Před pár dny jsme si připomínali třicáté výročí rozkazu ministra vnitra Richarda Sachera, nazývaného jako „zrušení StB“. S odstupem třiceti let, jednalo se o zrušení? A jaké byly další osudy jednotlivých součástí československé tajné služby?

Bylo by naivní myslet si, že zpravodajské služby lze vybudovat na zelené louce, bez personálního a odborně zkušeného aparátu, jaksi z ničeho a od nuly. Každý nový režim potřebuje zkušené úředníky, policisty, operativce. Ti jsou nositeli důležitých informací, poznatků, znalosti administrace, minulé činnosti, obsahu zaměření, informací o agenturních sítích, informátorech v terénu a tak dále. Žádný dokument, archiv nebo úřední záznam neřekne tolik, co osobní sdělení člověka, jenž působil v dané instituci léta. Žádná směrnice není a nebyla nikdy plněna a realizována tak doslovně, jak je v příslušných dokumentech uvedena. Jedno je teorie, předpis, papír, a druhá zase je praxe, realita, život.

Operativec by mohl novým pánům i lhát, leč chce-li se udržet ve službě, bude muset spolupracovat s novým režimem. Důvody bývají pohříchu existenční. Blíží se důchod, chlap si počítá jeho výšku i jednorázovou sumu výsluhy, to jsou pro něj určující faktory, tudíž bude většinou loajální a klidně utopí i své kolegy ve zbrani, pomůže-li tím sobě. A to se po roce 1990 i dělo. Po zrušení Státní bezpečnosti některé její složky musely pokračovat, byť pod jiným názvem a ve stavu průběžné reorganizace, dál. Rozkazem federálního ministra vnitra Sachra byly složky StB postaveny mimo službu a jejich úřadovny zapečetěny. Do zániku federace byli na Slovensku propuštěni téměř všichni bývalí příslušníci Státní bezpečnosti.

Jenže StB měla nejen útvary pro boj proti tzv. vnitřnímu nepříteli, které bylo nutno zlikvidovat bez pardonu, nýbrž i složky na ochranu ekonomických zájmů státu, nebo rozvědku, jež měla v zahraničí své úkoly, i agenty z řad cizích státních příslušníků. Ze státních služeb nového demokratického režimu se museli v zásadě poroučet ti, kteří působili na úseku boje s vlastním obyvatelstvem vulgo vnitřním nepřítelem. A další složky, užitečné a potřebné i v nových poměrech, musely pokračovat, samozřejmě s nutnými personálními změnami. Depolitizace byla na prvním místě, komunističtí funkcionáři byli první na řadě. V době, kdy představitelé nové moci neměli tušení, kdo je v těchto složkách kdo, se dalo těžko vytvořit nové útvary se stoprocentně čistými profily. Tak se občas stane, že ne všichni, kteří by měli být mimo strukturu natrvalo, i odejdou. Například Stanislav Devátý během práce v parlamentní vyšetřovací komisi k událostem 17. listopadu „objevil“ estébáka, jenž jej měl osobně „v referátu“ a způsoboval mu nemalé nepříjemnosti, ukrytého v nových složkách. Ten estébák byl prý pěkná svině a snažil se v nových poměrech přežít v prostředí, kde se nejlépe vyznal. Byť by byl sebelepším operativcem, v žádném případě nemohl ve státních složkách zůstat.

Na jaře 1992 mi vyčítali jistí bývalí příslušníci 1. správy FMV, tedy rozvědky, na schůzce, na kterou mě poslal Ján Langoš, proč jsme je, profesionály, prý vyházeli a proč jsme tam nechali některé jejich neschopné kolegy. No proto, řekl jsem, že jsme nevěděli, kdo je kdo a kádrové spisy poskytovaly jen orientační, ne však dostatečné informace. Jen čas a zkušenosti mohly pomoct vyčistit tyto složky pro potřeby demokratického režimu. To bývá mnohdy dlouhá a komplikovaná cesta. Záleží na politickém klimatu v zemi. V České republice se po rozdělení federace tomuto procesu dařilo o mnoho lépe než na Slovensku, kde mečiarovské poměry umožňovaly návrat do zpravodajského prostředí nejobskurnějším předlistopadovým postavám z řad StB, a to zejména po parlamentních volbách 1994. Faktem je, že ještě v době federace byla značná politická vůle změnit parametry pro působení bezpečnostních složek.

Lidé, kteří působili před listopadem v tajné bezpečnosti, byli v roce 1990 považováni trochu za toxické, ale současně měli informace a některé dovednosti na takové úrovni jako nikdo jiný. Když byli propuštěni z poměru, do jakého oboru tito lidé obvykle mířili?

Jejich cesty byly různé, záleželo na mnoha faktorech. Někteří se dostali do prostředí poskytování právních služeb, jiní se dali na podnikání všeho druhu, do soukromých bezpečnostních agentur, proklouzli i do samospráv. Rozpětí bylo široké. Hnacím motorem bylo přežít v nových poměrech, kde nebyli žádnými celebritami, ztratili výsadní společenské postavení a s tím i štít nedotknutelnosti a vynuceného respektu.

Někdy v roce 1991 jsem se seznámil s jistým bývalým specialistou StB v Bratislavě. Byl absolventem chemické průmyslovky, působil na technickém úseku, jeho náplní bylo například otevírání soukromé korespondence a zase ji pečlivě zalepovat tak, aby nebylo možné zjistit manipulaci. V tomto oboru byl mistrem a byl na své dovednosti pyšný. Nepřišlo mu vůbec divné, že vstupuje cizím lidem do jejich soukromí. Říkal mi, nebuď naivní, tito vaši to potřebují taky, nic se nemění, každý režim musí sledovat, co se kolem děje a my jsme zde od toho, abychom to zabezpečili na profesionální úrovni. Hádal jsem se s ním, že doba se změnila, a on se mi jen smál.

V té době dělal taxikáře, což bylo pro něj strašné společenské ponížení. Říkal, že byl někdo, měl hodnost majora, lidé měli před ním respekt, všichni v baráku a okolí věděli, kde pracuje, a najednou parkoval před domem s taxikářskou kapličkou na střeše auta. Dorážel na mě, proč musel odejít právě on, obyčejný technik, jenž nebyl operativcem, neměl agenty, nechodil vytěžovat a týrat disidenty. Neměl jsem pro něj přesvědčivou odpověď.