Co byste rád úvodem našeho svátečního povídání o Velikonocích řekl?

Pro všechny křesťany, kteří ještě v Evropě zbyli, je tato, jak se jí říká na Moravě „veliká noc“, největším křesťanským svátkem.

A předem dalšího povídání jeden starý židovský vtip: Potká v Jeruzalémě starý Moshe na cestě ze synagogy Izáka a povídá: „Poslouchaj, tak jsem slyšel, že oni pronajali tu jejich hrobku tý famílii toho tesaře z Betléma? A prý nějak lacino? Takhle budou brzo plajte!“
„Was heist lacino, Moshe?! Vždyť je to jenom na tři dny!“

Ti, kdo vědí, co jsou to vlastně Velikonoce, rychle pochopí tuto prvorepublikovou anekdotu.

Já jen doufám, že někdo ano. Po století boje proti „katolicismu“ a „Římu“, kterého se zúčastnil v roce 1918 i Masaryk a jeho družina s heslem: „Nikoliv Řím, ale Tábor je náš program.“ Za německé okupace byly stovky kněží, mnichů a věřících zavírány do koncentráků, aby pak po vítězství komunistů v roce 1948 strana rozhodla tu černokabátnickou verbež zničit úplně. V kratičkém okamžiku, po roce 1989, se brzo opět zvedla vlna tzv. moderních a pokrokových, která dodnes hlásá, že kněží a vůbec jakákoliv křesťanská víra jsou překážkou na cestě k další „světlé budoucnosti“. Kterých už jsme zažili, pokud si pamatuji jen za mého života od narození v protektorátu, celkem pět nebo šest.

Křesťanská víra tedy podle vás nemá na růžích ustláno ani v nynější době?

Doba a mravy se mění, ideologická nenávist ke křesťanství, a tudíž také k Židům, protože právě oni byli prvními křesťany, jaksi u mnoha „vzdělanců“ přetrvává. Přesto doufám, že většina lidí si stále pamatuje, že Velikonoce se slaví jako vzpomínka na zmrtvýchvstání jistého Ježíše Krista, jehož matka byla Židovka jménem Marie. Zároveň ovšem v této době Židé, kteří zůstali věrni víře svých předků, slaví svátky pesach.

Zatímco židovský pesach oslavuje památku osvobození jednoho národa, smrt na kříži po boku dvou lotrů, pohřeb a pak následné „zmrtvýchvstání Páně“ křesťané. Kristus, pro křesťany všech odnoží, je syn boží. A svou smrtí a svým znovuzrozením ukazuje úplně nový pohled na lidský duchovní svět, morálku a sílu sebeobětování, jakou doposud žádné monoteistické náboženství neznalo. A právě proto jsou symbolem Velikonoc vajíčka, tedy něco neživého, z čehož se může opět zrodit nový život.

Jak čas Velikonoc jako nejvýznamnějšího křesťanského svátku, oslavy zmrtvýchvstání Ježíše Krista, prožíváte vy osobně? Co vás v pohledu na Velikonoce a jejich slavení nejvíce ovlivnilo?

Prožívám je dnes spíše tím, čemu se říká „usebrání“. Co mne ovlivnilo? Jako vždy dětství. Jako malinkého caparta mne převlékli za holčičku a vyhnali házet lupínky na „růžencovou slavnost“, a najednou „rup“ a byli tady pionýři! Velikonoce byly, jak se po pražsku říká, „furt“. Jako dítě, tedy kluk z předměstí v 50. letech, jsem o nějakém zmrtvýchvstání určitě nepřemýšlel. Sice jsme tehdy denně slyšeli kolem sebe výkřiky „ježíšmarjajosef“ anebo „panenkomárija“ případně „himlhergot“, ale s nějakým náboženstvím jsme si to ani náhodou nespojovali.

U nás na předměstí Prahy, kdy byly kolem samé rudé hvězdy a prapory, polovička třídy měla buď tatínka u PTP, anebo rovnou v kriminále, případně měla jako děti holičů, malířů bytů a podobně „buržoazní původ“, a přesto se kupodivu i v této době velice slavily Velikonoce. Jistě klášter salesiánů byl obsazen protileteckým dělostřelectvem československé lidové armády a na rozích ulic byly schránky s nápisem KSČ a výzvami k budování komunismu. Ale to nám, dětem, nevadilo, abychom nepletli pomlázky a nechodili dům od domu „koledovat“. Ovšem s tím, že jsme věděli, kde bydlí „kovaní bolševici“ a kam se nesmí. Ovšem z tohoto hlediska ne každý člen komunistické strany byl tzv. bolševik. To jsme i my jako děti věděly. No tak mnozí z těch, kteří se prostě k bolševikům dali a víceméně se za to styděli, nám dávali největší výslužku. Ročník přede mnou zrušili u nás ve škole výuku katechismu, takže jsme od kamarádů jakžtakž zaslechli, o co jde. Ovšem pravda je, že mnozí ti katechetové byli v očích dětí stejně protivné osoby jako náhle se vynořivší soudruzi a soudružky agitátoři.

