Vy jste byl během listopadových událostí roku 89 v centru dění, co si z nich nejvíce vybavujete?

Byl jsem tehdy předsedou organizační komise Občanského fóra, takže jsem měl během revoluce na starosti budování buněk Občanského fóra po celé zemi a až do června 1990 jsem byl ve vedení Občanského fóra jako člen Rady OF. Ze svého pohledu jsem to vnímal jako velice úspěšné hnutí revoluce, která vyústila v demokratický systém, odstranila totalitní komunistický systém a zavedla zde demokracii. Takže na to období vzpomínám jen v dobrém.

Na které Vaše kolegy – poslance Federálního shromáždění – z té porevoluční doby nejvíce vzpomínáte?

Vybavuje se mi Jaroslav Jurečka, to byl se mnou zpravodaj velkého privatizačního zákona, výborný byl Jirka Skalický nebo Libor Kudláček, oba z rozpočtového výboru, Dan Kroupa, Pavel Bratinka, celá řada lidí, Rosťa Senjuk, autor restitučního zákona, Klára Samková. Sešla se tam spousta pozoruhodných osobností, které dnes v politice ani náhodou nenajdete. To byla vymoženost té revoluce, že vylétly nahoru opravdové osobnosti, lidi s vlastním názorem, lidi, kteří formovali dění, a ne že by dění formovalo je. A o tom si dnes už můžeme nechat jenom zdát.

To zní trochu jako postesknutí …

Rozhodně to není postesknutí, to je konstatování. To je definice revoluční situace, která je vyvolána výjimečnými okolnostmi, je nesena výjimečnou energií a vynese nahoru výjimečné lidi. Dnes nejsme v žádné revoluci, jsme v každodenním demokratickém a tržně-kapitalistickém provozu a ten si nežádá vynikající lidi. Ten si žádá průměrné lidi, jako je ten provoz sám o sobě průměrný. Tehdy byla v politice spousta lidí, jichž jsem si vážil. Dnes takový případ není.