Pane docente, jak zhodnotit téměř uplynulý letošní rok? Začalo to prezidentskými volbami, opětovným vítězstvím Miloše Zemana. Půlka letošního roku padla na sestavování vlády, na mezinárodní scéně bylo také živo. Jaký rok 2018 byl?

Typicky osmičkový a musím říci, že jsou události, které mohou někoho překvapovat. Opět se objevují skupiny lidí, které u nás chtějí implementovat něco, co nazývají liberální demokracií. Zdá se mi, že tito si neváží samotné demokracie. 

V letošním roce jsme zažili řadu paradoxů. Šéf Evropské komise Juncker oslavoval dvousté výročí narození Karla Marxe a stopadesáté výročí vydání Kapitálu. Potvrdil tak můj dojem, že EU jako instituce se chová v duchu marxistických myšlenek. EU se mnohými svými činy snaží neomarxismus zanášet i na národní úroveň. Toho se u nás chopily některé politické skupiny, které mnohdy ani neví, že se samy neomarxisticky chovají, a chtějí nám zavádět něco, co jsme tady už měli. My starší víme, že nám dalo hodně práce, aby se marxisticko-stalinistický nedemokratický systém zboural a probíhaly tu svobodné volby. Někdy mám takový pocit, že mnozí lidé, kteří mají plnou pusu svobody a projevují nadšení pro různé diskreditační akce vůči jednotlivcům, si vůbec neuvědomují, že útočí právě na individuální svobodu.

Mluvil jste o liberální demokracii, což je termín, který se stále častěji ve veřejném prostoru skloňuje. Jedni tvrdí, že je třeba za liberální demokracii bojovat, druzí naopak, že správná je pouze demokracie bez přívlastků s tím, že jsme měli už lidovou demokracii apod. Jak byste liberální demokracii definoval?

Lidé, kteří propagují liberální demokracii, jsou v zásadě proti demokracii. Nejsou schopni akceptovat výsledky svobodných voleb. Propagátoři tzv. liberální demokracie nejsou ani liberálové, ani demokraté.

Jaké jsou tedy podle vašeho mínění typické znaky liberální demokracie?

Průvodním znakem většiny tzv. liberálních demokratů je nenávist vůči jiným názorům, než zastávají právě oni. Jsou vlastně proti svobodě slova, i když se svobodou slova ohánějí, a jsou proti demokracii, i když mají plnou pusu demokracie. Nenavazují na liberalismus Adama Smithe a Davida Ricarda v ekonomickém smyslu. Jsou liberály amerického ražení a dnešní američtí liberálové jsou de facto socialisté, kteří by svou zemi chtěli dovést prakticky ke komunismu. Zaplať pánbůh, že tohle my máme za sebou, ale musíme bojovat, aby se nevrátily staré pořádky včetně třeba sousloví „demokratický centralismus“.

Propagátoři liberální demokracie jsou svým způsobem nebezpeční, protože méně vzdělaní lidé a bohužel část dnešní mládeže nevidí společenský vývoj v širších historicko-politických souvislostech. Projevuje se to například i tím, že někteří nejsou schopni kritického myšlení a nepřipouští odlišné názory, než sami hlásají.

Zmínil jste, byť ne konkrétně, nedávnou přednášku mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka, proti které zpětně protestovala skupina studentů. Lze tedy podle vás nesouhlas s vystoupením mluvčího hlavy státu vnímat coby projev liberální demokracie?

Ano. Považuji to za projev naprosté hlouposti, netolerance a omezenosti. Proč by se studenti nemohli seznámit s názory, s nimiž třeba i nesouhlasí, a proč by neměli mít možnost s takovým člověkem diskutovat, zjistit, proč takový názor má? To je přece svoboda slova a nelze ji omezovat tím, že zakážeme vystupování lidem s odlišným názorem. A proti přednášce protestovali ti, kteří na ní nebyli, a jsou v politologickém fanklubu tzv. investigativních žurnalistů. Studenti, kteří se přednášky zúčastnili, hodnotili možnost komunikovat s panem Ovčáčkem vysoce pozitivně. Na otázku, aby vybrali pouze jednoho přednášejícího, který nejvíce předčil jejich očekávání, tak Jiří Ovčáček z 12 přednášejících obdržel druhý nejvyšší počet hlasů za prof. Pařízkem, známým porodníkem z nemocnice U Apolináře. 

Jak se tyto jevy, které popisujete, budou nadále vyvíjet? Vidíte nějakou cestu ven, nebo ještě nejsme v té, podle vás, nejhorší fázi?

Nejsme stále v nejhorší fázi. Dospívají generace, které jsou „zblbnuté“ médii a vykladači dobra. Obdobný vývoj probíhal po druhé světové válce. Velký počet občanů byl přesvědčen o tom, že komunisté páchají dobro. Ve skutečnosti nás zavlekli do totalitního systému. Za oprávněnou považuji obavu z toho, že tito „lepšolidé“ si myslí podobně jako komunisté po druhé světové válce, že ví lépe než samotní občané, co je pro ně to nejlepší. Ve skutečnosti však budou sami proti sobě a proti budoucím generacím. Odlišný od poloviny minulého století je fakt, že informace, ale i dezinformace, se šíří daleko rychleji. Nebezpečné je i to, že ti, kteří zkreslují informace, mohou zničit profesní i osobní život lidí, na které zaútočí. I když se později třeba ukáže případně i soudní cestou, že to není pravda. Média nikdy nedokážou daného člověka zcela očistit a mnohdy to konkrétní šiřitelé lži ani nechtějí. Podobným způsobem přece likvidoval ty, které si vybral, minulý režim. Teď v tom pokračuje mediokracie.

Takto pracuje řada tzv. investigativních novinářů, kteří často patří mezi mediální žumpu. Znám případy, kdy poškodili renomované odborníky v různých profesích. Vydavatelé se dokonce museli omluvit a zaplatit odškodné, ale těm poškozeným lidem už ztracená léta nikdo nevrátil.