Užívali jste si velikonočních svátků i v období, kdy se z dětí stávali puberťáci?

To už jsme nejenom chodili koledovat o vajíčka, případně bonbony, ale pochopili jsme, že ty hihňající se holky, co kolem utíkají, se schválně nenápadně schovávají, abychom je náhodou nepřehlédli. A ještě k tomu piští a chtějí si hrát na prastarou holčičí hru: „Hele, hele, jak jsem pěkná!“ A to zdánlivé nemotorné utíkání je vlastně výzva „chyť si mě!“, čemuž jsme nemohli odolat. Tehdy nějaký pohlavek anebo výprask řemenem ještě nebyly zločinem proti lidskosti, takže pro holky, pokud nebyl některý kluk úplný pitomec a švihal rákoskou přesně tam, kde se to čekalo, to bylo prostě žúžo. Mimochodem, jak jsem později zjistil, některé holky si pod modré trenýrky, které děvčátka běžně při lítání po ulicích pod sukýnkami nosily, předem dospod navlékly ještě teplé zimní kalhotky, které sloužily jako tlumič. Takže tehdejší Velikonoce jsme rozhodně nebrali jako nějaký duchovní svátek, o Ježíšovi se nikdo v novinách ani v pionýrském „Ohníčku“ nic nedočetl.

Kdy jste tedy začal vnímat duchovno Velikonoc?

Ze začátku jsem je bral tak, že s nimi začalo jaro. Velikonoce, barvení vajíček, pletení pomlázek pro sebe a potom pro syny jsem dlouhou dobu považoval i já sám víceméně za oslavy jara. Tak jako odchod zimy oslavovaly už stovky generací před námi. Ale víra ve spasení? Kostely a chrámy se mi vždycky líbily a jistě nejen mně, ale i mnoha jen formálním věřícím anebo i ateistům.

Poměrně konformní jsem byl, jako byla většina národa a dodnes je, k tvrzení, že Češi patří mezi nejateističtější národy na světě. Až za mnou po roce 1990 služebně začínali jezdit do Prahy a vůbec po České republice Španělé a Italové. Jeden z profesorů madridské univerzity, milovník architektury, mi hned druhý den po příjezdu do Prahy řekl, že nechápe, jak to že se v Evropě tvrdí, že jsme ateisté! Vždyť v Praze je na každém rohu nějaký kostel, který je i po čtyřiceti letech vlády komunistů většinou v lepším stavu než mnoho kostelů u nich. A že z pohledu z Hradčanského náměstí má, jak se často v zahraničí říká, „zlatá Praha“ nejen špičky stovek věží pozlacené, ale že nad Prahou trčí křesťanské kříže, které při západu slunce zlatě září.

Diskuse na téma, proč ateistický národ, a dokonce komunisté, bojovníci proti „tmářské víře“, si z nějakého důvodu váží kostelů, byla s katolickými Španěly složitá. Nechápali, že při večerní diskusi u vína si „ateističtí“ Češi strašně stěžují na barbarské komunisty, že hlavně v pohraničí zničili plno kostelů. Když jsme pak jezdili po vlastech českých a moravských, přibývalo všetečných otázek, jak to že u nás je v každé vesnici kostel, když jsou ty vesnice na dohled od sebe. A všude jsou nějaké kapličky a „boží muka“. A navíc mne překvapovali otázkami, proč, když jsme údajně takoví neznabozi a vůbec „lidi z Východu“, proč po převratu všude nejdřív opravujeme školy a kostely a kaple. I když ještě máme opadané fasády na barácích. To se dost špatně vysvětlovalo. A zkuste někomu přeložit, že s námi, Čechy, a vírou to bylo vždycky těžké. Jak napsal Karel Havlíček Borovský někdy před 170 lety: „Bože milý! Jsi-li?! Chraň duši mou! Mám-li jakou!?“

Zmínil jste pověst Čechů jako jednoho z nejateističtějších národů na světě. I nyní průzkumy ukazují, že zhruba jen pro desetinu z nich znamenají Velikonoce náboženský svátek. Čím to je a měl jste možnost poznat v tomto čase jiné země, v nichž naopak jsou Velikonoce především náboženským svátkem?

