Jak vysoká je investice do začátku stomatologické praxe?

Nemusí být nijak závratně vysoká, ale čeští stomatologové na to moc nehledí.  

Když jsem začínal, tak nám banky nechtěly půjčovat peníze. Zvlášť, když jsme neměli smlouvu s pojišťovnou. Kdežto dnes je situace úplně jiná.

Problém je v tom, že firmy stomatologům nutí zbytečně drahé vybavení. Proto řada z nich nepracuje na pojišťovnu, neboť musí splácet. Firmy jim ale říkají – vždyť si to kupuješ jednou v životě, tak si kup to nejluxusnější…

Na západě je to tak, že mladí vystudovaní zubaři většinou pracují pět až deset let pro někoho jiného. Až posléze si otevřou vlastní praxi, mají už něco vyděláno, ale i tak často nakupují vybavení „z druhé ruky.“ Pro začátek to stačí. Když je potřeba něco navíc nebo modernější, tak si to koupí za své a nezadlužují se.

U nás však žasnu, jak honosné praxe si zakládají kolegové čerstvě po škole. Doslova musím říct, že málokde v New Yorku nebo Švýcarsku jsem viděl takové ordinace, jako na českých vesnicích. To, co by mohlo stát pět milionů, tady stojí dvacet. A je jasné, že čerstvě vystudovaný doktor si to ze svého nezaplatí.

Výsledek je tedy ten, že zadlužení zubaři nepracují na pojišťovnu, ale dělají plomby za šest, sedm tisíc, protože splácí vysoké úvěry.

Tady v Asklepionu máme starší křesla, a kolegové se často diví, proč nekoupíme nové. Já vždy odpovídám, že bych to musel pacientům zdražit. A to nechci.

Je tady navíc zakořeněné myšlení, které podporují samotné univerzity, že to nejdražší rovná se nejlepší. Ze škol vycházejí stovky zubních lékařů, kteří plánují mít tu nejlepší a nejluxusnější praxi pro nejbohatší klientelu… Ale málokdo už myslí na obyčejné lidi, kterých je většina.  

Postupem času k tomuto uvědomění mnozí zubaři dojdou. Přetahují se s kolegy o hrstku bohatých pacientů, a ti běžní lidé na jejich služby nemají… Často pak kvůli těmto důvodům musejí změnit cenovou politiku, jinak by se neuživili.

Často upozorňujete na to, jak špatně jsou na tom Češi s ústní hygienou. Opravdu je to stále tak špatné? Liší se skutečně úroveň péče o zuby mezi lidmi s různým sociálním statusem?

To je pravda, to se liší, ale nebylo tomu tak vždy. Když jsem coby stomatolog začínal, setkal jsem se s něčím, co na západě vůbec neexistuje – bohatý člověk s dezolátními zuby.

Mimochodem, víte, jak ve Velké Británii říkají špatným zubům? Czech teeths – české zuby. Ti nejproblematičtější pacienti tam pocházeli z Čech. Vesměs Romové s kombinací špatně opravených či neopravených zubů s nedostatečnou hygienou.

Několik desetiletí nazpět nebylo samozřejmostí, že si lidé čistili zuby. Lépe řečeno – skoro si je nečistili. Chrup proto měli v úplně dezolátním stavu, a to ať byli bohatí, nebo chudí.

Dnes je ta situace jiná. Lidé z centra Prahy, Olomouce či Brna kazy nemají a mít nebudou. Není to nutně tak, že by tyto lidi definovalo bohatství, ale jsou to rodiny s určitými životními standardy, do kterých hygiena a péče o zuby patří. Pochopili, že elektrický kartáček za pět tisíc je investice, která se vyplatí. Je rozdíl dát pár tisíc za kartáček než tři sta tisíc za nové zuby.