Intenzivní boje se odehrávají v Chersonské oblasti. Ostřelování trvá od pondělí a neustalo ani během noci na úterý a v úterý ráno. Ukrajinská armáda pokračuje v protiútoku. Jak hodnotíte ukrajinskou protiofenzívu? Jak posoudit dosavadní strategii bojů na Ukrajině?

Mám-li být upřímný, příliš Kyjevu nerozumím. Poslat ve stepi do útoku tanky a pěchotu bez převahy v dělostřelectvu v a letectvu alespoň na daném úseku – to nemůže dopadnout dobře. Úspěchy ukrajinské armády se zdají malé, což by znamenalo, že dočasné. Chybějí nám informace, možná má ukrajinská armáda na jihu rezervy, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Navíc její útoky na mosty přes Dněpr ztěžují či přímo znemožňují rozvinout ukrajinský útok do hloubky území obsazeného Ruskem a povstalci.

Nabízejí se dvě vysvětlení. Předně, Kyjev potřebuje manifestovat alespoň drobný úspěch tváří tvář poradě představitelů zemí Evropské unie, kteří se sešli v Praze. Je třeba povzbudit ty spojence, kteří jsou už unaveni z války. A na 8. září svolal ministr obrany USA do Ramsteinu poradu spojenců, aby se dohodli, jak dál Kyjevu pomáhat. Mluví se o možnosti vytvořit speciální velitelství v rámci Pentagonu, které by mělo aktivity Západu koordinovat. Zatím zbraně dodávají Kyjevu především z USA, Velké Británie a Polska; Francie a Německo jsou zdrženlivější; Maďarsko je proti dodávkám zbraní; Bulharsko se mění…

Druhým vysvětlením je snaha donutit ruskou armádu a povstalce posílit obranu na jihu a tím oslabit jejich tlak ve středu fronty, u Doněcka, či na severu, u Charkova.

Mění se tím nějak strategie bojů?

Válka na Ukrajině se výrazně liší od toho, na co jsme si zvykli při útocích USA či NATO v Afghánistánu, Iráku či Libyi. Například v Iráku podstatu bojů tvořilo bombardování hlavního města a útok motorizovaných vojsk víceméně v jednom proudu na Bagdád. Ve válce na Ukrajině ale nestačí převaha ve vzduchu.

Rusko z nejrůznějších důvodů chce šetřit co nejvíce obyvatelstvo a neničit civilní objekty. Třeba proto, že po případném začlenění obsazených oblastí do Ruské federace – a referenda se chystají –, by to činilo problémy. Válka dostala charakter bojů na frontě delší než tisíc kilometrů – a s možností roztažení až na 2,5 tisíce kilometrů. Když k tomu potřebujete zabezpečit týl, tedy obsazená území odminovat, zabránit vytvoření hnutí odporu a podobně, zdá se, že původních 150 tisíc nasazených ruských vojáků bylo chybným odhadem povahy bojů.

Velitelství na obou stranách, v Moskvě i v Kyjevě, válčí v podstatě on-line, mají z družic informace z bojiště či o shromaždištích protivníka v týlu v reálném čase. V této válce jsou, alespoň zatím, klíčovou zbraní děla, hlavně ta s dalekým dostřelem, naváděná drony. Ruská převaha ve vzduchu, tedy v letectvu a v raketách či střelách s plochou drahou letu, a v dělostřelectvu plně vyvažuje převahu ukrajinské armády v počtu vojáků. Umožňuje ovšem jen pomalý postup. 

Ruský prezident podepsal dekret o navýšení stavu armády o 134,5 tisíce branců. Myslíte si, že to změní stav na frontě?

Ruská armáda má přibližně milion lidí. Nevím, kde se vzalo ono číslo 134,5 tisíce. Jisté ale je, že když chcete povstalcům z Donbasu dát jednou statut veteránů a platit jim třeba důchody, nejjednodušší by bylo začlenit je do pravidelné armády. Ale to si jen domýšlím. 

Írán a Rusko dlouhodobě spojuje podobné ladění a v posledních dnech probleskují zprávy, že jsou si čím dál blíž. Obě země čelí západním sankcím a válka na Ukrajině se může stát silným podnětem k prohloubení geopolitické spolupráce. V jaké fázi jsou podle vás bilaterální vztahy a do jaké míry mohou mít globální konotace? Jsou „kouzla s ropou“ jen částí možných zásadních změn ve vztazích mezi Íránem a Ruskem?

