Evropou otřásají každou chvíli teroristické útoky, naposledy zemřely dvě desítky lidí ve Velké Británii. Co říkáte tomu, že se ozývají hlasy, například od britské premiérky Theresy Mayové, že je třeba proti teroristům a islámským fundamentalistům razantněji zakročit? Myslíte si, že se v celé Evropě něco změní v boji proti terorismu?

V boji proti terorismu pomůže jednotná Evropa. To znamená Evropa, která se na téma terorismu nerozhádá, která se nerozhádá ani na téma migrace a která bude pevně držet pohromadě. To je jedna věc. A druhá věc je velmi důležitá, a to je, aby politické pozice zaujímaly osoby, které jsou prověřeny národními bezpečnostními úřady na to, že se mohou seznamovat s utajovanými skutečnostmi. Protože jen taková osoba může sdílet citlivé informace od zpravodajských služeb. Jen to, že je někdo z titulu funkce poslanec, ministr nebo prezident republiky, je málo, zpravodajská služba o něm nic neví. Neví, jestli – když dá informace například do Kanceláře prezidenta republiky – neskončí v Lukoilu nebo v jiné firmě.

Zkrátka jde o to, aby si společnost řekla, že ti, kteří budou rozhodovat o její bezpečnosti, jsou lidé prověření. A já mám obavu, že to je zanedbáváno. Netuším, kolik členů vlády je prověřeno Národním bezpečnostním úřadem. Dokonce si myslím, že žádný. Ale tím, že si politické strany nebudují elitu, která je prověřována Národním bezpečnostním úřadem, a to po všech stránkách, v otázkách majetkových, mezilidských, osobnostních, aby mohli být adresáty utajovaných skutečností, ohrožují bezpečnost naší země. Jak budou politici rozhodovat, budou říkat silná slova do mikrofonu jako britská premiéra Theresa Mayová, co se všechno musí, když jim zpravodajské služby stejně neřeknou všechno, protože netuší, kam ty informace půjdou?

Není to asi problém jen České republiky, víme, jak je kritizován americký prezident Donald Trump kvůli tomu, že vyzradil tajné informace, které přišly od spřátelených zpravodajských služeb, Rusům, ale i veřejnosti.

Nejde jen o to, zda prozradil supertajnou informaci jako takovou, ale o ten fakt, že informaci, kterou spojenci dají Spojeným státům, někdo tweetuje a dá ji veřejnosti. Tím říká zpravodajské komunitě na celém světě: pokud věříte tomuto muži, riskujete, že tu informaci dá – třeba v upravené formě – na nějakou sociální síť. To přece není možné, tak nemůžete bojovat proti terorismu. To, že naši představitelé nejsou prověřeni Národním bezpečnostním úřadem, považuji za mimořádně škodlivé. A dokonce bych se ve volbách rozhodoval podle toho, kolik kandidátů je prověřeno Národním bezpečnostním úřadem, protože jako občané bychom měli vědět, komu dáváme hlas.

Měla by se tato podmínka týkat i kandidátů na prezidenta? Vzpomeňme si, že i náš prezident Miloš Zeman prozradil v souvislosti s únosy českých občanů věci, které se veřejně neprozrazují, například výši výkupného, kterou zaplatil český stát za dvě unesené dívky.

U každého kandidáta na prezidenta republiky mě tedy zajímá, jestli je prověřen Národním bezpečnostním úřadem. A samozřejmě i jeho nejbližší okolí. Na to bychom neměli zapomínat, protože co mi pomůže, pokud je prezident prověřen, když jeho spolupracovníci prověrku nemají. To považuji za mimořádně vážné, a kdybych byl členem Mosadu nebo kvalitní zpravodajské služby Spojených států amerických nebo Velké Británie a Severního Irska, tak nikomu takovému žádnou informaci nesdělím, protože riskuji svůj život nebo život jiných zpravodajců.

Zkrátka – jestli chceme disciplínu v boji proti terorismu, musí být disciplína i v prověření osob. Nad teroristy nevyhrajete s pomocí pandurů, nadzvukových letadel nebo raket, ale tím, že máte informace ze sítě teroristů, abyste je mohli likvidovat. Nechci zpochybňovat potřebu pandurů nebo nadzvukových letadel, ale v boji proti terorismu jsou nám tyto nástroje platné jako mrtvému zimník. Ale jestli mají rozhodovat lidé, kteří nejsou prověřeni, jsou nespolehliví, to potom můžeme jezdit proti teroristům v pandurech.

