Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989? Kde jste byl? Co jste dělal?
17. listopadu 1989 jsem seděl se svou přítelkyní ve vinárně. Už jsem nebyl student, takže jsem o tom, co se děje a hlavně bude dít, nevěděl. Věděl jsem jenom, že se koná jakási povolená svazácká manifestace. A protože to měl být tichý průvod a bylo to dopředu schválené, tak jsem ani nepředpokládal, že by se ten den mělo něco stát.
Ale posun? To, že přijdou změny, jste asi cítil...
Ano, ale to bylo jasné, že změny budou. Měl jsem z toho takový pocit, že komunisté ustupují. Berlínská zeď už byla dole. V Polsku, v Maďarsku, všude ty změny proběhly a čekalo se de facto jenom na nás. Ovšem čekal jsem, že to ještě nějakou dobu potrvá, nějaké dny až měsíce. Takže musím říct, že 17. listopad 1989 jsem nečekal.
Kdy jste začínal cítit, že se režim začíná zadrhávat?
Ulevilo se mi někdy kolem roku 1983. Tehdy jsem začínal mít pocit, že se režim jako takový začíná drobit. Začátkem 80. let jsem si začínal říkat, že se konce režimu dožiji. Tehdy jsem k tomu ovšem dodával, že tomu tak bude jen těžko v produktivním věku. A tehdy mi bylo 40. Pak už jsem začínal říkat, že se toho dožiji třeba na konci svého produktivního věku. Ovšem tu konkrétní podobu, jakou to bude mít, o té jsem neměl tušení.
Jak moc vám režim znepříjemňoval život? Zažil jste výslech StB? Buzeraci ze strany komunistů?
Ano, a dost silně. Znepříjemňovali mi život již v rámci studentského hnutí v 60. letech. Už tehdy byl tlak veliký. V roce 1967 jsem se upřímně bál. Bylo to tehdy, když jsem vystoupil s tím, že bychom měli vystoupit ze svazu mládeže a zrušit ho. Bál jsem se, že mě kvůli tomu vyhodí ze školy.
Jak na vás estébáci tlačili?
První vážný výslech si pamatuji v pětasedmdesátém roce. Tehdy to bylo zcela určitě v souvislosti s pohřbem Luboše Holečka. StB na tom pohřbu natáčela a pak si pro mě přijeli rovnou do práce a odvezli si mě do Bartolomějské. Nabízeli mi spolupráci. Byli dva.
Jakou měli strategii?
Jeden z nich hrál jakoby takového hodného policajta a druhý byl poněkud ostřejší: tedy klasický model. Ten, který hrál zlého policajta, ani nemusel svoji roli hrát. On takový prostě byl osobnostně. A když viděli, že ze mě nic nedostanou, tak ten hodný policajt začal mluvit o tom, že bychom navázali nějakou spolupráci. To jsem ostře odmítl. Chtěli po mně, abych se jim vyjadřoval o tom, co za věci psali disidenti v emigraci, abych jim to jaksi recenzoval. Oni totiž nějakým způsobem věděli, že podobné věci říkám během takzvaných bytových seminářů. Z toho jsem usoudil, že ty musely být buď odposlouchávány, anebo na nich měli tajní nastrčené špicly. Často jsem se o těchto disidentech vyjadřoval kriticky, říkal jsem, že jsou rozhádaní, že mají problémy sami se sebou a podobně. Spolupráci s StB jsem nicméně odmítl. Nabízeli mi, že když budu práskat i jenom trochu, tak se to projeví například na mém ohodnocení v práci. Jejich nabídka zněla, pojďte, pane Tyle, tady máte vizitku. Když budete jenom trochu chtít, zavoláte mi, půjdeme spolu na ryby a tam mi řeknete jen to, co budete sám chtít.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž