Co jste dělala 17. listopadu 1989? Pamatujete si přesně ten den? Co se vám honilo hlavou? Na čem jste tehdy pracovala, jaký byl váš  život?

Dotyčného dne 17. listopadu 1989 jsem si coby příslušnice střední generace nemohla nevzpomenout na srpen 1968, kdy jsem byla v Praze a při zážitcích z najíždějící laviny tanků, střílení u rozhlasu a Národního muzea, shromažďování na Václavském náměstí a rozhovorech se sovětskými vojáky v sobě přehodnocovala do té doby všudypřítomnou ideu „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Výraz „politický převrat“ znala naše tehdy mladá generace pouze z dějepisu a očekávali jsme změny k lepšímu. Opak byl pravdou a my ke všemu zažili ještě i politické prověrky a okupaci. Po této zkušenosti se z našeho pohledu nedalo, než 17. listopad sledovat s obavami, co z toho vzejde. Tehdy jsem pracovala v obchodním podniku Potraviny v týmu, který řídil obchodní provoz.

Co pro vás tehdy bylo nejstrašnější, například politicky?

Nejstrašnější pro mě bylo, jak všechno ve společnosti a v životě lidí podléhalo komunistické ideologii. I ty potraviny.

Jak se váš život změnil za čtvrt století od té doby?

Můj život se stal svobodným, mohla jsem například při jisté příležitosti popsat ve svém životopisu i život mých německých příbuzných a předků a uvědomila si, že je tomu tak vlastně poprvé.

Jak se podle vás změnila naše společnost? V těch dobrých i špatných souvislostech…

Naše společnost se za uplynulých 25 let velmi změnila. Patříme do Evropy, máme důvod učit se cizí jazyky, máme plné prodejny zboží, otevřené hranice. Také svobodu a demokracii, ale neumíme s těmito hodnotami dobře zacházet. Jestliže není přesně nastaveno a dodržováno, že práva jednoho jsou omezena právy druhého a mimo práv má každý také povinnosti, pak taková demokracie škodí všem a svobodný není nikdo. Dokladem je úpadek morálky, kriminalita a další společensky nebezpečné jevy. Chybí prosazování křesťanských zásad a víra.

Je něco, z čeho bychom si z doby před rokem 89 měli vzít příklad?

Ano, myslím, že mnohé radikální změny v nejrůznějších oblastech, které se dotkly až zániku národních tradic, například ve školství, dobré nebyly.

Zasvětila jste profesně svůj život utužování česko-německých vztahů, byla jste referentkou Euroregionu Krušnohoří. Co je největší střepinou, která umí hovor Čechů a Němců dnes dostat do vypjatých obrátek?

Je to stále bolestné téma  - vyhnání.

Příští rok si připomeneme 70 let od „odsunu“ československého obyvatelstva hlásícího se k německé národnosti (r. 1945) z Československa do americké a sovětské okupační zóny v Německu. Jak vnímáte tyto události?

Přála bych naší vládě, aby se k 70. letům vyhnání německého obyvatelstva postavila důstojně, a dokázala tím alespoň zčásti napravit tento zločin, spáchaný na drtivé většině nevinných obětí. Naši rodáci určitě vzpomenou na jejich tradičních vzpomínkových místech bohoslužbami a modlitbami za starou vlast a za oběti této tragedie. Nám i jim bych přála, aby u nás pravda a láska konečně zvítězila nad lží a nenávistí.

Jaké byly vztahy Němců a Čechů před třiceti, čtyřiceti lety a jaké jsou z vašeho pohledu dnes?

Vztahy našich sousedících národů odpovídaly politickým poměrům doby. V době železné opony byly jiné než dnes. Máte-li na mysli odsunuté Němce, tak ti mají coby věřící katolíci v sobě lásku ke staré vlasti i schopnost odpouštět.

Proč jste se začala zabývat vztahy právě s Německem? Máte německé kořeny?

Pocházím ze smíšeného manželství, jak to bylo v našem regionu časté. Zabývat se právě těmito vztahy tedy vychází z mojí přirozenosti a vnímám to mimo jiné jako dar svým předkům, kteří kvůli tomu politicky velmi trpěli. V roce 1966 jsem dostala nabídku pracovat v Německu v oblasti modelingu. Kvůli perzekucím, které by zde moje rodiče čekaly, jsem toho nevyužila. Později jsem došla k tomu, že je důležitější zkusit odbourávat mezi Čechy a Němci nežádoucí bariéry minulosti, což může nejlépe člověk, který umí obě strany pochopit. S vděčnou radostí mohu říci, že se mi to daří.

Před pár týdny jste jela do Německa pro cenu. O co šlo?

