Připomínáme si 45. výročí okupace Československa, kdy sovětské tanky násilně přervaly snahu vytvořit u nás socialismus s lidskou tváří. Myslíte si, že kdyby k tomu nedošlo, byla reálná šance, aby se socialismus přetvořil v něco lidštějšího, demokratického, nebo to byla utopie?
V tehdejších mezinárodně politických souvislostech to byla samozřejmě utopie, ale byl to pohyb uvnitř komunistického bloku, který nepochybně mohl přinést mnoho nového. Československo vlastně poprvé vstoupilo do mezinárodního povědomí způsobem, jaký se mu už nikdy nepodařilo zopakovat. Mohu dát příklad. Když jsem v devadesátých letech šel s Alexanderem Dubčekem v Římě, tak ho tam zdravili i obyčejní lidé. Všichni ho znali.
Myslíte si, že kdyby nenastala okupace Československa a byla i příznivější mezinárodně politická atmosféra, mohlo být Pražské jaro začátkem procesu, který by vyústil v nástup demokracie, jak k tomu došlo o dvacet let později, v listopadu 1989?
Kdyby chyběly vnější vlivy, tak o tom příliš nepochybuji. Protože dříve nebo později by se tehdejší komunistická strana ocitla před dilematem, zda připustit svobodné volby, a vítězné reformní křídlo by ztratilo jakoukoli podporu, pokud by to neudělalo. Ale na druhé straně volby do závodních rad, které proběhly, byly pro komunisty velkým varováním, protože v mnoha podnicích do závodních rad nebyli zvoleni žádní komunisté. Takže není pochyb o tom, že další vývoj, i kdyby nebylo těch vnějších vlivů, by probíhal ve značných konfliktech a sporech, které by nejspíš skončily něčím podobným, jako byla sametová revoluce, pokud by komunistická strana nechtěla použít sílu.
Spousta lidí, kteří s nostalgií vzpomínají na „zlaté časy socialismu“ , si neuvědomuje, že socialistický režim byl dál neudržitelný, že vývoj k demokracii a tržnímu hospodářství byl nevyhnutelný. Jak si vysvětlujete, že jsou mezi námi lidé, kteří si myslí, že nebýt listopadového „puče“, disidentů, Václava Havla, že by socialismus fungoval bez ohledu na to, co se děje za hranicemi?
V roce 1968 se ukázalo, že v československé společnosti je obrovská energie ke změnám. Lidé samozřejmě podporovali ve vedení státu tu složku, která změny reprezentovala. Jednalo se o změny směrem k demokracii a tržnímu hospodářství. Reformní komunisti si nedokázali představit vznik soukromého sektoru, domnívali se, že je možné rozvinout tržní hospodářství v rámci státního vlastnictví jednotlivých podniků. Což samozřejmě byl nesmysl, jak se ukázalo později v Čině, Vietnamu i dalších komunistických zemích, které tržní systém zaváděly.
V těchto zemích se ale ukázalo, že je také možné zavést tržní systém a zachovat komunistickou diktaturu. A to je dilema, před kterým by stáli i reformní komunisté. Připustit vznik tržního systému provázený soukromým vlastnictvím a připustit demokracii, která by s největší pravděpodobností vedla k jejich odstavení od moci. Tak daleko to žádný z nich nedomýšlel.
Je možné, aby byl tento model – tržní hospodářství, soukromé vlastnictví a komunistická diktatura současně - v Číně dlouhodobě udržitelný?
Čína je obrovská země a samozřejmě všichni mají hrůzu z toho, kdyby ve vedení tohoto státu vznikl politický chaos. A to je činitel, který brání dalším reformním změnám. Čína jako celek stále ještě zůstává rozvojovou zemí z hlediska hrubého domácího produktu na hlavu, i když se její rozvoj jeví jako velkolepý, zatím nedosáhl úrovně západních zemí. V určitém okamžiku Čínu čeká bariéra, která bude překonatelná jen změnou politického systému. Jak si s tím poradí, to dneska nikdo neví, ani sami čínští představitelé.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová