Šéf Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala pustil informaci, že resort obrany nakoupil pontonové mosty, které nejsou schopny unést nové tanky, které si také pořídil. Co vy na to?

Nejprve bych tedy vyjádřil obavu, zda se dotyčný nedostává do kolize s přílepkem 318a o činnosti pro cizí moc. Protože tady je najednou obecně k dispozici informace, že naše pontony neunesou nové tanky. Ale to bych nechal na Urválkovi, jistě se nějaký novodobý najde. Aspoň zde vidíte stupiditu onoho přílepku, spáchaného Exnerem juniorem, jinak podle Wikipedie absolventem Střední průmyslové školy dopravní, tedy zcela jistě expertem STAN na judikaturu a utajování informací.

Ale nyní k té informaci, jednou větou – to je obrovský průšvih, a dalo by se to vyjádřit ještě lidověji.

Že by kvůli tomu odešla z ministerstva vyjednavačka nákupu stíhaček F-35 Blanka Cupáková?

V tom případě by byla pouhým obětním beránkem. Nekompatibilitu tankové a ženijní techniky bude mít na svědomí někdo jiný, toto není záležitost ekonomů, ale plánovačů, tedy ve standardní armádě generálního štábu. U nás jsou kompetence natolik rozhozeny, že organizační struktury platné ve standardních armádách neexistují. V každém případě musel požadované parametry oné ženijní techniky signovat někdo uniformovaný. Teď jde samozřejmě o to, kdy to bylo.

Proč je časový prvek tak důležitý?

Lze předpokládat, že ona ženijní technika vyhovuje hmotnostem našich původních tanků T-72, tedy podle Wikipedie asi 45 tun. Ovšem tanky Leopard 2 mají obecně hmotnost podle stejného zdroje přes 60 tun. Máme tedy důležitou otázku, zda bylo odsouhlaseno dříve vejce pontonové techniky, nebo slepice nových tanků Leopard. V každém případě však jde o zářný příklad skvělého koncepčního plánování resortu.

Nějak moc odkazujete na Wikipedii…

Tím se nedostanu do kolize s pendrekovým přílepkem 318a.

Dobře, zpět k věci. Není tedy nákup tak těžkých tanků Leopard 2 chyba?

Podívejte, celé to souvisí s rozhodnutím současné vlády předat značnou část naší tankové techniky na Ukrajinu. Za tuto akci jsme v rámci NATO dostali od Německa kompenzaci, tankovou výzbroj dvou rot. A následně jsme dokoupili výzbroj pro třetí rotu, díky čemuž bude standardní tankový prapor po technické stránce unifikovaný a úplný. Necítím se kompetentní ke zhodnocení tanku Leopard 2, ani k posouzení ceny za ony tanky pro třetí rotu. V každém případě to však vypadá, že budeme mít celý tankový prapor za cenu tankové roty, a že bude v brzké době k dispozici pro výcvik, přičemž na další dva až tři roky stejně nic jiného není třeba.

Jak to?

Zde bych užil pasáže jednoho z románů Toma Clancyho, kde právě velitel tankového praporu říká novináři: „Tank vás naučím řídit za dva dny, ale než bych vás zařadil do osádky některého tanku ve své jednotce, to by trvalo mnohem déle.“ Na rozdíl od kariér našich armádních lízačů, kteří jsou povyšováni ve stylu „hop, a je tu plukovník“, je zde postup naprosto odlišný. Výcvik jednotlivce – výcvik osádky – výcvik v četě – výcvik v rotě – výcvik v praporu a mezitím potřebné vzdělávání specialistů.

K tomu přicházejí skutečnosti, že se mění organizační struktura jednotek, je zcela jiná logistika a podobně. Takže dva až tři roky intenzivního výcviku na Leopardech 2A4 by nám měly přinést plně vycvičený tankový prapor včetně velitelského sboru a specialistů všech stupňů, připravený k převzetí modernější techniky. Cosi podobného jsme již zažili.

Čekal jsem, že mi dáte nějaký příklad z naší armádní historie...

No, mám k tomu snad kvalifikaci. Takže, ve třicátých letech minulého století jsme byli průmyslovou mocností, v níž dokonce dvě firmy byly schopny konstruovat a vyrábět tankovou techniku. Ještě nyní se ale objevují názory, že tyto firmy se raději věnovaly vývozu, než aby vyzbrojily vlastní armádu. Dříve se dokonce hovořilo o kapitalistických hyenách, jež preferovaly zisk na úkor obranyschopnosti státu. Důvodem byla skutečnost, že jsme měli v září 1938 „pouze“ 350 tanků s kanónovou výzbrojí, kdežto podobný počet tanků se ve stejné době vyvezl do ciziny. Ovšem naše armáda tehdy opravdu požadovala jen oněch asi 350 tanků, takže obě firmy splnily své závazky beze zbytku.

Šlo o to, že nový typ tanku se objevil v roce 1932 a po odstranění dětských vad začala sériová výroba v letech 1934 a 1935. Do té doby jsme měli k dispozici pouze sedm tanků Renault FT z roku 1917, takže výcvik se prováděl maximálně na úrovni čety. Technické parametry, nová organizace a logistika byly natolik rozdílné, že výcvik v rotě mohl s novými stroji začít až v roce 1936 a výcvik v praporu o rok později. Tehdejší branná moc si proto naplánovala takové počty tankové techniky, pro něž by měla k dispozici plně vycvičené kádry, zvláště pak velitelské. Velitel čety se připravuje rok, velitel roty dva roky, velitel praporu nejméně dva roky, přičemž předtím musí zvládnout nižší funkci. Začínáte-li od nuly, máte plně připraveného velitele praporu za pět let.

Ve třicátých letech se sice od úplné nuly nezačínalo, ale v září 1938 jsme měli k dispozici pouze šest až sedm plně připravených velitelů praporu a jiných potřebných specialistů, přičemž za mobilizace bylo postaveno pět praporů lehkých tanků. Tehdejší počty jednotek i techniky tak naprosto odpovídaly možnostem.

Takže jmenovat dnes nějakého plukovníka z Prahy do funkce velitele tankového praporu nemá smysl?

Nemá. Ten bude v tom případě stát v Přáslavicích na buzeráku a koukat jak premiér na Nutellu či ministr vnitra na dozimetr.

Hm, ale k čemu potom ony plukovníky v Praze máme?

A to se opravdu ptáte mne?

Psali jsme:

„Ale to tenkrát nebyla ministryní Černochová...“ Kotrba nad armádní novinkou pro děti

Ruské drony, na které Ukrajinci „nemohou“. Ač se snaží

Frustrace v ukrajinské armádě: 30 let na všechno kašlali

„Na výlet či obchodně do cizí mocnosti? Hrozí vězení.“ Stonišův mrazivý text