Viděl jsem slavení Velikonoc v několika zemích. Například ve Španělsku anebo Itálii, ale také v Rakousku a Německu, kde je prostě u střední a starší generace křesťanská oslava Velikonoc součástí dlouhé nepřetržité tradice. Stejně tak jako třeba v Izraeli oslava pesachu. To, že se u nás neslaví Velikonoce jako celonárodní svátek – s výjimkou střední a jižní Moravy – má vícero důvodů. Národy mají svoji paměť a porážka husitů/kališníků, a jak se správně říká „utrakvistů“, a jejich likvidace po roce 1648 se prostě nese našimi dějinami dodnes. Násilná rekatolizace prakticky už navždy poškodila vztahy našeho národa ke katolické církvi a i na Moravě byly a jsou tyto svátky, tedy náboženské Velikonoce, spíš slaveny jako svátky jara. Postoj různých národů k Velikonocům coby náboženskému svátku jsem jednou v Madridu dlouho probíral, jistěže u vína, se skupinou španělských intelektuálů. Jeden z těch, co znal dobře Prahu, mi pak řekl, že vztah k bohu je uložen hluboko v duši každého národa.

U nás katolická církev nechala v rámci rekatolizace postavit tisíce kostelů a kaplí a božích muk, Čechům se během času začaly líbit, líbí se jim a váží si jich. K tomu, aby vyjádřili svoji víru, či k diskusi s bohem prostě potřebují kostel. Ale katolickou církev jako takovou už moc ne. Katoličtí Španělé mají kostelů daleko méně. A pro vnitřní víru je moc nepotřebují. Když vyháněli muslimské Maury ze Španělska a dobývali nové državy, stačilo, aby conquistador – dobyvatel, zabodl svůj meč do země a pomodlil se u něj. Neboť ten meč tvoří kříž. A tím považoval svoji činnost a své poslání domluveno a požehnáno bohem. My k tomu potřebujeme kostel.

Tak je to ve světě s mnoha jinými věcmi. Skandinávci předstírají, že jsou abstinenti, ale ve skutečnosti prostě neumějí pít alkohol. O čemž my v Praze víme své. Francouzi a Italové pijí víno již od malička, vždy a všude, a prakticky tam nevidíte takové ty skandinávské anebo anglické opilce „na plech“.

Pro většinu české populace jsou ovšem Velikonoce svátky jarního období a probouzení přírody, což podle jednoho z průzkumů platí pro téměř tři čtvrtiny žen a jen polovinu mužů. Jaké to může mít vysvětlení?

My prostě slavíme hlavně svátky jara, jen málo z nás si vzpomene na nějakého vykupitele, což ovšem nemá s tím, zda na něco věříme, či nikoliv, prakticky nic společného. Našinci podle mne rozhodně nejsou ateisté ve smyslu lidí bez víry v cokoliv.

Procestujete-li Evropu a okolí, zjistíte, že u nás se sice k víře moc nehlásíme, ale o to zuřivěji se snažíme naplnit požadavky křesťanského Desatera, například „milosrdenství“, tedy dary a pomoc těm, kterým se něčeho nedostává. Jsme strašně hákliví až přecitlivělí třeba na to, když naši politici veřejně lžou. Což ovšem třeba v Itálii, Španělsku nebo Francii, ale i v anglosaském světě nechává většinu obyvatel naprosto duševně chladnou. Jsme jako národ silně rozhořčeni nad různými nápady o tom, že rodina je vlastně přežitek a naprosté většině z nás v hlavě zní: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.“

Čím dalším vámi vypozorovaným se v Česku lišíme od jiných evropských národů?

Já osobně vidím i všeobecnou nechuť k ostentativnímu vyvěšování cizích symbolů a vlajek, které se do nás snaží „nahustit“ kdekdo od roku 1939 až dodnes včetně hysterického mávání tibetskými anebo EU vlajkami, skrytou v přikázání: „Neučiníš sobě rytiny.“ (Exodus 20:4) Kde toto přikázání odsuzuje uctívání „model“.

A jsme doslova až fanatici, třeba oproti Němcům, v užívání božího příkazu: „Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.“ Co jiného je třicet let hledání „spolupracovníků StB“ a až pominuté antibabišovství.

Také jsme si ve své většině vědomi nezastupitelné úlohy žen ve společnosti. Vím, že nesmysly o tom, že pohlavní orientace je pouhým „konstruktem“, nic nezmění na tom, že naše ženy jako nositelky naší historie a jediné nenahraditelné tvůrkyně naší budoucnosti prostě mají k novému životu, ať jsou to rostliny anebo tvorové, prostě jiný přístup, což považuji pro přežití druhu za základní nutnost.

