„Podle rad mnohých bych měl více dávat najevo emoce, víc odhalovat své soukromí a tak dále. To nedělám a dělat nebudu. Mám svůj typ politiky a věřím své cestě. Nechci, aby byl ve všem vidět Petr Fiala, ale výsledek. V dnešním mediálním světě to asi není ta nejpopulárnější cesta, ale pro mě je to cesta správná a já chci dělat správné věci. Nechci se ráno při pohledu do zrcadla za sebe stydět,“ řekl premiér Petr Fiala Reflexu. Je to opravdu dobré řešení?

Je třeba říct, že základní schopnost dorozumět se mezi lidmi je založena na schopnosti pracovat s emocemi. To, jak vnímám své emoce, tak vnímám i ostatní. Je to základ emocionální a sociální inteligence. Práce s lidmi je na tom založena. Je to kardinální dovednost člověka, který pracuje s lidmi. Psychofyziologicky je to tak, že nejstarší forma komunikace je založena na neverbální komunikaci. Takže mimika, gesta a tak dále. Jako malé děti mluvit neumíme, ale tohle už dost dobře zvládáme. Důležitá je energie, kterou z neverbální komunikace vnímáme.

Vždy se první dojem zakládá na neverbální komunikaci. Prostě máme z toho člověka ten první dojem, což nás orientuje v tom, jestli si na toho člověka dát či nedat pozor, ale je důležité to vnímat s kontextem naší současné situace. Velcí vůdci, velcí inspirátoři v historii měli tuto složku zpracovanou a uměli ji využívat. Protože tento přístup je účinný! Ti, co s tím neumějí pracovat, tak nebudou úspěšní a věrohodní.

Fiala občas používá výrazná gesta jako pěsti, ale ten výraz a mimický doprovod tam není v souladu s tím, co sděluje. Pěst je agresivním gestem, které neodpovídá vyřčenému slovu a obličejové mimice. Takže to vypadá nevěrohodně a podezřele. Na podvědomé úrovni to vlastně nevyjadřuje, co říká a cítí. Tento nesoulad by nás měl přimět k zamyšlení a ostražitosti.

Podle vaše výkladu trpí premiér Fiala skoro rozdvojenou osobností, což je ale velmi vzácná psychická porucha...

Ano, může to tak vypadat. Situace však bude prostší. Častým jevem u lidí, kteří se přehnaně kontrolují a jsou v napětí, je, že verbální a neverbální komunikace nejde ruku v ruce. Nicméně on má spousty protivníků, takže logicky potřebuje uspět a snaží se pro to udělat mnoho. Skupina, co mu dala moc, je navíc také velmi náročná. Ten pán má strach a stres. Působí to, jako kdyby přednášel myšlenky jiných, ale sám je pocitově neprožíval. Špičková politika a vrcholové herectví jsou velmi náročné disciplíny. Přenos myšlenek v politice vyžaduje kvalitní herecký výkon a ten zde není vidět. Ošálí ty, kteří nejsou dostatečně vnímaví.

Ten strach se mi nezdá. Nezlobte se, ale média mu jdou, alespoň ta mainstreamová, dost na ruku...

Ano, média mají velký dopad. Často zapomeneme, co skutečně ze slov vnímáme, a přijmeme výklad druhých bez další logické analýzy. Ta se nám snaží říkat, co si někdo pro ně důležitý myslí, že je dobré či špatné. A ten „důležitý“ také média platí. Takže člověk, a nyní mířím na našeho prezidenta Petra Pavla, který se vyhýbá střetům, vlastně nedělá žádné chyby. K ničemu se nevyjadřuje, vypadá solidně, charismaticky a důvěryhodně, přestože moc neříká své názory. To byl problém poslední prezidentské kampaně. Babiš není žádný extrařečník, ví to, přiznává to, a přesto si na to nedával pozor.

Na druhou stranu Andrej Babiš jako opoziční lídr přece dává absolutně najevo své emoce. Není v tom pro voliče uvěřitelnější?

Určitě. Je daleko spontánnější. Je možné, že je to dáno i jeho slovenským původem. Ale lídr, čím je temperamentnější, tak by se měl naučit určité formy chování, aby vzbudil větší pocit bezpečí a důvěry. Fiala působí jako natažený stroj, kdežto Babiš je živelný.

Podívejme se na historické osobnosti. Fidel Castro hovořil při projevu někdy až sedm hodin a své publikum nenudil, což lze připsat i jeho mimice a hře těla. Můžeme se tomu dnes posmívat, ale byl to velký řečník, který vládl slovem i mimoslovní komunikací. Dnes nás řečníci z českého Parlamentu nudí většinou už po pěti minutách, takže si přepneme program. Nemají co říct a opakují naučené fráze dokola. Ostatně i Hitler či Mussolini věděli, že zárukou úspěchu je emoční komunikace. Soulad vyřčeného a mimoslovního je předpokladem získání si osloveného publika. Hitler přišel jako jeden z davu, nejdřív byl jeho projev mírný a dalo by se říci pokorný a následně gradoval do velkého finále i se svými výraznými gesty. Ostatně se ví, že Hitler si své projevy trénoval před zrcadlem a nechával se při tom i natáčet. Každý účinný přístup se dá použít pro dobré i špatné.