Již čtrnáct let jsem dobrovolnicí v Oblastní charitě Most, kde jsou mi svěřeny mezinárodní vztahy a práce v přeshraničních projektech. Jedním ze dvou desítek zahraničních partnerů je i Lidová solidarita Německa – od jejího spolkového prezidenta jsem obdržela letos v říjnu v Berlíně „Čestnou cenu“.

Je to první podobné ocenění, které jste získala?

Ocenění není jediné, již roku 2007 v rámci velmi pěkného projektu s názvem „Spolu v Evropě“ jsem obdržela „Stříbrnou plaketu města Marienbergu“ za zásluhy o rozvoj partnerství měst Most-Marienberg. Roku 2012 jsem měla tu čest převzít cenu ekumenické iniciativy Bavorska „Zlatou holubici míru“ za zásluhy o porozumění mezi národy.

Jste takto oceňována i v naší republice?

U nás jsem v roce 2013 v Praze obdržela Cenu Charity Česká republika „Za rozvoj Charitního díla“. Všech ocenění si velmi vážím a vnímám je jako závazek.

Setkáváte se s českými rodáky v Německu. Proč mají zájem vracet se do naší republiky?

S našimi německými rodáky se setkávám v Německu i v Česku. Jsou to lidé vzdělaní, inteligentní, pracovití, dobře situovaní a především křesťané, vychovaní k lásce k vlasti svých předků. Sledují vývoj v naší zemi, radují se z našich úspěchů a smutní s námi, když se nám nedaří. Spolupracují s námi v projektech při záchraně kulturních památek, obnově zaniklých tradic a kultivování krajiny i mezilidských vztahů našeho regionu.

Je něco, za co se před nimi stydíte?

Stydím se před nimi za to, že se jim nedostalo za vyhnání omluvy a také za našeho prezidenta Zemana.

Jak dlouho tuto aktivitu děláte?

V přeshraničních projektech pracuji téměř dvě desetiletí.

Je správné označení, když řekneme, že jste „pracující seniorka“? Jak vnímáte dnes život důchodců v České republice? Například i ve srovnání s Německem?

Ano, počítám se mezi aktivní seniorky a mám za to, že se našim seniorům nevede špatně. Ve srovnání s Německem mnohým chybí právě ta aktivita, jejíž absence vede k sociálnímu vyloučení. V Německu například sociální organizace dělají na dobrovolníky výběr. U nás představa pracovat zadarmo nemotivuje. Přitom patřit do nějakého kolektivu, kde se něco děje, být druhým lidem užitečný, učit se novým věcem a poznávat nové lidi, je právě onou vstřícností k životu, která je člověku blahodárná.

• Seriál ParlamentníchListů.cz k 25 letům od listopadu 1989
  
  

Neděsí vás, když střední i starší generace a rodiny najednou obracejí a říkají, že za komunistů bylo lépe?

Za komunistů se nemusela vyvíjet žádná vlastní iniciativa, ba byla tomuto režimu přímo nebezpečná. Dobře bylo tedy jen určité společenské vrstvě. Za to, co má komunistická strana v této zemi na svědomí, by již neměla existovat.

Jsou problémy, které se nejen nevymýtily, ale které nově vytanuly?

Ano, jsou problémy, které nově vytanuly. Mezi ně například patří bezdomovectví, které naši společnost přímo devastuje a mělo by stát mimo zákon. Zde vidím hlavní příčinu ve společnosti samé, která nemá nastaveny zákony tak, aby lidi, kteří sami nedokáží žít na dobré, lidsky důstojné úrovni, přiměla se pozvednout. To nemá s demokracií nic společného.

Jak se díváte na současnou imigraci různých národů do České republiky?

Současnou imigraci v celé Evropě vnímám jako velký problém, který narušuje mezilidské soužití i kultury jednotlivých národů. Měly by platit pevné zákony, ve které zemi chci žít, tam jsem povinen přijmout  její jazyk i kulturu. Takové zákony by mohly problém vyřešit. To rovněž nemá s demokracií nic společného.

Měla jste ráda Václava Havla? Setkala jste se někdy s některými prezidenty?

Václava Havla velmi ctím a obdivuji, dělal nám Čechům čest i všude v zahraničí. S prezidenty jsem se ve svém životě osobně setkala, ale důležitější je, zda k nim můžeme mít úctu. To v případě pana prezidenta Zemana bohužel neplatí.

Kam podle vás 25 let od listopadu nyní spějeme? Jako země, jako Evropa…

Naší zemi i Evropě bych přála, aby spěly k návratu ke křesťanským hodnotám, etice, slušnosti a víře v Boha. Je to jediná správná cesta, abychom nadále nespěli do pekel.