Dva procesy. Muž, který psal kriticky o migraci. A Milada Horáková. Právník obviněného je porovnal a nestačil se divit

Pane doktore, jste obhájcem asistenta a poradce poslance Jaroslava Foldyny, Michala Krafta, který stojí před soudem za články na téma migrace a z ní vyplývajícího střetu kultur. Co Vás na této kauze nejvíce zaujalo, nebo dokonce překvapilo?

Přiznám se, že mne v prvé řadě překvapila, smím-li to tak říci, značná subjektivnost objektivní stránky tohoto údajně trestného činu a tomu odpovídající značná subjektivnost závěrů orgánů činných v tomto trestním řízení. Vlastně i sama nenávist, o kterou zde má jít, je natolik subjektivní, že je pro mne trochu s podivem, že se vůbec mohla stát objektivním znakem skutkové podstaty nějakého trestného činu.

V rámci přípravy obhajoby jsem se proto chtěl podívat, jak vypadá typický politický proces, a tak jsem si zběžně prostudoval spis z procesu s Miladou Horákovou. Musím se přiznat, že více než některé paralely, které jsem do jisté míry čekal, protože politické procesy si a priori musí být v něčem podobné, mě překvapily spíše rozdíly, které jsem našel. Jde totiž o rozdíly, které nejsou v některých případech vůči současnosti moc lichotivé.

Podle vás jde o politický proces?

Jak už jsem uvedl, oba spisy jsou si v něčem podobné, a pokud je proces s Miladou Horákovou nazýván procesem politickým, tak by proces s Michal Kraftem mohl být patrně nazýván stejně.

Kromě paralel jste hovořil také o rozdílech. Můžete nějaké uvést?

Když se podíváme na proces s Miladou Horákovou, tak tehdejší OČTŘ proti obviněným, jichž bylo, tuším, 13, nashromáždili relativně velké množství formálních důkazů a svědků. Zdůrazňuji, že neřeším, zda to byly důkazy skutečné, či podstrčené, a ani se nezabývám hodnověrností svědků, či kvalitou tehdejšího režimu. Jde mi čistě o řekněme formální kvalitu přípravného řízení. Tehdejšími důkazy byly zbraně, vysílačky, peníze, tajný inkoust, tajné státní dokumenty a další podobné věci, a dále snad 29 svědků detailně popisovalo, jak přesně obžalovaní porušili tehdejší zákony. To vše pak soud vzal v úvahu a konstatoval vinu, a opět zdůrazňuji, že nijak nezpochybňuji fakt, že šlo o jeden z nejzavrženíhodnějších rozsudků v dějinách naší justice. Oproti tomu v případě odsouzení Michala Krafta to zatím vypadá tak, že jediným důkazem o jeho vině by měl být něčí pocit, že Kraft svými texty snad u někoho, zatím těžko říci u koho, vzbudil nějaký, a zřejmě prozatím jen podle názoru OČTŘ, negativní, pocit.

Dále mě docela zaujal rozdíl v pojetí toho, co se pokládalo za neakceptovatelné tehdy a dnes. Jde sice o záležitost spíše politickou než právní, ale protože politika a právo jsou, zejména v oblasti definice elementárních politických práv, do značné míry spojené nádoby, tak to zmíním.

Zatímco ustanovení, na jehož základě byla odsouzena Horáková a další obvinění, konkrétně § 1 a § 5 zákona č. 231/1948 tedy velezrada a vyzvědačství, trestaly snahu, a opět neřeším, zda skutečnou, či vykonstruovanou, o ohrožení země, tak ustanovení, na jehož základě byl odsouzen Kraft, zdá se, může být vykládáno i tak, že trestá nikoli snad snahu zemi údajně škodit, ale byť jenom teoretické úvahy o tom, jak ohrožení země zabránit! To je opravdu velký posun, a zdaleka si nejsem jistý tím, že jde o posun k lepšímu.

To jsou dva, alespoň pro mě, nejpřekvapivější rozdíly mezi oběma procesy. Dále už jsou jen některé zjevné paralely.

Můžete nějaké uvést?

Jde například o neskrývané politické sympatie vyšetřujících a žalujících orgánů. Tehdy i dnes vyšetřovatel hýří emocemi, avšak dnes je, nebo by alespoň být mělo, něco takového nepřípustné. Je také s podivem, jak se různé domněnky, pocity a v několika případech i poměrně snadno prokazatelné nepravdy nebo řekněme minimálně „nepřesnosti“ předkládají jako údajné důkazy.

A konkrétně?

Vyšetřovatel například tvrdí, že Kraft pokládá Afričany za méněcenné. Já samozřejmě nemůžu vědět, za co pan Kraft pokládá Afričany, či třeba Eskymáky, zato vím zcela přesně, že o tom, že by příslušníci jakéhokoli národa či rasy byli méněcenní, jsem nikde v textech, které jsou předmětem řízení, nenašel žádnou zmínku, nebo alespoň já jsem je takto vůbec nepochopil. Z právního hlediska je také skoro až bizarní, že zatímco texty, jež jsou předmětem řízení, jsou poměrně strohé a pracují v zásadě jen s obecně známými fakty resp. veřejně již mnohokrát různými veřejnými osobami přednesenými úvahami, z nichž se, pomocí analýzy, syntézy, indukce, dedukce, generalizace, abstrakce, komparace, analogie a dalších metod užívaných při vědeckém zkoumání ve společenských vědách, vyvozují nějaké teoretické závěry, tak úřední spis se snaží pracovat především s pocity, a to navíc s pocity subjektivními, vůbec ničím neobjektivizovanými. Dle vyšetřovatele je například již zmíněná generalizace, což je jedna ze standardních vědeckých metod, nepřípustná. Totéž platí pro analogii… Těch zvláštností je ve spisu ale více. Ve spisu například není ani zmínka o jakémkoliv poškozeném, o nikom, kdo by měl být předmětným jednáním dotčen, a tak by se mohlo zdát, jako by jediným, kdo by byl předmětným textem dotčen, byl pouze orgán činný v tomto trestním řízení, a to vlastně ještě až následně, když mu věc byla přidělena k vyřízení.

Zastavme se u těch zvláštností, které jste zmínil. O co přesně se jedná?

Například jsou to dvě zcela odlišná právní stanoviska OČTR, kdy jeden vyšetřovatel nejprve dospěl, a podle mě zcela správně, k závěru, že k žádnému porušení zákona nedošlo, že se jedná o realizaci ústavního práva svobody projevu, a věc odložil. Pak ale vše dostal na starost vyšetřovatel jiný, a ten dospěl k závěru zcela opačnému, přičemž jediné nové důkazy, které předložil, jsou, zdá se, jenom (zřejmě nějaké nové) pocity, které ale původní vyšetřovatel patrně neměl. Působí to na mne nesrozumitelným a jistě nesprávným dojem, že zda má jednání pana Krafta být trestné, by snad mělo záležet pouze na dojmu či pocitu konkrétního člověka, který je shodou okolností nyní v pozici orgánu činného v trestním řízení v této konkrétní věci. Něco takového mi přijde zcela nepřijatelné.

Dále OČTŘ kladou obžalovanému za vinu, že, a nyní cituji: „předkládá chmurné vize budoucnosti.“ Když odhlédnu od toho, že se tyto „chmurné vize“ bohužel, minimálně alespoň z části, zřejmě již naplňují, a zůstanu čistě u práva, tak jako advokát nedokážu pracovat s faktem, že někdo má být odsouzen za to, že říká, že se něco, ve smyslu společenských dějů, může stát v budoucnosti. OČTŘ tedy snad mají nějaké zařízení, které jim umožňuje číst budoucnost? Pokud ano, tak sem s ním, ušetříme si spousty starostí. Otázkou by pak ale bylo, zda potom někoho soudit za to, že tento převratný vynález ještě nevlastní a ohledně budoucnosti tak jistotu nemá. Pokud však takovým zařízením OČTŘ nedisponují, tak je jejich predikce budoucnosti čistě subjektivní či dokonce spekulativní a jako taková nemůže být připuštěna jako důkaz, jinak bychom se dostali jednak do konfliktu s presumpcí neviny, a také bychom přistoupili na princip preventivního trestání za budoucí jednání, v tomto konkrétním případě dokonce i jen za přemýšlení o budoucnosti.