Ukázala nedávná návštěva Andreje Babiše v Bílém domě dobře nastavené vzájemné vztahy? Lze ji brát jako poctu? Bylo dobře, že český premiér navštívil i sídlo CIA?  

Návštěva Andreje Babiše v Bílém domě je nepochybně úspěchem jak Andreje Babiše samotného, tak celé České republiky. Nic na tom nezmění denunciační a jedovaté komentáře Babišových kritiků a oponentů. Ukazuje jednak znovu obnovený geostrategický zájem USA o středoevropský prostor, ale nepochybně také potvrzuje zájem o lukrativní byznysové projekty v České republice, ať už jde o zbraně, jádro, lithium a další. Spojené státy navíc nemají velký zájem na posílení a politickém i vojenském osamostatnění Evropské unie. Také proto pro ně může být prohloubení spolupráce s výrazným kritikem současné EU, Českou republikou, zajímavé.

Návštěva CIA je nepochybně velkým bonusem této návštěvy a naznačuje intenzivní spolupráci obou zemí v této oblasti. Mnozí zahraniční státníci navštívili před Andrejem Babišem Oválnou pracovnu prezidenta USA, ale jen málokterý z nich měl možnost jednat také v centrále CIA v Langley.

Jak hodnotit náš vzájemný obchod s USA? Co říkáte tomu, že jedním z výsledků návštěvy české delegace u prezidenta Donalda Trumpa má být dohoda ministerstva obrany o koupi vrtulníků od amerického dodavatele, takže italští a němečtí výrobci budou mít smůlu? Mají nyní Američané větší šanci podílet se na dostavbě jaderných elektráren v Česku? Proč je případně preferovat před Rusy? Neměli bychom dostavbu svěřit USA jako signál, že jsou to naši spojenci a jsme s nimi?

Vrtulníky, stejně jako ostatní nakupované zbraňové systémy pro naši armádu, by měly být především schopné sloužit plnění prioritní role armády, tedy obraně republiky. Za další by měly být kompatibilní se zbraněmi našich spojenců v NATO. A teprve za třetí by nákupy zbraní měly sloužit pro demonstrování politických cílů.

S atomovou energetikou je to obdobné. Západního, tedy i amerického dodavatele, pro dostavbu Dukovan bychom tedy měli nejspíš preferovat. Předpokladem pro získání kontraktu musí být samozřejmě jasné konkurenceschopné parametry nabídky.

Tento měsíc jsme si připomněli dvacáté výročí vstupu České republiky do NATO. Jak členství s odstupem dvou dekád hodnotit, je pro nás přínosem? Měli bychom v rámci Aliance být aktivnější – například v Afghánistánu? Jak hodnotit to, že vydáváme na obranu jen 1,11 procenta HDP místo dvou procent, jak zní závazek členských zemí?

Vstup České republiky do NATO byl pro naši zemi ve své době, dle mého názoru, podstatně důležitější než přistoupení k Evropské unii. Jasně ukázal, že naše země patří na Západ a nebude nikdy hrát roli nějakého mostu mezi Východem a Západem, jak se o to někteří politici snažili. Členství v NATO nám zajistilo relativní bezpečí v regionu střední Evropy, kde se historicky střetávaly a stále střetávají zájmy velmocí. Neznamená to ovšem, že bychom se měli slepě spoléhat, že nás NATO bude chránit, aniž bychom pro to museli hnout prstem, jak je často vysvětlován článek 5 Atlantické smlouvy. Ten totiž ve skutečnosti říká: „Pomoz si sám a bude ti pomoženo…“ Což znamená, že musíme sami udělat pro vlastní ochranu maximum a teprve poté se naši spojenci zavazují nám pomoci. Je proto nesmírně žádoucí, aby Česká republika co nejdříve začala plnit svůj závazek vůči spojencům, investovat do své obrany minimálně dvě procenta HDP ročně. Neméně důležité však je, aby tyto investice směřovaly skutečně do obranných schopností naší armády, a nikoli na další masívní budování nějakých expedičních sborů působících v nejrůznějších koutech zeměkoule. Hlavní úlohou naší armády musí být obrana naší země. Působení našich vojáků v zahraničních misích by mělo být okrajovou záležitostí a mělo by být omezeno na humanitární akce, striktně pod záštitou OSN.