Pracoval jste na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV). Myslíte si, že se tam poměry za šéfování ministra Jana Kohouta zlepšily?

Došlo k několika personálním změnám. Někteří bývalí šéfové se vrátili do vedoucích postů. Třeba Vladimír Zavázal do funkce generálního sekretáře či Vladimír Válek do generální inspekce a interního auditu. Mimochodem, také Karel Borůvka, náměstek ministra pro otázky právní a konzulární, který, třeba v souvislosti s kauzou Jakuba Klouzala, nepatřil k osobám jednajícím moc zásadově. Alespoň, co je mi známo. Některé křiklavé případy zaměstnanců v personální politice se podařilo dovést k lidsky citlivějším závěrům a řešením. Snad i dílem mých písemných upozornění ministrovi Kohoutovi. Otevřené zůstávají ale další případy, z nichž některé soud rozhodl již ve prospěch zaměstnanců, které ministerstvo žalovalo.

Musím konstatovat, že poté, co jsem se s případy podrobněji seznámil a osobně se účastnil jejich soudních přelíčení, to vypadá, že k nim nemělo ze strany MZV vůbec dojít. Chatrné policejní zpracování a smutná role státního zastupitelství, které se s takto zfušovanými případy „spokojilo“, bylo temnou připomínkou komunistické justice a jejího tehdy nepodloženého a často vykonstruovaného přístupu v kauzách politických vězňů. Soud na Praze 1 nakonec rozhodl po několika letech v jejich prospěch, ale pochybností o politickém pozadí takových případů, které zřejmě nejsou ojedinělé, jsem se nezbavil. A na takové zásadní vyrovnání se s těmito a dalšími problémy na MZV, a nejen na tomto ministerstvu, nemělo a nemá provizórium vlády Jiřího Rusnoka, a tedy ani ministr Kohout, dostatečný čas, ale ani mandát.

Jejich vládní angažmá je nutné objektivně vnímat jako určité východisko poté, co skončila vládní koalice ODS, TOP 09 a nelegitimní LIDEM, za kterých vyvrcholila kolize s fungováním právního státu a doufat, že uplatňování rámce právního státu bude zbaveno politického ovlivňování a tlaku ze strany vládních stran. To se týká samozřejmě také celé státní a veřejné správy a kauz spojených s jejich vnitřním chodem. Jejím financováním a hospodařením s nemalými rozpočtovými prostředky při vypisování státních a veřejných zakázek, včetně čerpání fondů z Evropské unie (EU). Některé kauzy na ministerstvech vyplavaly částečně na povrch, některé, jako například na MZV, byly odloženy policií kvůli neúplné dokumentaci.

Bohužel, odpovědnost za tento stav padá jak na ČSSD, ODS, ale také na TOP 09 a samozřejmě i na řídící aparát státní a veřejné správy, jehož loajalita se měřila podle toho, jak kdo sloužil vládním stranám a umožňoval financování jejich zájmů spolu s obcházením zákonů či případným vytvářením interní legislativy pro jejich zneužití. Výjimkou nebylo ani MZV. Spíše naopak. Různé rekonstrukce nemovitostí Česka v zahraničí, tedy hlavně ambasád, ale i pronájmy a vybavení těchto objektů, se často staly černou dírou, v níž mizely nemalé peníze daňových poplatníků. Lidé, kteří na tento stav dlouhodobě upozorňovali, většinou již na ministerstvu neslouží a jejich kauzy byly zapomenuty. Řídící aparát se často obměňoval podle toho, kdo byl u vládního vesla.

Některým zasvěcencům se čtyřleté volební období jevilo nápadně shodné se služebním vysláním do zahraničí stávajícího řídícího aparátu na preferovaná velvyslanectví a souběžně s příjezdem příslušné stranické, pardon, řídící garnitury z těchto preferovaných zahraničních štací na posty náměstků a vrchních ředitelů. Vše v duchu britského seriálu Jistě, pane ministře. Tento stav se na MZV zásadně samozřejmě nezměnil, a jak již bylo výše řečeno, ani nemohl změnit. Jen demise Nečasovy vlády zhatila některé její další stranické rošády.

