Premiér Andrej Babiš byl americkým prezidentem Donaldem Trumpem pozván do Bílého domu, zatímco náš prezident Zeman stále čeká. Naznačuje nám tím americká diplomacie něco?

Tak už se to v diplomacii dělá, takže naznačuje. Prezident Zeman se hodně snažil a snaží dostat se do Bílého domu a setkat se s prezidentem Trumpem, ale nedaří se mu to. Odhaduji, že to bude například kvůli jeho až přespříliš nekritickému a vstřícnému vztahu k Rusku a Číně. 

Co si lze slibovat od chystaného březnového setkání Babiše s Trumpem? Je dobře, že Babiš za Trumpem jede?

Když už nemůže prezident, což by bylo vhodnější, ale na Hradě sedí Miloš Zeman, tak je dobře, že se s prezidentem Trumpem sejde alespoň předseda vlády. Spojené státy jsou stále naším nejvýznamnějším spojencem a je v našem strategickém zájmu udržovat silnou transatlantickou linku. Zvláště nyní po Brexitu, kdy z Evropské unie mizí přirozená protiváha Francie a Německa.

Takřka okamžitě na zprávu o pozvání Babiše reagoval expremiér Mirek Topolánek, a to po svém. Americké ambasádě v Praze i premiérovi přes Twitter vzkázal: „Zájmy Westinghouse v ČR musí být opravdu silné, když americká administrativa zve do Bílého domu bolševika, agenta StB a kriminálníka v jedné osobě.“ Má Topolánek pravdu? A je vkusné volit takový způsob komunikace?

To není otázka na mě, to se musíte zeptat bývalého premiéra Mirka Topolánka.

Návrh skupiny poslanců kolem Václava Klause mladšího ohledně mazání příspěvků na sociálních sítích neuspěl u Ministerstva spravedlnosti. Resort doporučil návrh neschválit. Je Klausův návrh cestou, jak chránit demokracii? Odpůrci návrhu říkají, že by jeho prosazení nahrávalo ruské propagandě.

V žádném případě nejsem zastáncem odstraňování komentářů či názorů uživatelů sociálních sítí, které nejsou v rozporu s platným právem. Na druhou stranu tuto praxi nepovažuji za zásadní ohrožení demokracie a stále respektuji to, že sociální sítě nejsou veřejným statkem ani službou. Pokud bychom chtěli přesto tento jev nějak postihovat, má to hned několik otázek. Jednou z nich je, zda použití prostředků trestního práva je v této věci adekvátní. Dle mého názoru není. Další otázkou je pak vymahatelnost této normy. Těžko si lze představit například trestní stíhání Facebooku, který nemá sídlo v ČR…

Francouzský prezident Emmanuel Macron na slavnostní večeři se zástupci francouzských židovských organizací nadhodil myšlenku, že ti lidé, kteří budou usvědčeni z „hate speech“ na sociálních sítích, by z těchto sítí měli být doživotně vyloučeni. Je to dobrý nápad? A je lepší Macronova, či Klausova cesta?

Tento názor je dle mého názoru zcela mimo realitu. Šíření nenávisti a nenávistné projevy samozřejmě zasluhují přiměřený trest. Těžko si lze ale představit, že stát bude nutit sociální sítě k tomu, aby někomu neumožňovaly „vstup“ do jejich prostoru. Stát má k dispozici celou řadu jiných nápravných či represivních prostředků, kterých by měl využívat. Srovnání těchto dvou cest není dost možné, neboť každá jde úplně jiným směrem.

Reportérka ČT Nora Fridrichová se nechala zvěčnit, jak drží odznáček na podporu EU. Byl to zásadní výstup proevropské kampaně před volbami? Je v pořádku, aby zaměstnanec veřejnoprávního média takto agitoval ve prospěch jedné či druhé strany?

Byť se zřejmě nejedná o porušení nějakého psaného pravidla, očekávala bych, že novináři veřejnoprávních médií si své politické postoje ponechají pro sebe a budou v těchto otázkách vystupovat neutrálně, pokud opravdu chtějí, aby je brala veřejnost vážně. Ale nepřikládám tomuto zviditelnění paní redaktorky nějakou zásadní váhu a nepředpokládám, že to bude mít nějaký dopad na evropské volby. 

Miliardář a filantrop George Soros si postěžoval, že EU se hroutí jako SSSR v roce 1991 a že „politbyro“ jen vydává zbytečné příkazy. Je jeho hodnocení trefné? A není možné, že za to mohou právě lidé, jako je on?

ODS dlouhodobě tvrdí, že tlak na další politickou integraci EU, který vyvíjí její hlavní proud, nesmyslné regulace, přebujelá byrokracie a odtrženost evropských institucí od občanů a jejich každodenní reality jsou dlouhodobě neudržitelné. Nejedná se tedy o žádnou revoluční myšlenku, protože evropský superstát je již dávno dle našeho názoru utopií. Je jen otázkou, zda si to čelní představitelé Unie včas uvědomí. Zatím se zdá, že je z jejich snu neprobraly ani takové události, jakou bylo referendum o Brexitu. Zásadní otázkou v této věci je ovšem východisko. ODS patří k zastáncům reformy EU, jejího zeštíhlení, ať už jde o administrativu nebo zbytečné regulace. Odhaduji, že George Soros vidí cestu spíše v ještě větším semknutí a centralizaci. To je dle mého názoru ovšem právě ona cesta do pekel. 

Bruselský think-tank ECFR, Evropská rada pro zahraniční záležitosti, spočítal, že kdyby v květnových volbách euroskeptici získali více než třetinu křesel, mohli by bránit přijímání nových zákonů a zásadním způsobem ovlivnit směřování EU. Bylo by to žádoucí, nebo je naopak potřeba hasit evropský dům, který nám hoří, jak říkají někteří proevropští aktivisté?

Obecně se domnívám, že zbrzdění evropské legislativní mašinerie by nám všem prospělo. Zahušťování práva způsobené neustálým chrlením nových a nových předpisů vede k naprosté nepřehlednosti a devalvaci právních předpisů. Výsledek voleb lze jen velmi těžce odhadovat a další vývoj bude záviset i na tom, jakým způsobem se strany z jednotlivých zemí po volbách přeskupí v rámci europarlamentních frakcí. Není neobvyklé, že některé strany doma hlásají tvrdou kritiku Bruselu, ale v europarlamentu jsou zakotveny ve frakci, která je na straně většiny. 

Bývalý armádní šéf Jiří Šedivý v rozhovoru pro Reflex pronesl, že do Evropy bude chtít nová generace migrantů z Afriky, v důsledku čehož se evropská společnost radikalizuje pod heslem, že „násilí plodí násilí“. Lze s tímto pohledem souhlasit? A co by měla Evropa dělat?

Migrace není nový bezpečnostní fenomén. Je zřejmé, že se budeme muset v budoucnu čím dál tím více potýkat s její hrozbou. Nemusí se přitom jednat o migraci vyvolanou výhradně ozbrojeným konfliktem, ale i změnou klimatu, přírodních katastrof a stranou nebude ani ekonomická migrace, která nemá jen negativní důsledky. Společnost bude více náchylná k radikalizaci za předpokladu, že nebudou mít jednotlivé země migraci pod kontrolou a přestanou zcela platit nastavená pravidla, která se této situaci snažila předcházet. Je nutné požadovat jejich důsledné plnění a navrhovat preventivní řešení. Představitelé EU v minulosti selhali, když nečinně přihlíželi porušování Dublinských dohod a tolerovali trhliny v zajištění vnější hranice EU. Navíc brali na lehkou váhu důležitou kontrolu plnění závazků z nich vyplývajících.

V klíčových oblastech obrany a bezpečnosti vždy platí, že se nevyplácí podceňovat situaci a zároveň je důležité připustit si, že tyto oblasti stojí nemalé finanční, ale i věcné, personální a další prostředky. Bezpečnost nikdy nebyla a není samozřejmost.

Jak naložit s džihádisty, kteří se chtějí vracet do Evropy? Evropské státy je budou přijímat zpět, pokud se jedná o jejich občany…

Také se nejedná o novou otázku. Již při prvních zmínkách o přesunu některých občanů států Evropy do řad tzv. Islámského státu se začalo o tomto problému, který byl nevyhnutelný, mluvit. Nejdůležitější je tyto osoby identifikovat a zajistit, aby zpravodajské služby a bezpečnostní sbory všech evropských zemí byly schopny jejich návrat včas podchytit. Některé země mají možnost odejmout těmto islamistům své občanství, další země mají právní prostředky, jak je za jejich zločiny stíhat i po návratu do své země původu. Přesně tak by měly tedy postupovat.