze strany EU, a „tak už toho snad bylo dost“ ze strany NATO, se problémy dále prohlubují. Evropská vize tzv. „Soft Power“ se ukázala jako naprostá chiméra. Záleží proto jedině na odhodlání jednotlivých evropských zemí včetně ČR (viditelně nikoliv vedení EU), zda se mu dokážeme postavit a dát jasně najevo, že si doma udržíme pořádek a přes naše hranice se žádní migranti nedostanou. Pokud nezaujmeme tvrdý a rázný postoj, mohou mu jeho plány vyjít. A pak Bůh s námi. V tomto směru jsme jako dlouholetá součást východního bloku měli štěstí v tom, že lidé, kteří k nám přicházeli studovat a pracovat (a někteří i zůstat) ze „spřátelených“ zemí, byli poněkud jiného ražení než němečtí „gastarbajtři“ nebo francouzští Alžířané. Díky tomu se počty muslimů na našem území nikdy nedostaly nad kritickou hranici vzniku reálných sociálních problémů podobného typu, jakým čelí Velká Británie, Německo nebo Francie.

Turci mají v Severoatlantické alianci jednu z nejpočetnějších armád. Nyní však údajně pomalu přerušují styky s vedením NATO. Například i profesor Krejčí říká, že vedení Aliance si také uvědomuje, že Turecko takové, jaké dnes je, už vlastně moc nepotřebuje. Nejedná se ale o nebezpečnou situaci? A co by mělo vedení Aliance v tomto případě podniknout. Zabezpečit své jaderné základny v Turecku nebo i další kroky?

Hlavním důvodem přijetí Turecka do NATO v roce 1952 (spolu s Řeckem) byla snaha USA přiblížit se co nejvíce k hranicím tehdejší SSSR pro zajištění účinnosti prvního jaderného úderu strategických bombardérů. V 60. letech minulého století byla na území Turecka umístěna odpalovací zařízení amerických raket středního doletu Jupiter s doletem 2400 km a termojadernou hlavicí velké mohutnosti.

Turecko se tak během studené války postupně stalo pro USA nepostradatelným, ale zejména pro evropské členy NATO také stále „zlobivějším“ a problémovějším členem Aliance. Evropské země měly problém mj. s tureckou invazí a okupací části Kyperské republiky v roce 1974, s utlačováním Kurdů a také se svéráznými přístupy Turků k uplatňování lidských práv. S některými aktivitami Turecka mělo problémy i americké velení NATO.

V současné době je asi největším rizikem pro NATO i EU fakt, že Turecko disponuje po USA druhou největší armádou v NATO (odhadem 500 tisíc nasaditelných vojáků), dobře vycvičenou a s bojovými zkušenostmi. V současné době v Evropě prakticky neexistuje armáda, která by se jí dokázala vojensky postavit (s výjimkou jaderných mocností Británie a Francie). Její použití je sice vázáno na souhlas tureckého parlamentu, ale poté, co proběhly v jejích řadách čistky po nezdařeném puči a na velitelská místa se dostali sice nepříliš zkušení, ale Erdoganovi oddaní důstojníci, je zřejmé, že se jedná o vázanost čistě formální.

Turecko je navíc jedním z pěti států NATO, které jsou součástí americké politiky sdílení jaderných zbraní (spolu s Belgií, Nizozemskem, Německem a Itálií) a na letecké základně Incirlik je umístěno celkem 90 termojaderných pum B61, z nichž 40 je určeno přímo pro potřeby tureckého letectva. Jejich použití podléhá souhlasu NATO. Za normálních okolností je však nelze použít bez „klíčů“ k jejich odjištění, které vlastní pouze USA.

Nedomnívám se ale, že by Turecko v současné době obrátilo svou armádu proti některému státu EU včetně Řecka. Erdogan je sice radikál, hrající na islámskou notu, ale je také pragmatický politik, a rozhodně není šílenec. Je mu jasné, že v takovém případě by USA neváhaly zasáhnout, a že by to Turecko hodně bolelo.

Z pohledu perspektivy dalšího členství Turecka v NATO je podstatné to, že jeho význam pro NATO a zejména USA z hlediska jaderného odstrašování podstatně klesl. Očekávám proto, že díky jeho sbližování s Ruskem, pro které má ovšem vysoce pragmatické důvody (otevření cesty do Asie), a dalšímu pokračování v aktivitách proti EU, vyvolá některá z velkých členských zemí Aliance jednání o pozastavení nebo přímo ukončení jeho členství v Alianci. Možná právě na to Erdogan v současnosti hraje.

Co se týče termojaderných pum, umístěných na základně Incirlik – jaderná strategie je velmi složitá šachová partie, jejíž tahy prakticky stoprocentně závisejí jen na zájmech velmocí a veškeré kroky v této oblasti podléhají nejpřísnějšímu utajení. Pumy B61 mohou být stále na základně, ale je možné, že byly už dávno přemístěny na jiné místo v rámci evropské části NATO. Vzhledem k tomu, že jejich ukládání, udržování v potřebné pohotovosti, střežení i použití vyžaduje velmi složité technologické i personální zázemí, není jejich přenesení jinam tak jednoduché, jak se o tom občas píše nebo hovoří v médiích. V souvislosti s možnou náhradou úložiště padají do úvahy především dosavadní „partneři ve sdílení“, ale mluví se v této souvislosti rovněž o Rumunsku, Polsku, a dokonce i ČR. Ale to už jsme v oblasti čirých spekulací – jak víte, u nás se obvykle „všechno vykecá“.