Připomínáme si dvacet let od vstupu České republiky do NATO. Jak na dvacet let staré události vzpomínáte vy? Působil jste v armádě během devadesátých let, kdy se vstup do NATO připravoval a současně česká armáda spolupracovala s armádami NATO na některých akcích, zejména v bývalé Jugoslávii.

Byl jsem tam od roku 1999, předtím jsem velel 4. brigádě rychlého nasazení a připravovali jsme se na různé věci. Pak jsem přišel na divizi a byli jsme přijati do druhého armádního sboru německo-amerického jako čtvrtá divize, což by obrovský úspěch. U brigády jsme připravovali celou záležitost vstupu a byla rozhodujícím prvkem, který přispěl k tomu, že jsme byli přijatí – kromě dalších pochopitelně, jako politických a tak dále.

Máte z té doby nějakou zajímavou vzpomínku?

V podstatě těm, kdo se dnes hrdlí tím, jak pomáhali při vstupu, vzkazuji, ať se moc netřepou, protože toho moc nenadělali. A když nadělali, tak jen problémy. Já jsem to viděl jako velitel těchto dvou těles.

Vzpomínám na cvičení, které bylo v Německu. Když jsme se připravovali, byli jsme kontrolováni velitelem sboru a jeho štábem. Měli jsme velitelsko-štábní cvičení na mapách. Když jsme se připravovali, museli jsme udělat standardní operační postupy, které jsme poslali ke schválení na generální štáb. Odpověděli nám, že předpisy armády nic takového neznají a že nám nic schvalovat nebudou. Udělali jsme si svoje operační postupy a uspěli jsme. Načež byla následně pro velký úspěch divize zrušena a rozpuštěna. Tomu se člověk může jen smát.

Podstatnou část působení české armády v NATO jste sledoval jako celkem obeznámený insider. Jak se tedy české armádě podařilo zapojit do struktur NATO?

Myslím, že jsme se zapojili s přehledem a vychází to i z našeho naturelu. To by bylo, aby to nešlo. Všichni jsme pro to dělali všechno. Bylo to hektické, ale pro všechny velmi poučné období. Nevím, jak se na to dívají dnes, ale tenkrát se s velkým entuziasmem řešila příprava na cokoliv. A z odborného hlediska to bylo velmi zajímavé.

Je rok 1998 a ČR schvaluje vstup do NATO

Když se bavíme o vstupu do NATO, připomíná se zejména dění související s USA a Ruskem. Jak Václav Havel hostil Billa Clintona, jak s Lechem Wallesou opíjeli Borise Jelcina, aby dal se vstupem České republiky, Polska a Maďarska souhlas, a tak dále. Vy jste v devadesátých letech působil v Německu, kde jste studoval na akademii Bundeswehru. Jaká v Německu tehdy byla nálada ohledně vstupu středoevropských zemí do NATO?

Já jsem tam byl v roce 1993 a 1994 a mnozí říkali: Zaplať Pánbůh, že jsme na sebe koukali jen přes zaměřovače, že jsme se do sebe nepustili, že nevznikl žádný konflikt na středoevropském válčišti z popudu jednoho, nebo druhého. Konkrétně v Německu byl velice oblíbený náš prezident a všichni na něj pěli chválu. Oni nám fandili, pomáhali nám dost významně a nebylo to jen na politické, ale i na odborné úrovni. Američané i Němci nám pomohli se s těmi podmínkami pro vstup vypořádat.

Když si srovnáte své tehdejší představy o tom, jak bude Česká republika v rámci NATO fungovat s pozdější realitou. Jak dopadne toto srovnání?

Taková ta svatozář je pryč, protože v současné době se věci odehrávají tak, jak by se odehrávat neměly. Obkličovat někoho kolem dokola a přitom vyřvávat, že on je ten špatný a zlý… a přečíst si, že obsazení Krymu bylo takové haló kolem toho, že jedna strana předběhla druhou v budování základny a věc je vyřízená... Já osobně jsem tím vývojem a věcmi kolem docela zklamán. Proto také říkám, že tak, jak se od roku 2015 vyvíjela situace kolem migrace, tak jsem přesvědčen, že Severoatlantická aliance měla zasáhnout, protože v tom jsou všechny rozhodující evropské země a nestalo se vůbec nic. Pořád jen samý humanismus, ohledy a tak dále. A potom přišly atentáty. To máme za tu naši shovívavost a naši netečnost, za naši neschopnost vidět věci reálně a postavit se k nim čelem.

V roce 2003 vyvolala i v rámci Severoatlantické aliance velké kontroverze akce v Iráku, kterou prosadily Spojené státy americké proti vůli řady evropských spojenců. Jak na toto období vzpomínáte?

V té době jsem byl odstaven od všeho a čekal jsem, až budu ustanoven do funkce v zahraničí. Ony věci se odehrávaly takovým způsobem, že si člověk říkal, že to snad není možné. Když pak vyšla pravda na povrch, byla zklamáním. Když se na to podíváme - Arabské jaro, Irák, Afghánistán - to vše zvedlo migrační vlnu a dnes se s tím potýkáme.