V reakci na výsledky komunálních voleb se objevil názor, že v Praze lze od nové magistrátní koalice čekat citelný nárůst investic, které jsou od roku 2015 poměrně utlumené. Dokonce tak, že jejich objem byl na poloviční úrovni v porovnání s předkrizovými roky. Také se vám stává, že do nově zvolených politiků – na jakékoli úrovni – vkládáte nějaké s ekonomikou spojené naděje, a jsou ty na vyšší investice v metropoli podle vašeho soudu opodstatněné?
To je otázkou. Já zaznamenala taky i úplně opačný názor, totiž že ANO bude jako odvetu za to, že není v pražské koalici, jakékoliv investice blokovat a že se mu to podaří... Těžko soudit, který názor bude ten pravý. Že bych si o budoucnosti pražských investic a zejména pak pražské dopravy dělala jakékoliv iluze, to se tedy vskutku říct nedá. Popravdě řečeno, obávám se, že s pražskou dopravou to půjde od deseti k pěti.
Já tedy rozhodně nepodezírám aktuální pražskou koalici z nedostatku entuziasmu. Spíš ji podezírám z nedostatku koncepčnosti. Víte – některé pražské problémy dokáže dešifrovat i naprostý dopravní laik, ale od politiků jsem o nich ještě neslyšela. Tak třeba, vezměte si tunel Blanka: Proč je neustále ucpaný a tedy z poloviny nefunkční, a to až do té míry, že se musí uzavírat? No přeci proto, že se sice vybudoval vysokokapacitní tunel, ale už se k němu nedobudovaly navazující stejně kapacitní radiály, které by auta vychrlená na konci tunelu na povrch odváděly pryč. Tudíž se výjezd z tunelu ucpe, a tím i celý tunel. Prosté, pochopitelné.
Ale pražští politici? Ti místo toho, aby řešili tento fakt, který by efektivně město zprůjezdnil, řeší takové pitomosti, jako jak centrum uzavřít pro údajně „neekologická“ auta, případně jak centrum uzavřít pro všechna auta, případně jak několik jízdních pruhů na tříproudé silnici uzavřít, osadit květináči a ponechat je pro cyklisty. Kolik cyklistů potkáte při jízdě Prahou? Řeknu vám, kolik: Málo. A tohle málo šikanuje většinu řidičů. To, že automobilová doprava stojí, pak zase šikanuje rezidenty i firmy sídlící v Praze. Ale hlavně že máme pruh pro kolo, který skoro nikdo nevyužívá, zato zastavil dopravu.
A protože jsem od pražských politiků tohle pojmenování problémů dosud neslyšela, nevěřím, že se doprava zlepší. Aktuální pražská koalice je na můj vkus jako celek šmrncnutá až moc do zelena, což bývá líbivé, ale nefunkční.
Pro automobilový průmysl a českou ekonomiku na něm hodně závislou je zlou zprávou, že Evropský parlament odhlasoval, že od roku 2030 budou muset nově vyrobená auta vypouštět o 40 procent oxidu uhličitého méně, než stanoví norma pro rok 2021. Ne všechny dopady na automobilky a následně na ekonomiku lze v tuto chvíli odhadnout a domyslet, ale každý člověk asi intuitivně cítí, že pro Česko to nebylo dobré rozhodnutí. Přesto dva z přítomných českých europoslanců, Luděk Niedermayer a Stanislav Polčák, nehlasovali proti tomuto návrhu. Pokud to není tak, že jim na vlastní zemi nezáleží, našla byste nějaké argumenty, které by počínání obou pánů mohly zdůvodnit?
Vůbec tomu nerozumím, co tyto dva pány mohlo přimět zdržet se hlasování. Ten návrh je neskonale hloupý hned na několikrát. Za prvé, poškozuje český automobilový průmysl, na kterém jsme závislí. Za druhé, je to pokus poručit větru a dešti, protože kdo daný problém trochu zkoumal, musel zjistit, že tento limit, který europarlament odhlasoval, je na hraně, nebo spíš trochu za hranou, fyzikálních možností a stávajících technologií. Za třetí to zdražilo zákazníkům auta, protože ta nyní budou muset přijít s novou technologií. Za čtvrté to dost možná opět donutí automobilky podvádět, jako tomu bylo už v dieselgate kvůli nesplnitelným nařízením. A za páté, planetě to stejně nepomůže, protože stávající „neekologická“ auta budou jen odsunuta do třetího světa...
Co může způsobit nejen pro americkou, ale i pro světovou ekonomiku skutečnost, že ve středu zaznamenaly akcie ve Spojených státech nejprudší denní propad za několik měsíců, takže i prezident Donald Trump v reakci na výprodej akcií kritizoval americkou centrální banku Fed za příliš rychlý růst úrokových sazeb? Neohrožuje tím ale nezávislost centrální banky? Nemá sám máslo na hlavě za rozpoutání obchodní války?
Tady je ještě poměrně brzy na to, abychom mohli soudit, co přesně to znamená. Scénáře jsou v podstatě dva. První scénář zní, že to je – jak se ve financích říká – jen určitá „korekce“. To znamená, že trhy se zase otřepou a po pár dnech začnou růst. Tomu dávám 60 procent. Ale pozor – to má pokračování, k tomu se ještě vrátím. Nic není tak snadné, jak to na první pohled vypadá.
Druhý scénář je, že papiňák je už příliš natlakovaný a vybuchne. Jinak řečeno: Ceny akcií jsou značně přepálené a musí upustit páru, což znamená několik týdnů nebo několik měsíců trvající pokles. Tomu dávám 40 procent.
A pokud se vám teď zdá, že jsem v podstatě řekla, že si můžete hodit kostkou, že to je buď tak, či onak – tak vás zase vyvedu z omylu. I v případě, že by platila první a příjemnější varianta, že by šlo „jen o korekci“, tak to není žádná výhra. Burzy se sice po pár dnech vrátí k růstu, ale ten podle mého soudu nebude trvat dlouho. To, že finanční trhy po celém světě jsou přehřáté, je totiž bez diskuse.
Světová ekonomika zpomaluje, stále víc institucí to – konečně – chápe a snižuje prognózy růstu, což měly už dávno, do toho centrální banky – často už s křížkem po funuse – zvyšují úrokové sazby a tím utahují měnové podmínky, dochází k eskalaci obchodní války, reality jsou předražené – to je dokonalý koktejl pro propad nejen akcií. Je tedy jen otázkou, kdy k tomu dojde. Jestli onen „větší propad“ už začal, nebo je to jen první vlaštovka a to nejhorší náš čeká až za pár týdnů. To ale vyjde v podstatě prašť jako uhoď. Obojí totiž znamená, že nejpozději v horizontu týdnů nás čeká pokles.
No, a pokud jde o Trumpa – ano, on má nejvíc másla na hlavě. Kdyby nebylo rozpoutání obchodní války, reakce finančních trhů by jednoznačně nebyla tak prudká.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník