Před čtvrt rokem v Hamburku pochodovala více než tisícovka islamistů a tu a tam byly k vidění transparenty požadující vznik chalífátu. Německé orgány poté zřejmě našly zákonný důvod, proč následnou demonstraci se stejným požadavkem rozpustit. Patří tedy chálifát v Německu mimo zákon?
Ty pochody v Hamburku byly dva, ostatně jsme o tom spolu v květnu vedli rozhovor. Média tehdy referovala v tom smyslu, že hlavním motivem první demonstrace byl požadavek vyhlášení chalífátu. Není to pravda, heslo s chalífátem se objevilo jen marginálně, ale německé úřady to vyhodnotily jako útok na podstatu demokracie. Když budu citovat jeden z článků na našich Novinkách, pravilo se tam: „Chalífát je forma vlády, ve které je světské a náboženské vedení sjednoceno v osobě chalífy jako představitele zakladatele muslimské víry. Neexistuje žádné oddělení státu a náboženství jako v demokraciích západního typu. Každý, kdo volá po zřízení chalífátu, tedy jedná proti demokracii a ústavě, připomněla německá média.“
Nemá cenu v krátkém rozhovoru detailně rozebírat všechny sporné body takového hodnocení. Nerad bych se třeba dotknul britského panovníka, jenž je ze svého titulu také hlavou anglikánské církve. Hamburské demonstrace přitom byly ukázkovým příkladem agresivity imigrantů z jiné kultury vůči společnosti, která je neprozřetelně přijímá. Vousatí muži skandující nenávistná hesla proti životnímu stylu a politice země, kam přišli oni nebo jejich otcové, aby si polepšili, a odděleně pochodující zahalené ženy s transparenty. Jenže byrokracie právního státu potřebovala k zákazu dalšího chystaného pochodu zákonný důvod; arogantní rozpínavost vůči hostitelské společnosti nestačí. Nechala si tedy zřejmě vypracovat posudek od nějakého soudního znalce, a ten se chytil jediného okrajového hesla „Chalífát je řešení“. Vymyslel k němu zmíněné hodnocení, aby se měla policie o co opřít. Velký význam to stejně nemělo. Organizátoři vzali na vědomí zákaz požadovat v projevech ustavení chalífátu, a provolání tohoto hesla si nechali až na konec plánovaného programu. Stejně tedy zaznělo, a účastníci měli navíc uspokojivý pocit, že jsou mučedníci pronásledovaní zlými nepřáteli islámu.
Je tedy stát na podobné projevy imigrantů z jiné kultury vůči společnosti, která je přijala, krátký?
Pointa toho ovšem teprve přijde. V Koblenci a ve Frankfurtu proběhne příští týden každoroční celosvětové shromáždění Ahmadíje, což je jedna z mnoha odnoží islámu, na Západě pokládaná za „umírněnou“. Na mnohatisícový mítink přijede ze svého sídla v Londýně jejich chalífa, jedním z vrcholů programu bude také skládání a obnovování přísahy věrnosti chalífovi.
Jestliže si německá policie již jednou vymyslela vlastní definici toho, co je chalífát, a zasahovala podle ní na jednom místě, měla by postupovat úplně stejně i jinde; na zásadě rovnosti před zákonem stojí právní stát. Jenže tento princip ve skutečnosti neplatí, ohýbá se podle politické potřeby. Vidíme, jak nejenom v Německu, ale po celé Evropě, aktuálně hlavně v Británii, postupují vlády tvrdě represivně v případech, kde demonstranti hájí svou původní kulturu a hodnoty, zatímco vůči požadavkům a chování přistěhovalců a jejich zastánců vycházejících do ulic s požadavky za jejich práva se staví nesrovnatelně shovívavěji.
Z obou vámi zmíněných zemí přicházejí čím dál více znepokojivé zprávy, že soužití s přistěhovalci či jejich potomky je velmi problematické. V Německu dramaticky přibývá vražd, ublížení na zdraví s následkem smrti, sexuálních útoků. V Británii přetekla míra trpělivosti po vraždě tří dívek, po níž lidé vyšli protestovat do ulic. Nenasvědčuje i tenhle případ tomu, že je Evropa kvůli imigrantům z muslimských zemí před explozí?
Těžké zločiny, které zmiňujete, narůstají. Referují o nich média, nicméně jsou jen vrcholkem ledovce. Lidi deptá daleko víc každodenní drobnější kriminalita, výtržnosti a chování, které nemusí být jednoznačně za hranou zákona, ale v každém případě je amorální a asociální. Nic z toho nedokáže policie ani další státní orgány postihnout. Na bagatelní trestnou činnost nemá kapacity, na to ostatní pravomoci. Nerozumně se totiž pyšníme tím, že jsme došli ke skvělé svobodě vyjádřené principem „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“. Tím jsme ovšem popřeli všechny regulativy, na kterých stojí společnost. Morálku, svědomí, tradice, bontón, ohleduplnost… Integrace založená pouze na cíli, aby nově příchozí dodržovali zákony a nebyli ekonomicky závislí na podpoře státu, nevede k soudržné společnosti, nýbrž k růstu navzájem neslučitelných paralelních světů fungujících podle vlastních pravidel.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník