Společné partnerství uzavřela Francie a Německo smlouvou, která je zavazuje vystupovat společně v obranné i zahraniční politice. Co vy na to? Je to dobrý nápad?

Smlouva mezi Francií a Německem samozřejmě nastavuje úplně novou situaci ve vztazích mezi evropskými státy. Máme tady snaživější státy, které by se daly definovat přijetím eura, a pak státy, které se drží více stranou, kam patřila Velká Británie, ale i některé státy středovýchodní Evropy. A najednou se nám tu objevil nový mocenský celek, který před hlavami ostatních evropských zemí začal domlouvat jakési prapodivné partnerství, sjednocení či sloučení.

Je to situace velmi podivná už proto, že z toho, co o smlouvě víme, jsou v ní bezpečnostní záležitosti, ale i věci zahraničněpolitické, a dokonce nehoráznosti revidující v podstatě výsledky druhé světové války. Nebo například snaha Německa získat místo trvalého člena Rady bezpečnosti. Takže tyto dva státy pod záminkou dalšího sjednocování Evropy, zatímco ostatní evropské země házejí přes palubu včetně tak vrostlých evropských zemí, jako jsou Belgie a Lucembursko, a dávají ostatním najevo, že teď si budou dělat vlastní politiku a na ostatní partnery se nebudou ohlížet. Svým způsobem se dá říci, že Německo a Francie, které by se rády pokládaly za motory evropského sjednocování, zahájily kroky k rozbití Evropské unie, a to nikoliv rozbití z periferie, ale z centra.

Oba státy, Francie i Německo, mají velké množství vnitřních problémů…

Mají nepředstavitelné vnitřní problémy. My vidíme jen vrcholek ledovce, ale dá se říci, že ve Francii probíhá regulérní revoluce. Nikoliv nějaké demonstrace, ale regulérní povstání středních a nižších vrstev. A dá se říci, že v Německu došlo fakticky k rozvalu státní moci, státní správy. Vždyť co jiného než země v rozkladu, je země, po které se pohybují statisíce neregistrovaných cizinců? Co jiného než země v rozkladu, je země, kde slyšíme o vraždě či násilí prakticky denně a dnes už i několikrát denně? Co jiného než země v rozkladu, je země, kde jsou přepadáváni opoziční politici, zapalovány kanceláře opoziční strany a podobně.

Tady se nám o soustátí snaží – když to řeknu básnicky – jedna země civilizačně na úrovni Somálska a druhá na úrovni Ruska v předvečer revoluce. Je to legrační, na druhé straně to má i svoji podivnou logiku. Je známo, že když se gauner – a já pokládám opravdu vysoké představitele Francie a Německa za gaunery – dostane do úzkých, tak často útočí a snaží se o pohyb vpřed. Tedy ještě zhoršit situaci pro všechny okolo. To nyní dělají Francie a Německo.

Neměli by o něčem podobném rozhodnout lidé obou států, tedy Němci a Francouzi?

Všimněte si, že v těchto státech o lidi už vůbec nejde. Francouzský prezident byl sice zvolen v řádných volbách, ale od té doby, co byl zvolen, činí kroky, které opravdu nesliboval v předvolební kampani a pro které nebyl zvolen. Jde daleko za hranice svého mandátu a momentálně má zemi ve vzpouře. Existuje z francouzských zkušeností v historii dobré poučení. Když máte zemi ve vzpouře, nemá smysl vzbouřence příliš provokovat, protože ve Francii vynalezli zařízení s názvem gilotina a mají tam jisté zkušenosti s umravňováním příliš provokujících hlav státu.