Není situace po volbách ještě horší, než byla před volbami?

Nedomnívám se, že by stávající situace byla horší. Získala na dynamice, za kterou považuji i vyvrcholení krize v ČSSD, která stejně jako u ODS, může znamenat odchod tradičních stran z politického prostoru a jejich vystřídání věrohodnějšími a programově nezprofanovými staronovými a novými politickými subjekty. Politická hnutí ANO a Úsvit přímé demokracie jsou zatím spíše odrazem nálad české společnosti a jejího znechucení s dosavadním fungováním parlamentní demokracie, než věrohodnými politickými stranami s programem přesahujícím víc než jedno volební období.

Chtějí-li do budoucna překročit svůj stín a stín společnosti, jehož politicky neartikulovanou nespokojenost populisticky zvedli z ulice, budou se muset jejich členové vymanit z finančního vlivu jejich zakladatelů, tedy Andreje Babiše a Tomia Okamury, kteří se představují v myšlenkových limitech vlastní nespokojenosti, podnikatelské úspěšnosti, jisté firemní kultury a u pana Babiše navíc v duchu typické kariéristické normalizační minulosti. Oba dva pánové se nicméně formálně politiky stali.

Správa obce a věcí veřejných ale vyžaduje na prvním místě politiky s nezištnou službou, vztahující se jak k jednotlivci, tak ke společnosti. Tedy politiky s posláním, které slovo politika obsahuje. Věřme aspoň, že své krátkodobé cíle k zastavení korupce a rozkrádání státních prostředků naplní zdařileji, a že neskončí tak neslavně, jako jejich předchůdci z Věcí veřejných.

Jak jste tedy přijal nejspíš další dějství boje mezi Haškovci a Sobotkovci v ČSSD?

Upřímně řečeno, s mírnou ironií. ČSSD slibovala ve volební kampani „Dobře fungující stát“, aby se ukázalo, že má zatím potíže se prezentovat jako dobře fungující strana, a že jí schází politická kultura se kterou stojí a padá věrohodnost této strany. V celé své nahotě se vyjevila životní nevyzrálost, krátkozrakost a malost dnešních českých politiků, chce se spíše říci politikářů, kteří se dlouhodobě usadili ve špičkách dosud dvou nejsilnějších politických stran s nepodloženými ambicemi řídit a spravovat tento stát. Jak jsem již dříve napsal, celou povolební fraškou uvnitř této strany odstartovala ČSSD cestu k předčasným volbám než k dobře fungujícímu státu. Přitom jí dalo mandát více než milión voličů, který hned vzápětí po volbách její politické špičky znevěrohodnily.

Nestydatost, arogantnost, neuvěřitelné lhaní a vylhávaní se účastníků schůzky s prezidentem Zemanem z tohoto setkání před očima široké veřejnosti by pro ně mělo znamenat odchod z politiky vůbec, a ne jen z funkcí. Chtěl bych věřit, že nezapomene aspoň široká veřejnost, pokud by se tito aparátčíci objevili v jakýchkoli volbách na kandidátkách ČSSD. Jak dalece byly poškozeny zájmy občanů této republiky, se bohužel asi teprve ukáže. ČSSD ovšem odkryla, jaký marasmus dlouhodobě provází činnost jejích špiček, včetně absence demokratické reflexe a zpětné vazby její členské základny.

Kapitolou samou pro sebe byla role, kterou zde představoval pan prezident Zeman. Pokud se spokojíme s jeho vysvětlením, že tuto schůzku neinicioval. I on se doslova vykašlal na voliče, kteří ho zvolili prezidentem, ale i na vlastní slova, že bude prezidentem všech a ne politikem několika funkcionářů ČSSD. O dobrých mravech nemluvě. Na státotvornost funkce prezidenta raději zapomeňme.  V dané situaci, v níž se Česko nachází, dal prezident Zeman přednost žádosti účastníků schůzky, místo aby ji v daném složení striktně odmítl. Poškodil tím samozřejmě povolební vyjednávání a zájem celé veřejnosti, aby se bez zbytečných průtahů ustavily orgány zákonodárné a výkonné moci.

Mám za to, že i tuto zásadní chybu prezidentu Zemanovi široká veřejnost nepromine a hlavně nezapomene, tím spíše, že se v jeho osobě jedná o zkušeného a protřelého politika. A v tomto případě v prvé řadě prezidenta a ne politikáře, který nevratně uškodil ČSSD, což bylo s největší pravděpodobností i jeho cílem, soudě podle bohorovnosti s jakou okomentoval celou frašku a svou účast v ní. Pochopitelně o jeho odpovědnosti za ni nepadlo ani slůvko.

Část společnosti bere nové strany, tedy Babišovu a Okamurovu, jako spasitele. Část jako tlučhuby, co si pletou demokracii s firmou. Ke kterému názoru se přikláníte?

Částečně jsem se k této otázce vyjádřil již výše. Dílem tato otázka obsahuje prvoplánovou reakci veřejnosti na tato hnutí a odráží programovou bezperspektivnost dosavadních parlamentních stran, jejichž programy nedokázaly přesáhnout často ani jedno volební období a v podstatě se jejich programové cíle překrývaly, aby nakonec pod jejich zástěrkou sloužily k prosazování čistě mocenských postů a nekalých, nezřídka protizákonných, a protiprávních zájmů nejrůznějších skupin napojených na ODS, ČSSD, TOP 09.

Ne, že by k dennímu chlebu parlamentní politiky a společnosti nepatřily daňové otázky, otázka nezaměstnanosti, korupce, justice, státní správy a veřejné správy a další. Tím spíše, že některé z nich čekají na projednání více než deset let a táhnou se jako červená nit několika volebními obdobími. To jsou jistě letité problémy, které občany poškozují a legitimizují vznik a vstup těchto hnutí do politického prostoru. Pokud se jim podaří aspoň některé z nich napravit, třeba očistit státní správu a justici anebo snížit nezaměstnanost, mohou dokázat, že populismus, s nímž je jejich program a vstup do politiky spojován, nebyl na místě. Na druhé straně, politické programy takto vzniklé, podle mého soudu, nevidí pro jednotlivé stromy les, kterému mezitím hrozí, že ho vykácí a postaví na něm novou montovnu.

Přeneseně řečeno, to, že se některé uvedené problémy krátkodobě utlumí, nemusí ještě znamenat, že po určité době nevyvstanou ještě v horší podobě než předtím. A to je přetrvávající riziko politických programů většiny politických stran, s nimiž jsme se měli možnost seznámit ve volební kampani. Platí to pro obě hnutí, která uspěla především proto, že vyjadřovala hlavní znaky nespokojenosti často traumatizované veřejnosti. Jejich programy se nedotýkají hlubších příčin, souvisejících se stavem a možnostmi této planety. Technologie se totiž často obracejí proti těm, kterým mají sloužit. V pořádku nejsou ani takzvané svobody stojící na spotřebě, ani takzvané svobody individuality vycházející a pohybující se v hranicích virtuality a excesů, ani takzvané vlády lidu bez člověka a víry. Tato hnutí svou ideologií neopouštějí optiku polarizovaného a nesmiřitelného světa minulého století a vylučují všechny, kteří se mu nemohou přizpůsobit. Vězí v nové totalitě, kdy se takto projevující a tvářící svoboda většiny vytěsňuje duchovní možností menšiny.

Pokud ji navíc, jako v případě Romů, dlouhodobě nediskriminuje již tím, že jejich historicky po staletí nerovnocenné postavení „podřadné“ kategorie lidí chce řešit optikou „přizpůsobivosti“, a to nejlépe v jednom volebním období, v ghettech 21. století a v romském státě za hranicemi Česka. I proto si myslím, že tato hnutí mohou a pravděpodobně ještě budou fungovat spíše jako výtah k moci či jako existenční zajištění, než jako strana stabilizující a kultivující politický prostor. A voličská veřejnost a média zejména by měla svou pozornost upřít i na další politické subjekty, které zůstaly mimo Parlament, ale které, nejen v těchto volbách, prokázaly tendenci reflektovat hořlavá aktuální témata. Dlouhodobě totiž zaujímají jiný, hlubší, přístup, ať již jsou to zelení, Piráti anebo Svobodní.