Nejnovější čísla o nezaměstnanosti v Česku ukazují, že na jedno volné pracovní místo v dubnu připadalo 0,91 uchazeče. To, že je více volných míst než lidí bez práce, je prý evropským unikátem na pracovním trhu v tržní ekonomice. Čím se taková pozice tuzemského hospodářství mezi ostatními ekonomikami dá především vysvětlit?

Toto číslo musíme brát s určitou rezervou. Vzniklo jako podíl počtu nezaměstnaných evidovaných na Úřadu práce (242 798) ku počtu volných pracovních míst nabízených prostřednictvím Úřadu práce (267 107).

Jinými slovy: stále u nás máme téměř čtvrt milionu nezaměstnaných lidí, navíc řada dalších práci hledá, aniž by byla evidována na Úřadu práce, neboť taková evidence představuje v profesionálním životopise přece jen určité stigma. Naopak volná pracovní místa jsou často místa vhodná spíše pro brigádníky, jedná se o částečné úvazky, práce na dohodu a podobně. Pokud například odečteme byť jen „dohody“, pak se poměr zvýší na 0,97 pracovního místa na uchazeče.

V minulém měsíci se také na Úřad práce nově přihlásilo více než 35 tisíc lidí, o tom se nemluví. Pokles evidovaných nezaměstnaných o 56 tisíc pak není dán jen nalezením práce (40 tisíc), ale také jejich vyřazením z evidence. Mimochodem, z těch 40 tisíc dokázal Úřad práce najít místo jen pro slabou čtvrtinu nezaměstnaných.

Například v Karlovarském kraji se na Úřad práce přihlásilo 1 087 lidí, ale celková nezaměstnanost poklesla o 522 lidí, neboť z evidence bylo vyřazeno 1609 uchazečů o práci. Práci však ve skutečnosti nalezlo jen 950 uchazečů, zbylých 659 zkrátka odešlo z pracovní síly. Podobnou situaci – jen s jinými čísly – pozorujeme v kraji Ústeckém a Libereckém i v některých okresech jinak úspěšnějších krajů.

V ekonomii platí, že za každým číslem musíme vždy vidět lidi. Agregovaná data nám o skutečné situaci skutečného člověka – a voliče! – mnoho neřeknou.

Přesto, pokud chceme přemýšlet o příčině poklesu nezaměstnanosti a nedostatku pracovní síly, můžeme hledat kořeny mimo jiné i ve vysoké míře zaměstnanosti ve státní správě. V minulém roce bylo z veřejných rozpočtů placeno zhruba 820 tisíc zaměstnanců, tedy téměř čtvrtina všech pracovníků v České republice, jejich počet přitom neustále roste. Obdobným případem je zaměstnanost v neproduktivních oblastech, jako například dotační poradenství.

I když se vámi uvedené číslo netýká jen klasických úředníků, respektive zaměstnanců ministerstev a dalších centrálních úřadů, a patří tam i učitelé, vojáci či policisté, přesto jde o číslo alarmující. Co by se muselo stát, aby zaměstnanost v neproduktivních oblastech nabrala opačný trend a začala klesat, když úřednictvo je zároveň slušnou zásobárnou voličských hlasů a politici si ho zpravidla nechtějí rozhněvat?

Ekonomicky logickým řešením by bylo využít konkurenčních tlaků a nechat rozhodovat ceny. Když budou platy na pozicích, které by bylo žádoucí redukovat, nižší oproti mzdám v soukromém sektoru, budou zaměstnanci motivováni změnit zaměstnání dobrovolně. Odejdou pak zcela přirozeně tam, kde pracovní síla chybí a kde je také více ceněna. Bohužel, státní správa má tendenci každé uprázdněné místo nahradit dvěma novými pracovníky.

Média se předhánějí ve zprávách o tom, jak tuzemské hospodářství šlape. Naposledy o tom, že většina zaměstnanců mladoboleslavské automobilky měla na výplatní pásce za duben přes sto tisíc korun hrubého. Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer prohlásil, že česká ekonomika bude bez problémů fungovat několik následujících let. Je takový optimismus namístě, nebo lze spíše věřit tvrzením, že česká ekonomika je těsně za vrcholem, ve druhém pololetí dojde k jejímu výraznému ochlazení a ve druhé polovině příštího roku už k recesi?

Kdykoli slyšíme, že „bude jenom lépe“, že „krize nebude“, měli bychom si začít dělat zásoby na ekonomickou zimu. Zdá se, že naše ekonomika je skutečně už za vrcholem. Padá průmyslová výroba i stavebnictví, z hlediska potenciálu česká ekonomika začíná klesat také. To, že ochlazení přijde, je zřejmé. Pozorujeme to i na prudkém zdražování běžného zboží.

Když ráno svítí sluníčko na čistém modrém nebi, jen hlupák si nevezme do tašky deštník – protože ranní sluníčko nic nevypovídá o tom, zda náhodou v podvečer nepřijde prudký déšť. Místo konejšivých řečí o skvělých dobrých časech bychom si tedy měli nakoupit gumáky a deštníky. Teprve pak si můžeme sluníčka s radostí užívat.