Česká vláda si myslí, že je ještě možný další způsob boje proti terorismu, a to je vůbec sem nepouštět žádné muslimské uprchlíky. Co říkáte rozhodnutí kabinetu nepřijmout ani jednoho uprchlíka v rámci těch povinných kvót pro rozdělení uprchlíků mezi členské země Evropské unie, za což nám stejně jako Polsku a Maďarsku hrozí sankce?

Máme právo si prověřit každého, koho přijmeme do republiky. Nikdo, ani Evropská unie, nám někoho nemůže vnutit. S tím mohu souhlasit. Ale na druhé straně, jestliže máme v preambuli české ústavy, že se řídíme osvědčenými principy právního státu, znamená to, že respektujeme i závazky, ke kterým jsme se zavázali. A pokud jde o kvóty, solidarita, alokace, tak to bylo rozhodnutí, které bylo legálně přijato v Evropské unii, a my jako stát ho musíme respektovat. To, že ho nerespektujeme, znamená totéž, jako když soud uloží Miloši Zemanovi, aby se omluvil paní Kaslové, a on se neomluví. Ale kdyby soud nařídil Cyrilu Svobodovi, aby se omluvil, tak se musím omluvit, jinak by mi hrozily sankce.

Zkrátka dodržovat právní stát znamená, že rozhodnutí naplníme, protože dodržujeme pravidla. Nemůžeme říci, že Česká republika je nad zákony, že nás nezajímá rozhodnutí organizací, kterých jsme členy. Nikdo nám nenutí si neprověřit každého, nikdo nám nenutí konkrétní lidi. Ale ta rozhodnutí o solidaritě vznikla legálně, a tím, že říkáme ne, se vysmíváme právnímu státu.

Takže nesouhlasíte s rozhodnutím vlády nepřijmout žádného uprchlíka podle povinných kvót?

Neříkám, že tady vítám migranty. Ale když nepřijmeme nikoho, znamená, že říkáme Evropské unii: naše rozhodnutí, protože Evropská unie jsme i my, mne nezajímají a respektovat je nebudeme. Ale co když někdo poruší jiné pravidlo vůči českým občanům, třeba ochranu spotřebitele, a v Bruselu na naše stížnosti řeknou: když nerespektujete rozhodnutí A, proč se domáháte rozhodnutí B vůči jiným? Buď pravidla dodržují všichni, nebo nikdo.

Neocitáme se kvůli tomuto postoji na druhé koleji mezi členskými zeměmi Evropské unie, zvlášť v době, kdy se začíná hovořit o vícerychlostní Unii? Na té hlavní koleji, která bude v Evropské unii rozhodovat, mají být především státy eurozóny. Ale my zatím euro nemáme. Premiér Bohuslav Sobotka už připustil, že bychom euro měli přijmout právě proto, abychom se neocitli na vedlejší koleji. Souhlasíte s ním?

Absolutně tento názor sdílím. Po odchodu Velké Británie má devatenáct ze sedmadvaceti států takovou váhu, že reprezentuje tzv. kvalifikovanou většinu, takže každé rozhodnutí eurozóny zavazuje celou Unii. A my se vylučujeme z rozhodovacího procesu, jestli nevstoupíme do eurozóny. I když Velká Británie neměla euro, Evropská unie ji respektovala jako něco speciálního i s její vahou, byl to druhý největší trh. Od odchodu Velké Británie ti, co nebudou v eurozóně, budou pouze salutovat a budou říkat, nesloužím vlasti, ale sloužím Evropské unii, a budou naplňovat rozhodnutí eurozóny.

Takže do eurozóny máme vstoupit zítra. V roce 2018, nejpozději 2019. Žádné referendum k tomu nepotřebujeme. A tím, co děláme včetně migrace, se sami vylučujeme z tohoto procesu. Výrok pana ministra vnitra Chovance, kterému tleská celá vláda, že nepřijmeme žádného migranta do voleb, je předvolební heslo, ale v Evropě říkají: počkejte, ale právní stát znamená, že dodržujeme pravidla všichni.