Opět jste se vrátil ze Sibiře. Co vás do západním světem v současnosti nejnenáviděnějšího Ruska pořád táhne?
Nesdílím s nikým a vůči nikomu nenávist. Ta směřuje k černobílému vnímání lidí, událostí a světa jako celku. Může nás nasměrovat do stavu, ze kterého budeme hledat východisko do normálnosti jen za cenu obrovských obětí. Normální je pro mě komunikace, poznávání lidí, národů a zemí.
Vyrůstal jsem v době, kdy probíhala nesmírně krutá válka ve Vietnamu. Bylo to daleko od našich hranic. Nevnímalo se to tak citlivě, jako dnešní konflikt na Ukrajině. Nicméně, je tragédie lidí dál od našich hranic menší než ta, co je k našemu domovu blíže? Je smrt víc definitivní stovky kilometrů od nás a ta vzdálená tisíce kilometrů je méně definitivní?
S odstupem času od konce vietnamské války se objevilo množství faktů, které při jejím průběhu veřejnost neznala. Vedla se tehdy kampaň odporu proti vojenské politice USA, ale ne proti té zemi, proti USA. Alespoň tak si to pamatuji. Za poslední rok jsem navštívil pracovně nebo jako cestovatel země na třech kontinentech. A je pravda, že jsem se znovu vrátil i na Sibiř. Pakliže si uvědomíme, že je Sibiř gigantický prostor, byl jsem zase na nových místech. Už několik let mě lákalo nahlédnout na chvilku do života lidí na pólech obrovského chladu. Do celoročně obývaných nejchladnějších míst na severní polokouli. To byl cíl geografický. Souběžně jsem se nemohl a nechtěl vyhnout monitoringu stavu v hospodářské oblasti.
Zažil jste na cestě nějaké nemístné poznámky na své konto, tedy na adresu obyvatele Slovenska, které je v EU i NATO?
Ne. Část cesty po Sibiři jsem absolvoval sám, část ve skupině s Thajci a na malý úsek se k nám přidali i Australané. Žádné mimořádné okolnosti se nevyskytly. Ale možná…
Po skončení kulturního představení v domě kultury v malé obci nedaleko Ojmjakonu (Jde o jedno z nejchladnějších trvale obydlených míst na Zemi s průměrnou zimní teplotou kolem minus padesáti stupňů Celsia, pozn. red.) jsem si fotil nástěnku, na které byli prezentováni místní účastníci speciální vojenské operace, což je oficiální definice konfliktu na Ukrajině ze strany vedení Ruské federace. Jeden z organizátorů akce pro turisty se mě ne moc nadšeným tónem ptal, proč si to fotografuju? Reagoval jsem otázkou, jestli mi může obsah nástěnky vysvětlit.
S pocitem hrdosti na své osobní přátele zobrazené na nástěnce mi vyprávěl o jejich aktivní účasti na té speciální vojenské operaci. To, co probíhá na Ukrajině, mi ti, s nimiž jsem se na to téma bavil, vylíčili jako válku s NATO. Ohledně Evropské unie (EU) se nikdo nevyjadřoval. Neměl jsem pocit, že by jim spolupráce s EU nějak chyběla. Zjevně je potěšil fakt, jak mi řekli, že Japonsko potichu zmírnilo sankce ohledně vývozu ojetých aut do Ruské federace. Prý již neomezují vývoz limitem objemu motorů do dvou litrů. To je pro Sibiřany důležité téma. Na cestách tam dominují starší japonské automobily. Auta z Evropy považují za nespolehlivá kvůli provozu v jejich těžkých klimatických podmínkách. Stejně důležitým tématem pro motoristy jsou pneumatiky. Ruské gumy považují za dobré pro podmínky, ve kterých žijí. Na Sibiři se také osvědčily čínské pneumatiky.
A obchod mezi Čínou a Ruskou federací (RF) roste vysokým tempem. Při návratu domů jsem si na moskevském letišti Vnukovo hodil do ruksaku vydání Moskauer Deutsche Zeitung (Jde o noviny v německém a ruském jazyce vycházející v Moskvě dvakrát do měsíce, pozn. red.) ze 17. ledna. Na čtvrté straně byly statistické informace o podílu vybraných států na zahraničním obchodě RF. V roce 2024 měla Čína podíl 33,8 a Německo 1,8 procent. V roce 2021, tedy v roce před konfliktem na Ukrajině, měla Čína 18,3 a Německo 7,4 procent.
To jen potvrdilo můj rozhovor s taxikářem, který mě vezl na letiště. Byl to Kazach. Vezl mě v novém čínském autě. Když jsem se ho zeptal, jak je s ním spokojený, prohlásil, že velmi. Na tom typu v pronájmu si prý jako taxikář odjezdil po Moskvě sto dvacet tisíc kilometrů. „Koncem minulého roku jsem se rozhodl investovat do vlastního auta. Vůbec jsem neváhal, jakou značku si mám koupit,“ řekl mi. Dnes to vypadá, že řidiči v Rusku už budou kupovat čínské automobily nejen z nutnosti, protože ty evropské nejsou na skladě, ale i s přesvědčením, že jsou dobré a za dobrou cenu.
Byl jste v největší z republik RF Sacha. Jak tam místní smýšlejí o mezilidské nenávisti související s válkou na Ukrajině?
V rámci přípravy na cestu jsem některé detaily konzultoval s otcem Jankem, jedním ze slovenských katolických misionářů působících v Jakutsku, v Republice Sacha. Dozvěděl jsem se, že Jakutsko je multikulturní. To se mi tam i potvrdilo. Střetl jsem se tam s mnoha národnostmi, třeba Čečenci. Také s Ukrajinci. Byli velmi smutní z toho, že se na Ukrajině prolévá krev. Osobní kontakty s rodinným i příslušníky mají přerušené. Nikdo tam nerozumí, proč jim je vyčítán třeba hladomor na Ukrajině za sovětských dob a proč jsou z něj obviňováni.
Fotogalerie: - Vitkova Sibiř
Jedna paní mi řekla: „Pocházím z Charkova. Před více než čtyřiceti lety jsem odešla pracovat do Uzbekistánu a pak jsme skončila v Republice Sacha. Sestra stále žije na Ukrajině. Dlouho jsme byly v kontaktu, jezdila jsem k ní na návštěvy. Potom mi stále víc začala vyčítat zodpovědnost Rusů za hladomor na Ukrajině. Já za to ale nemůžu. Ostatně ani Rusové. Sestra by se měla podívat, kdo tehdy vládl v Sovětském svazu (SSSR). Kdo tehdy žádal změnu dohodnutých úhrad ve zlatě za průmyslové dodávky na platby obilím, protože ho bylo ve světě nedostatek. Obyvatelé SSSR se potýkali s hladomorem a umírali nejen na Ukrajině, ale i v Kazachstánu, Uzbekistánu a jiných svazových republikách. Považuji se za Ukrajinku, ale mé děti i vnoučata vyrostly ve Verchojansku. Jsou Jakuté a Jakutsko je jejich domov.“
Spisovatelka Pavlína Brzáková měla s knihou Dědeček Oge mezi Evenky problém kvůli propagaci násilí, ale šlo o součást nekalé hry úředníků. Vaše kniha, která vyšla v Rusku v elektronické podobě, žádné problémy neměla?
Rusové mají nastavenou vysokou míru citlivosti na některá témata a detaily, které my naopak vnímáme velmi povrchně anebo úplně jinak, než oni. Má kniha se jmenuje Sibiřské siroty – Bajkalsko-amurská magistrála. Opakovaně jsem se střetl s přesvědčením mých ruských známých, že se jmenuje Sibiřské šíravy (Rozlehlý prostor, pozn. red.) a zřejmě došlo k omylu v překladu. Ne, siroty jsou správně. Proč siroty, to jim v souvislosti s gigantickým dopravním dílem, na které jsou oprávněně hrdí, nedošlo. Nazval jsem to tak proto, že se na lidi, kteří Bajkalsko-amurskou magistrálu (BAM) vybudovali a provozovali ji v době perestrojky a po rozpadu SSSR, postupně zapomnělo. A zůstali tam v daleké Sibiři jako sirotci. Tak to vnímám a proto ten titul.
Dnes je to jinak, ale taková doba byla. Po mém vysvětlení siroty respektují, ale raději by chtěli šíravy. Pro různé myšlení, tradice, vnímání důležitých věcí se dá lehko dostat do nepříjemných situací. Ale to není specifické jen pro Rusy...
U nás prezident Petr Pavel zrovna podepsal zákon „lex Ukrajina“ s přílepkem o novém trestném činu neoprávněné činnosti pro cizí moc. Jak bezpečné je v Rusku hovořit o mezinárodní politice a vyjadřovat třeba i nevítané názory?
Jezdím do zahraničí pocítit místní atmosféru a necítím se být během krátkého pobytu v jakékoliv zemi kompetentní poučovat místní a také nemám potřebu otvírat pro druhou stranu citlivé otázky. Hlavně se rozhlížím. Osobně jsem se to naučil ve firmě, kde mám německé společníky. Oni nikdy a nikde se zákazníky nepolitizovali, vždy se orientovali jen na obchod.
V RF je jasné, že vzhledem k probíhajícímu konfliktu na Ukrajině a v něm stanoveným cílům, je v zemi požadována disciplína k jejich dosažení. V loňském létě mi v RF fungoval skrz komunikaci Viber (Program umožňující okamžité zasílání zpráv a přenos digitalizovaného hlasu a obrazu, pozn. red.), teď už ne. Aktuálně nefunguje ani You Tube. Ze slovenských zpravodajských webů jsem se napojil na Aktuality.sk, Hlavné správy, ale Hospodárské noviny byly nedostupné.
V Česku nejspíš z nařízení ministra skončí na některých typech škol - asi základních a středních - ruština. Co si o tom myslíte?
Doufám, že na Slovensku podobné rozhodnutí neuděláme. Nebylo by to do budoucnosti dobré. Už jsem řekl, že se neztotožňuji s černobílým viděním světa. Nařízení skoro hraničící se zákonem je přesně něco, co černobílé vidění naplňuje. V letadle na cestě domů jsem si povídal s Jakutem v mém věku. Cestoval do Kaliningradu, kde se měl potkat s dcerou studující v Evropě. Už mimo ruský vzdušný prostor jsme mu položil otázku, kdy skončí válka na Ukrajině? Odpověděl: „Všechno má svůj začátek a konec. Až konflikt skončí, budeme všichni žít dál a dál spolupracovat s RF.“
I po roce 1945 se s odstupem času velmi hodila znalost němčiny. Jsem toho osobním příkladem.
Jak vnímají v Rusku staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa?
S formulováním očekávání vyčkávají. Uvědomují si, že ve světě politiky a obchodu nastala změna a zřejmě velmi významná změna.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Navrátí se po válce na Ukrajině náš život do běžných kolejí?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