Jaké otázky si v souvislosti s Velikonocemi nejčastěji kladete?

K některým věcem musíte dospět anebo se pokusit najít odpovědi na některé otázky. Jednou z nich je otázka, co jsme vlastně zač, a druhá, kudy jsme šli, než jsme se dostali až sem. Takže jsem při hledání odpovědí načetl spoustu knih, než jsem navštívil Řím, tam vylezl do kopule baziliky svatého Petra, prohlédl si katakomby prvních křesťanů i se prošel po Fóru Romanu. V Istanbulu jsem prošel chrám Hagia Sofia, Modrou mešitu sultána Ahmeda, ale i obyčejnou mešitu, se souhlasem rady starších obyčejnou venkovskou mešitu v horách. A před cestou do svaté země doporučuji přečíst si nějaké biblické příběhy, samotná Bible je příliš složitá. Ale chcete-li pochopit, co to jsou Velikonoce a jaký a proč je vztah naší civilizace k bohu, ať židovskému Jahvemu anebo k Alláhovi a jeho proroku Mohamedovi, nejlépe se nám to povede právě v Izraeli. Nemusíte být věřící, ale stojíte-li na břehu Galilejského jezera u sochy znázorňující, jak Kristus předával církev svatému Petrovi, bude-li vám k tomu někdo číst (vzdělaná Židovka) úryvky z Bible a podíváte-li se do okolní biblické krajiny, začnete chápat, že sebelepší věda nedokáže vysvětlit všechno. Díváte-li se pak, jak praví Kralická bible, „z hory Olivetské do nížiny Getsemanské“ a před vámi jsou hradby Chrámové hory, a podíváte-li se do jámy-vězení, ve které byl Kristus vězněn, začnete mnohé chápat.

A když se zeptáte izraelské průvodkyně, zda ty kameny a cesta, po které jdete, jsou ty samé, co po nich chodil Kristus, dostane se vám odpovědi, že zcela určitě. Písemně to totiž potvrdili jak římští Pilátovi vojáci, tak špehové velekněze chrámu. I svědci, kteří dosvědčili, že Petr nejprve usekl jednomu ze sluhů velekněze ucho, aby pak na tom samém místě třikrát zapřel Krista. Pak musíte uznat, že ten biblický text a okolí kolem vás do sebe tak zapadají, že i největšího neznaboha návštěva těchto míst poněkud znejistí. Navštívíte-li pak chrám Božího hrobu a máte-li „štěstí“, že kolem vás zuří zrovna intifáda, takže na ulicích je víc ozbrojenců než turistů, můžete se v klidu dívat na kámen, na který měl být Kristus údajně položen, když byl sejmut z kříže. A budete-li mít ještě větší štěstí, můžete se dostat dovnitř do kapličky skutečného božího hrobu, pokud se zrovna mezi sebou neperou příslušníci několika křesťanských církví, kteří mají chrám rozdělený. A na které už po staletí dohlíží z příkazu islámského dobyvatele Slanina od roku 1187 jedna muslimská rodina. Jen tak mimochodem bych dodal, že podle starých židovských textů je pod skálou zvanou Golgota, na které stojí chrám Božího hrobu, kdesi pod ním pochován muž, kterého všichni známe pod jménem Adam.

Když jste měl tolik „štěstí“ na taková poznání, čím bychom povídání o Velikonocích mohli nejlépe uzavřít?

Jedno je jasné: muž jménem Kristus žil, byl to církevní reformátor a tribun lidu a skutečně byl popraven. Sám věřil, že je spasitel a že umírá proto, aby zachránil lidstvo. To samo o sobě je úžasný příběh, který už dva tisíce let formuje naši civilizaci.

Budete-li dnes slavit Velikonoce, vzpomeňte si, že jakýkoliv bůh, ať mu říkáme, jak chceme, je vlastně naše víra v něco, co přesahuje nás samotné. A že onen potulný kazatel Ježíš Kristus pro nás budoucí sesadil všemocného a vševědoucího, ale často nemilosrdného boha starých Izraelců a zaměnil na boha, který je milosrdný a který snad jako první na světě řekl, že všichni lidé jsou si před ním rovni.

A na ty pomatené hysterky, co vykřikují, jak u nás týráme ženy tím, že běháme za děvčaty s pomlázkami a šleháme je přes zadečky, na ty se vykašlete. Pamatujte si, co říkaly naše babičky: „Všeho do času a pánbůh navěky.“