Všimněte si, že dnes to, jak na nás politik v tomto ohledu působí, už moc nebereme v potaz. Média nám předžvýkají, jaké máme mít na jednotlivé politické postavy názor, a jen málo lidí o tom přemýšlí. Opatrnost, která souvisí s naším vnitřním posuzováním jednotlivých aktérů politického boje, ztrácíme. Máme se relativně dobře, takže ztrácíme obezřetnost. Nenutí nás to přemýšlet o tom, koho máme před sebou, jak na nás působí či je-li jeho projev podpořen reálnými činy. To vede k větší duševní pohodlnosti. Typickým příkladem je, že mnoho politiků mluví o soucitu s druhými o pomoci a v realitě jsou pro cenzuru slova nebo zbrojení.

Z vědeckého hlediska se s tím pojí takzvaná polyvagální teorie, kterou rozpracoval americký psycholog a neurovědec Steven Porges. Tato teorie je založená na určitých evolučních strategiích. Podle ní je vývojově velmi důležitá sociální angažovanost, která stojí na schopnosti hodnocení emocí, mimiky, gest a hlavně práce s hlasem. Lidé, kteří se obávají být výraznější v těchto projevech, mají často problém sami se sebou a potlačují emoce. Třeba se obávají někomu říct, že s ním nesouhlasí. To je jeden z klíčů, který nám může pomoci rozeznat důvěryhodného člověka v politice, který se alespoň snaží, od toho, kterému jsme lhostejní.

Jsou tedy dvě strategie práce s emocemi. Jednak s nimi nepracovat či je potlačovat. Jedno dělá Babiš, druhé Fiala. Nicméně může být i třetí cesta, tedy začít s nimi pracovat, což ale vyžaduje vydat se cestou seberozvoje. Tato kultivace pro druhé je velmi důležitá. „Na úsměvu a blahu druhých závisí naše vlastní štěstí,“ říkal mimo jiné Albert Einstein. Cesta sebekultivace znamená soulad mezi vnitřním a vnějším světem. Chápeme sebe i ostatní a hledáme rovnováhu obého.

V poslední době je trendem, zvláště u mladé generace, vyjadřovat své emoce bez jakékoliv kultivace a hranic. Kde jsou přílišné emoce, nejsou informace. Fakta nejsou důležitá. Příkladem může být divoká rekce europoslankyně Gregorové na názory jejího kolegy JUDr. Dostála. V současné době jsou přehnané emoce zneužívány k zastírání faktů a zvýraznění důležitosti vlastní osoby. Naše média vytvářejí VIP osobnosti jen na základě jejich vulgarity, což je jejich jediný přínos. Evolučně perspektivní podle polyvagální teorie je spolupráce, nikoliv soupeření. Tento „boj“ na půdě EU parlamentu nebude občanům České republiky ku prospěchu, ale taková je politika.

Nemluvíte o ideálním jedinci? Kdo se mu, bavíme-li se stále o politické garnituře, alespoň přibližuje?

Nemluvím o ideálu, hovořím o jedincích, kteří se chtějí nějakému ideálu přiblížit. Politici by měli být příkladem pro nás, běžné občany, dokonce ti nejlepší z nejlepších. A Poslanecká sněmovna, Senát, vláda, Hrad? Tam nikdo takový není anebo alespoň já ho tam nenašla. Ale je třeba říct, že těžké doby rodí silné lídry. V pradávných dobách, třeba v Indii, se nicméně na kariéru lídra či vůdce lidé připravovali již od mládí. Byli připravováni jako lidé s posláním a povinností dovést svou říši do rozkvětu.

Nejeví se, že by docházelo ke krystalizaci takových vůdců, ale situace se vyvíjí. Naše západní kultura nás vede k individuálnímu přístupu, upřednostnit své zájmy před zájmy společnosti. Oproti tomu takzvaná východní kultura upřednostňuje zájmy společnosti před zájmy jedince. Toto možná dělí náš pohled na demokracii od takzvané autokracie, hranice si najděte sami. Takže lidé myslí dost sami na sebe a angažovat se za druhé je ani nenapadne. Doba ještě není těhotná na to, aby zrodila skutečné vůdce. Musíme si na ni počkat a myslím, že my dva bychom ji mohli ještě zažít. Myslím si, že je to otázka tak patnácti let. Přijde bída, zdravotní problémy a vysoká úmrtnost, což všechno může souviset s možnou válkou. A to nás přinutí pěstovat sociální angažovanost.

Když se však podíváme na vůdce dvou největších světových ekonomik, tak tam máme dva možné nástupce Joea Bidena. Kamalu Harrisovou a Donalda Trumpa, který oplývá emocemi, a Si Ťin-pchinga, který většinou zachovává klasický asijský „poker face“. Jak to vidíte, když otevřeme okno do světa?

Neměli bychom opomenout kulturní odlišnosti a také cíle vládnutí. Čínská kultura je stará několik tisíc let. Politicky nikam nespěchají. Asiaté nemají rádi projevy individuálních emocí.

Americká politická kultura je stará dvě stě let. Politická show byla a stále je součástí amerického stylu života. A vášeň, kterou do toho Trump dává, sklízí ovoce. Východní kultura více dbá na kultivaci emocí, morální a etická pravidla. Nelze opomenout, že naše srdce vyhodnocuje všechny podněty. Řada amerických vědeckých prací označuje srdce kromě jiného jako sídlo emocí.

Z neuroradiologického hlediska je srdce popsáno jako malý mozek se složitou neuronovou sítí. Emoční informace z lidského srdce až následně zpracuje mozek. Mluví-li lídr ze srdce, působí na srdce svých posluchačů. Tyto podněty jsou vnímány jako upřímné. Mluví-li srdce k srdci, přenášejí se nejhlubší city beze slov.