Předně není náhoda, že se unijní diplomacie zmátořila a přichází s vlastními návrhy na řešení sporů kolem íránského jaderného programu. Brusel asi doufá, že návrat Teheránu na trh s ropou a s plynem by mohl snížit či stabilizovat ceny těchto komodit. Ty rostou, a to i díky rozhodnutí bruselských byrokratů ustoupit od dlouhodobých smluv ve prospěch burzovních her – čímž se do soutěže o evropské energie zapojili i neevropští hráči.

Zdá se, že ještě před rozhodnutím o útoku na Ukrajinu v Kremlu ve svých analýzách vycházeli ze zkušeností se západními sankcemi vůči Íránu a připravili se. Rozpočet Ruska je, aspoň podle dostupných údajů, stále ještě v plusu. Hodně se mluvilo o dodávkách íránských dronů do Ruska. K obecné charakteristice lze doplnit, že více než polovina exportu íránské ropy směřuje do Číny. A Teherán míří do Šanghajské organizace spolupráce, což naznačuje, ke komu se připojil.

Pane profesore, pojďme ještě trochu shrnout i vývoj ruských styků s Čínou. Aktuálně od 1. do 17. září bude probíhat cvičení Vostok 2022, a to v sedmi vojenských prostorech Východního vojenského okruhu a také v Ochotském a v Japonském moři. Jaké další manévry můžeme očekávat? 

Nevím, jistě i z rozpočtových důvodů Rusko svá cvičení omezí. Loni ruské strategické bombardéry s čínským doprovodem zaletěly k Tchaj-wanu, válečné lodě těchto dvou zemí společně propluly mezi japonskými ostrovy… Čínské jednotky už několikrát cvičily poblíž Uralu a čínské válečné lodě bylo v minulosti možné vidět na přehlídce v Petrohradě. Z druhé strany právě končí velké cvičení v Jižní Koreji – podobného se před pěti lety účastnilo 50 tisíc vojáků USA a 200 tisíc jihokorejských vojáků. Americké válečné lodě nepřestaly operovat v oblasti Jihočínského moře od dob, kdy se USA na přelomu 19. a 20. století pokusily začlenit Filipíny do Spojených států.

Jak je to s ekonomikou a s obchodními vztahy mezi Ruskem a Čínou v současné době? Jaký může mít přibližování mocností geopolitický efekt?

Politika Západu dlouhodobě usiluje o to, aby se strategické partnerství Ruska a Číny zpevňovalo. Vypadá to, jako by washingtonští politici nikdy neviděli mapu Eurasie. Nebo ji mají překrytou ideologickými předsudky. Čínsko-ruský obchod roste díky sankcím po desítkách procent, zatím ale nemáme přesné údaje. Nelze ovšem zapomínat, že obchod Číny s USA je mnohonásobně vyšší než obchod s Ruskem. V Pekingu ale dobře vědí, že v případě porážky Ruska se tlak kolektivního Západu obrátí plně proti Číně. Jak praví nová Strategická koncepce NATO, Čína prý „ohrožuje naše zájmy, bezpečnost a hodnoty“. Západ se chová, jako by chtěl spáchat sebevraždu.

Ve své glose pro Argument píšete i o tom, že přes veškerou tragickou povahu bojů na Ukrajině „je to – vzhledem k velikosti arzenálů Ruska a Spojených států – malá válka“. Jsou podle vás uvězněny Spojené státy s Evropou a Rusko, případně Čína, ve studené válce, nebo hrozí, že válka velmocí nabere širší parametry „velké války“?

Boje na Ukrajině mají všechny parametry takzvané omezené války. Nejsou nasazeny všechny síly, které jsou k dispozici – vojenské jednotky NATO zůstaly za hranicemi Ukrajiny, Rusko si ponechalo velké rezervy pro případ eskalace; nebyly použity všechny druhy zbraní, především ty jaderné. Konflikt je lokalizován na území Ukrajiny, Západ například nedodal Kyjevu rakety, které by doletěly do hloubky Ruska. I politické cíle jsou omezené, i když ty jsou nejasné. Manifestovaná představa Západu a Kyjeva o porážce Ruska se jeví nereálná, ruské cíle se pohybují…

A nad tím vším jsou propočty hrůz, které by představovala ztráta politické kontroly nad válkou. V článku, o kterém hovoříte, jsou nejnovější propočty důsledků jaderné války připravené klimatology z Rutgersovy univerzity v USA. Vyplývá z nich, že při nasazení větší části ruského a amerického jaderného arzenálu, konkrétně 4,4 tisíce jaderných náloží, by okamžitě zahynulo 360 milionů lidí a do dvou let pět miliard lidí. Takovéto výpočty krotí odhodlání některých válečných nadšenců; na druhé straně ale také ukazují, že je možné ještě boje na Ukrajině eskalovat, protože po zbraních posledního soudu se druhá strana bude bát sáhnout.

Psal jste v už citovaném článku, že by dnes slušelo Česku, či dokonce Evropské unii, přijít s iniciativou, jak zastavit válku na Ukrajině a upozornit na nesmyslnost vyvolávání konfliktu s Čínou. Za jakých podmínek by bylo možné něco takového skutečně od české či evropské politické reprezentace očekávat?

Pokud jde o politiku Evropské unie, ta míchá závislost na strategii USA a objektivní zájmy Evropy. To jsou faktory, které mohou být – a na Ukrajině dlouhodobě jsou – v rozporu. Nalézt mezi nimi rovnováhu se zdá nemožné, zvláště když tuto rovnováhu hledají unijní byrokraté. Ti, a mám v této souvislosti na mysli i členy Komise, úspěšně mění liberální demokracii na „lobbistickou demokracii“. Eurobyrokracie přihrává vybraným skupinám spekulativní zisky a pomáhá jim dolovat rentu z unijních peněz – z druhé strany pak reaguje s trestuhodným zpožděním na finanční krizi, migrační krizi, pandemii, krizi na Ukrajině, potřebu evropského integrovaného záchranného systému tváří v tvář záplavám a požárům…

Pokud jde o českou reprezentaci, ta je slepá jako Česká televize. 

Lze z dosavadního vývoje nějak usoudit, na jak dlouhou válku se Rusko připravuje?

Kreml asi pracuje s variantami. Tomu nasvědčuje i ostrá proměna strategie po prvním selhání při útoku na Kyjev. Zdá se, že k úspěchu Moskvy lze dojít dvojí cestou.

Tou první je zhroucení ukrajinské armády, která byla kyjevskými a washingtonskými politiky odsouzena k tomu, být obětována. Tady je čas neurčitý, poznalo by se to, kdyby padly Charkov, Mykolajiv/Nikolajev, Oděsa… Tou druhou cestou je zhroucení ukrajinské ekonomiky a sociálního systému. To se do hry dostává zima. Zatím se mluví o další, zimní migraci z Ukrajiny ve výši dvou milionů lidí, nedostatku pracovních sil, dalším propadu ukrajinské měny, nedostatku energií v důsledku obsazení zdrojů ruskými či povstaleckými vojsky a podobně. Pak by koncovkou bylo to, čemu se v minulosti za vlády moskevských Rurikovců říkalo „sbírání ruských zemí“. Ale zase: je to jen můj odhad, už několikrát jsem se v souvislosti s touto bratrovražednou válkou spletl.

Mimochodem, Kyjevu by vyhovovalo, kdyby se Záporožská jaderná elektrárna dostala pod mezinárodní kontrolu. Prozatím, ač pod kontrolou ruských jednotek, dodává energii na Ukrajinu. A podívejte se trochu na jih: kam míří ropa ze syrských nalezišť, která obsadila a stále kontroluje americká armáda? Zdá se, že do Sýrie ne…

Zemřel někdejší prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov, jedna z velmi významných politických osobností 20. století. Co bychom v této souvislosti mohli připomenout?

Omlouvám se, že se opakuji, ale v souvislosti s Michailem Gorbačovem více než třicet let tvrdím: dobrý státník zanechává po sobě zemi v lepším stavu, než ji převzal. To není Gorbačovův případ. Byl to typ komunistického funkcionáře třetí generace, který vyrostl v prostředí, kde převládaly byrokratické formy práce. Chyběla romantika první generace a válečná zkušenost generace druhé. Správně postřehl rozdíl mezi deklarovaným a reálným stavem, ovšem řešení v první fázi hledal ve „zvědečtění“ řízení: pokusil se při rozhodování opřít o vědce a umělce. Toto v podstatě osvícenské vnímání politiky opomíjelo fakt, že v politice se nestřetávají jen pravda, omyl a lež, ale především zájmy. Když pochopil, že od tří vědců dostane pět odlišných stanovisek, vsadil vše na jednu kartu: na sebe.

Gorbačov sice vyvedl politiku z budov stranických sekretariátů, ale uzavřel ji do salonů. Místo deklarované práce mezi lidmi zhlédl se v dohodách s mocnými tohoto světa, především s těmi, kteří přicházeli z Washingtonu. Ti dílem prohlédli jeho naivitu, dílem s ním uzavírali gentlemanské dohody, které nemohli dodržet – třeba proto, že je vystřídal někdo, kdo se těmito dohodami necítil vázán. A tak Gorbačovova oddanost míru skončila válkami v Gruzii, v Národním Karabachu, na Ukrajině… Zdá se, že zemřel nejvyšší představitel Sovětského svazu, který neporozuměl dějinám Ruska.