Z mnoha stran je dnes slyšet, že antikomunismus je již politicky vyčpělé téma. Jak to jako bývalý disident vnímáte?

Vůbec nepovažuji za vyčpělou skutečnost, že se více než dvacet let po listopadu 1989 a čtyřicetileté totalitě komunistického režimu v bývalém Československu komunisté znovu rozkračují v celé české společnosti. Copak stovky popravených, další desetitisíce obětí v Československu na pozadí desítek milionů či spíše jednoho sta až dvou set milionů mrtvých v důsledku leninisticko-stalinistické ideologie jsou již minulostí, která odezněla, nebo jen statistikou vyčpělého antikomunismu?

Čeští pohrobci s komunismem v erbu a dalšími symboly ve stanovách a v programu jsou ale z obliga. Na dnešní neokomunisty a jejich sympatizanty a voliče se přece již nevztahuje neadresné vymezení starého zákona pod slovy „určité jiné podobné hnutí“ a symbolické projevy jako je oslovení soudružky a soudruzi, pěticípá hvězda, srp a kladivo a jiné pozůstatky a kulty už skoro pro nikoho nejsou ani náznakem projevů sympatií k ostudné a hlavně krvavé minulosti. To dodávám odevzdaně za sebe jako vyčpělý antikomunista.

Co se budeme párat s naší komunistickou minulostí, když se můžeme bez ohledu na historický kontext a faktické projevy v činnosti dnešních neokomunistů ohánět při obhajobě takového přístupu i judikaturou Nejvyššího soudu USA. A tak bych mohl dlouze pokračovat ve výčtu dalších okolností vyčpělého antikomunismu a nevyčpělého pokračování komunismu, který se s disgustujícím mravním ignoranstvím a cynickou arogancí ke komunistickým zločinům projevuje již v samotném názvu této strany a dogmatickém setrvávání na něm.

Zatímco mnohé oběti nedávné komunistické totality přežívají a umírají v nedůstojných podmínkách, neokomunisté omlazují, staronoví se zabydlují ve státní správě, v Parlamentu jsou již jako doma a trpělivě a nenápadně čekají na příchod k moci.

Nemyslíte si, že je prezident Miloš Zeman tepán ze všech stran nespravedlivě?

V souvislosti s touto otázkou používáte slovo tepat, které je tak trochu klíčem k odpovědi na danou otázku, protože již v samotném etymologickém expresivním základě slova tepat je nepřímo řečeno, že tepání někoho představuje již podloženou, tedy spravedlivou kritiku. A dovolíte-li mou otázku, je „tepání“ prezidenta věrným mediálním odrazem veřejného mínění nebo často jeho pouhou pokřivenou mediální exhibicí některých novinářů? Neměla by tedy být každá kritika prezidenta v první řadě kritikou výkonu prezidentské funkce, prezidentského úřadu a odpovídat a priori faktu, že osoba prezidenta představuje ztělesnění státu, který zastupuje a tedy, že každá jeho kritika je i kritikou tohoto státu a do jisté míry také jeho občanů a samotných kritiků? Respektive, tato kritika, nebo chcete-li „tepání“, je hrubá a vulgární. A čím je nevybíravější, nevkusnější či sprostší, tím více obecně odráží pokleslé mravy a úpadek celé společnosti. Nehledě na to, že takové způsoby dávají každé veřejně osočované a zesměšňované osobě, takže i prezidentovi, zvláště pádné důvody, aby takovou nedůstojnou a často nevěcnou a spekulativní kritiku zpochybnil, nebo se jí jako nemístnou nezabýval.

To samé platí pro osobu prezidenta, tedy i pro pana prezidenta Zemana. Bohužel, musím ve vší úctě k prezidentskému úřadu konstatovat, že prezidentská sebereflexe pana prezidenta Zemana je nižší, než jakou si prezidentský úřad vyžaduje. Příkladů nebo pochybností, které vzbuzují některé jeho výroky a rozhodnutí u široké veřejnosti, je za bezmála jeho ročního působení více, než je únosné pro důstojnou představu o Česku doma i navenek.