V souvislosti s aférou Dominika Feriho chtějí někteří poslanci Parlamentu ČR navrhnout změnu v trestním zákoníku, která by za znásilnění a sexuální obtěžování ukládala daleko tvrdší sazbu. Naopak ministryně spravedlnosti Benešová je proti. Souhlasil byste, po vašich zkušenostech, s takovou novou úpravou?

Já považuji naše zákony a trestní sazby v nich uvedené za tyto kriminální činy jako dostatečné. Nejsem si ale vůbec jistý, zda bývají tyto legislativní normy v těchto případech zcela beze zbytku využité. Ze statistik například víme, že polovina těchto násilníků odchází od soudu jen s podmínkami. Já sám často pochybuji o adekvátnosti takových mírných trestů, kdy často došlo opravdu k velkému zásahu do fyzické i duševní integrity některých obětí.

Různá obvinění ze znásilnění se u mediálně známých osob dostávají na povrch mnohdy až po několika letech. Nejprve si některá z obětí dodá odvahy a pak se přidají i ti ostatní postižení sexuálním násilím. Někteří psychologové to vysvětlují tím, že oběti se cítí také velmi provinile a v případě, kdy se to týká kontaktu jeden na jednoho, se to i těžko dokazuje. Co takovým postiženým lidem doporučit? Svěřit se nejprve rodičům či dobrým přátelům, navštívit psychologa či sexuologa, které váže lékařské tajemství, a teprve potom zajít na policii?

Na základě našich reprezentativních výzkumů v české populaci jsme zjistili, že až 11 procent žen bylo za svého života donuceno alespoň jednou k pohlavnímu styku násilím. Pro určitou část těchto žen to sexuální násilí mělo i dlouhodobý charakter. Nezřídka se to pak projevilo na psychickém zdraví obětí a ovlivnilo to také jejich další partnerské vztahy či soužití. Pouze 3 až 5 procent z těchto případů bylo oznámeno policii a pak vyšetřováno. Tedy až každá dvacátá podobná kauza se u nás prošetřuje.

My jsme se ve svém průzkumu samozřejmě ptali znásilněných žen, proč neoznámily tyto trestné činy. Tím nejčastějším důvodem byl stud obětí, které často navíc připisovaly vinu za znásilnění samy sobě. Celkem zarážejícím prvkem v těchto statistikách byl fakt, že v polovině zmíněných případů znásilnění byli pachateli stálí partneři či manželé. A ty postižené ženy neoznamovaly znásilnění často i proto, jelikož byly na nich citově nebo ekonomicky závislé.

Pane profesore, dá se vůbec obecně charakterizovat hranice, kterou by lidé neměli překračovat při namlouvání či flirtu, tedy, když chtějí mít spolu sex?

Samozřejmě je třeba říct, že ta hranice je stejná jak pro muže, tak i pro ženy. Jedná se o souhlas, který je nutný od obou stran, než dojde k intimnímu sbližování či k nějakým sexuálním aktivitám. Pokud tento souhlas některé ze stran chybí, dá se toto jednání charakterizovat jako sexuální násilí.